 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Vláda o úmluvě
|
Vláda projednala 30. 8. 2000 "Úmluvu o lidských právech a biomedicíně" Rady Evropy a má v úmyslu ji předložit k ratifikaci parlamentu ČR, aby mohla již v příštím roce vstoupit v platnost. K čemu je to dobré? Například k tomu, aby právo každého jednotlivce rozhodovat o svém osudu bylo chápáno jako zcela zásadní hodnota a předmět důsledné právní ochrany, jako je tomu ve vyspělých zemích.
Význam Úmluvy a místo, které bude zaujímat v našem právním řádu.
Radikální pokrok v biologických a lékařských vědách, zejména ve vztahu k výzkumu lidského genomu, vyvolává obavy z jejich nepředvídatelných důsledků pro lidstvo. Obavy posilují objevy učiněné vědeckými týmy sdruženými v mezinárodní společnosti Human Genome a v americké firmě Celera Genomics, které dne 26. června 2000 oznámily přečtení lidského genomu. V poslední době se zintenzivnila také diskuse o legalizaci některých forem výzkumu na embriích v USA a Velké Británii, kterou sledoval i náš domácí tisk. Náš právní řád žádnou z těchto velmi závažných a aktuálních otázek zákonem zatím neřeší, pouze se předpokládá respektování lékařských a etických zásad.
Ve vyspělých zemích se zejména v posledních dvaceti letech společnost orientovala na posílení právního vědomí a zlepšení postavení pacienta s ohledem na rostoucí převahu profesionálů. Ta spočívá nejen v dnešních ohromných možnostech medicíny, ale také v rostoucí informační převaze profesionálů díky moderním technologiím.
Snaha o ochranu základních práv pacientů akcelerovala v posledních letech právě v důsledku bouřlivého vývoje nových technologií a vědeckého poznání v oblasti biomedicínských věd a zaměřila se směrem ochrany soukromí a ochrany dat shromažďovaných o každém, jejich uchováváním a automatickým zpracováním v souvislostí s poskytováním zdravotní péče.
Stěžejní normu představuje stále z. č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu a některé podzákonné normy, která již dávno neodpovídá potřebám současnosti. Deformované pojetí lidských práv v komunistickém režimu se nevyhnulo ani právním vztahům v oblasti zdravotní péče. Dnešní lidé jsou emancipovanější a chtějí sami o sobě rozhodovat. Pokud neexistuje žádná právní úprava, je reálné nebezpečí zneužití výsledků výzkumu pro jiné účely než medicínské. Aby výsledky vědy nemohly být zneužívány proti člověku, a aby byl člověk chráněn před nechtěnými a nepřiměřenými zásahy do jeho integrity a identity a protože globalizace se týká především špičkových technologií a výzkumu, také rizika se týkají celého lidstva.
V souvislosti s vývojem vědy, který nezná hranice, vyvstala eminentní potřeba sjednotit dosavadní normy a náhledy v oblasti ochrany základních práv člověka a jeho identity na mezinárodní úrovni.
I když navazuje na řadu rezolucí a deklarací přijatých zejména z inciativy OSN, UNESCO, WHO, EU a RE, je Úmluva o lidských právech a biomedicíně RE prvním právně závazným mezinárodním nástrojem, který reaguje na současný vývoj a možnosti
v oblasti biologie a medicíny.
Ratifikace Úmluvy má pro Českou republiku navíc specifický význam. Minulý režim naši společnost izoloval od vývoje medicínského práva, který probíhal v demokratických zemích zejména v poválečném období, která byla v západních zemích érou obnovy úcty k člověku a uvědomění si základního civilizačního významu nezbytnosti ochrany lidských práv.
Úmluva a Protokol je mezinárodní smlouva upravující lidská práva, a budou tedy po své ratifikaci a vyhlášení ve Sbírce zákonů bezprostředně závazná a budou mít přednost před platnými zákony. Právě v tom spočívá velký význam ratifikace této Úmluvy pro občany České republiky. Naopak řada ustanovení je buď programového charakteru nebo podle své povahy vyžaduje ke svému naplnění podrobnější legislativní úpravy. Postupné naplnění tohoto závazku signatářských států předpokládá i článek 1 Úmluvy, který ukládá stranám Úmluvy, aby do svého právního řádu, pokud tomu tak ještě není, "přijaly opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy." O tom, jak signatářské státy respektují zásady a naplňují cíle Úmluvy, referují ve zprávách Generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.
· Byla otevřena k podpisu dne 4. dubna 1997 ve španělském Oviedu;
· vstoupila v platnost Dne 1. prosince 1999;
· do 30. srpna 2000 podepsalo Úmluvu 29 států a ratifikovalo 6 států;
· Česká republika Úmluvu ji podepsala dne 24. června 1998;
· usnesením č. 403 ze dne 10. června 1998 vláda ČR uložila ministerstvu zdravotnictví předložit Úmluvu Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu;
Cílem Úmluvy je zaručit každému člověku nedotknutelnost jeho práv a základních svobod a zajistit mu důstojnost a svébytnost, aniž by tím byl znemožněn další pokrok ve vědě a výzkumu. Vyjadřuje však současně potřebu využívat tohoto pokroku výhradně ku prospěchu člověka, a to jak současných tak budoucích generací. Ve všech bodech Úmluvy je respektována svébytnost člověka a ochrana jeho soukromí.
Ústřední místo v Úmluvě zaujímá právo na sebeurčení každého jednotlivce a ochrana prospěchu každého jednotlivce, který má přednost před zájmy výzkumu a komerčním využitím. Celým textem Úmluvy prolíná pravidlo, že provedení jakéhokoli zákroku je podmíněno souhlasem pacienta, který musí být předem řádně a srozumitelně informován o podstatě zákroku, jeho důsledcích a rizicích. Tento souhlas může nahradit jedině souhlas zákonného zástupce nebo pověřené instituce. Proto jsou věnována speciální ustanovení ochraně nezletilých a duševně nemocných, stavu nouze, který vyžaduje neodkladná řešení. Pro našeho občana má Úmluva i značný přímý přínos. Náš právní řád bude obohacen o právo každého znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu, včetně obsahu lékařské dokumentace. Úmluva zároveň obsahuje i právo nebýt takto informován, pokud pacient dá najevo, že si o všem vědět nepřeje. Právo každého jednotlivce na sebeurčení je vyjádřeno i v zásadě, že musí být respektována dříve vyjádřená přání pacienta.
Přestože některé zásady, jako souhlas pacienta, jsou v našem právním řádu teoreticky zakotveny již mnoho let, není právo každého jednotlivce rozhodovat o svém osudu ještě chápáno jako zcela zásadní hodnota a předmět důsledné právní ochrany, jako je tomu ve vyspělých zemích s nepřerušenou liberální a demokratickou tradicí.
Podle Úmluvy má každý stát směřovat k tomu, aby zajistil všem spravedlivý přístup ke zdravotní péči patřičné kvality. Aplikované metody musí být v souladu se současným vývojem poznání při respektování zásady přiměřenosti mezi cílem a použitými prostředky. Znamená to tolik, že jakýkoli zákrok musí být proveden "lege artis", tedy v souladu se zákonem a s profesními standardy.
Jedna kapitola Úmluvy se věnuje omezení manipulace s lidským genomem. Zakazuje se použití genetických vyšetření pro jiné účely než týkající se zdraví. Není dovoleno použití postupů lékařsky asistované reprodukce za účelem volby budoucího pohlaví dítěte, ledaže tak lze předejít vážné dědičné nemoci vázané na pohlaví. Úmluva zakazuje zásahy do lidského genomu, pokud nejde o přímou souvislost s nemocí z obavy, že by záměrné změny lidského genomu mohly vést k umělému vytváření jednotlivců či skupin s určitými vlastnostmi.
Velmi podrobně a systematicky úmluva upravuje vědecký výzkum na člověku, pro který také nemáme dostatečnou obecnou úpravu.
Lze jej provádět pouze tehdy, když neexistuje žádná alternativa srovnatelného účinku s výzkumem na člověku, riziko nesmí být neúměrně vysoké vzhledem k možnému prospěchu z výzkumu. Každý výzkumný projekt musí být nezávisle posouzen, co se týče jeho vědeckého přínosu včetně zhodnocení významu, cíle výzkumu a multidisciplinárního posouzení jeho etické přijatelnosti a schválení příslušným orgánem.
Úmluva obsahuje zákaz vytváření lidských embryí pro výzkumné účely. Pokud by však stát chtěl podobně jako se o tom diskutuje ve velké Británii, výzkum na plodech in vitro umožnit, musí zákon stanovit přesně definované podmínky, aby byla zaručena adekvátní právní ochrana embrya. Lze tedy říci, že od vstupu v platnost Úmluvy bude výzkum na embriích zakázán do té doby, než bude tuto oblast upravovat v České republice zákon.
V Úmluvě je vyjádřen princip, že lidské tělo a jeho části nesmí být zdrojem finančního prospěchu. Úmluva předpokládá, že v zákonech jednotlivých států budou stanovena pravidla pro užití odebraných orgánů a tkání k transplantačním i jiným účelům. Každý odběr vyžaduje v principu informovaný souhlas dárce. Úmluva se zde omezuje na úpravu garance informovaného souhlasu a ochranu práv žijících dárců.
Některé zásady, obsažené v této Úmluvě, jsou dále rozpracovávány v dodatkových protokolech k Úmluvě: Dodatkový protokol o transplantacích orgánů a tkání lidského původu; o xenotransplantacích; o ochraně lidského embrya a plodu; o biotechnologiích; o lidské genetice a j.
II. Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí k
byl otevřen k podpisu všem signatářům Úmluvy v Paříži dne 12. ledna 1998. Do dne 30. května 2000 podepsalo Protokol 29 států: Do uvedeného data Protokol ratifikovaly 4 státy: Řecko, Slovenská republika, Slovinsko a Španělsko. Protokol podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení. Do dne 30. května 2000 Protokol nevstoupil v platnost.
Protokol rozvádí články 1, 13 a 18 Úmluvy, které se týkají ochrany před zásahy směřujícími ke změně lidského genomu a zákazu vytváření lidských plodů pro výzkumné účely. Tyto absolutní zákazy mají chránit lidskou identitu a nahodilý charakter přirozeně se vyskytujících genetických rekombinací, které zajišťují jedinečnost každé lidské bytosti.
Členské státy Rady Evropy spolu s dalšími státy reagují tímto opatřením na úspěšné pokusy v klonování savců, zvláště použitím metod štěpení embrya nebo přenosem genů buněčného jádra. Důvodem je obava, aby vědecký pokrok v této oblasti nebyl zneužit i ke klonování lidských bytostí. Další etické odůvodnění zákazu klonování lidí je založeno především na lidské důstojnosti, která je též ohrožena zásahy ve formě umělého klonování lidí.
Tento Protokol nezaujímá specifický postoj k přípustnosti klonování buněk a tkání pro výzkumné účely, jejichž výsledkem je lékařské využití. Stanoví však jasnou bariéru proti jakémukoli pokusu uměle vytvořit geneticky shodné jedince lidského druhu. Cílem Protokolu však není zákaz klonovací techniky v buněčné biologii.
Na závěr:
Uvádíme několik skutečností, které jasně ukazují, že si jak vláda ČR, tak parlament uvědomují, jak velký význam má předložení této úmluvy právě pro českou republiku. A nejen pro českou republiku. Není náhodou, že mezi prvními signatáři jsou také další státy střední a východní Evropy, které usilují o členství v EU: (Slovinsko a Slovenská republika)
Právě skutečnost, že do návrhu zákona o podmínkách poskytování zdravotní péče předkládaného ministerstvem zdravotnictví v roce 1998 nebyly zapracovány obecně mezinárodně uznávané zásady ochrany lidských práv, byla důvodem zamítnutí návrhu v prvním čtení.
Parlament České republiky požádal ve svém usnesení č. 662 z 20. schůze dne 13. února 1998 vládu České republiky, aby napříště při zpracování zákona o zdravotní péči sladila jeho znění s Úmluvou, a dal tím najevo odhodlání dosáhnout mezinárodního standardu ochrany lidských práv i v naší legislativě. Od té doby byly v souladu s usnesením schváleny dva důležité zákony: zákon č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích a o změně některých souvisejících zákonů, a novelizace zákona o léčivech 79/1997 Sb, které zapracovávají nejdůležitější zásady ochrany lidských práv v oblasti klinického výzkumu. Již v Zásady Úmluvy se do naší legislativy dostávají rovněž implementací směrnic Evropské unie, například Směrnicí Rady č. 97/43/Euroatom o ochraně zdraví jednotlivců před ionizujícím zářením, v níž je zakotvena zásady ochrany před nadbytečným vystavováním radiačnímu záření při poskytování zdravotní péče.
Z hlediska nutnosti dosažení srovnatelného standardu se zeměmi Evropské unie v základních oblastech medicínského práva, ministr nehodlá vázat ratifikaci Úmluvy a Protokolu na předložení připravovaného vládního návrhu zákona o zdravotní péči.
Úmluva a Protokol jsou mezinárodní smlouvy upravující lidská práva. Podle čl.10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, budou tedy po své ratifikaci a vyhlášení ve Sbírce zákonů bezprostředně závazné a budou mít přednost před platnými zákony. Skutečnost, že Úmluva bude přijata podle článku 10 Ústavy, umožní, aby se občané mohli dovolávat svých práv přímo na základě ustanovení těchto Úmluvy. To se týká zejména práva občanů na ochranu integrity, soukromí a práva na informace o svém zdravotním stavu obsažená v lékařské dokumentaci.
Ratifikace Úmluvy a Protokolu může tedy být mocným stimulem, aby byly do všech připravovaných zákonů v oblasti zdravotní péče skutečně zapracovány zásady, které jsou obecně respektovány ve vyspělých zemích.
Česká republika se může k tomuto významnému mezinárodnímu dokumentu bez zábran přihlásit. Nový zdravotnický zákon by měl sice odstranit+ nedostatky v našem právním řádu, avšak navržená ratifikace umožní, aby lidskoprávní zásady při poskytování zdravotní péče platily pro občana - pacienta co nejdříve.
Text: MZ ČR
-  -
|
| |
|
|
