 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Úterý, 11.Červenec 2000
|
Články
|
Redakce přežila
|
a již v omezené míře funguje (o berlích a tak podobně). Snad ironií osudu bylo, že den po redakční autohavárii, jsme setrvačností a poněkud opožděně uveřejnili návod z našeho zdravotního rádce, jak se chovat při autonehodě. Pokud někdo ještě nečetl, vřele doporučujeme. Může se vám to také hodit.
Ti z nás, co byli v okamžiku nehody při sobě, mohou potvrdit, že první okamžiky “po té," probíhaly jako podle návodu, který sepsali autoři v letáku SZÚ. Takže se zdravotní osvětou to snad není tak zlé. Děkujeme všem., kteří nám pomohli. Děkujeme nejen náhodným přítomným, kteří projížděli místem nehody a rychle přivolali rychlou záchrannou pomoc, ale zejména zdravotníkům, tedy: “tumlmanům” z Jičína, chirurgii v Jičíně, kardiochirurgii ve FN v Hradci Králové a chirurgii v nemocnici Na Františku, jejichž pomoc byla pro nás zásadní.
Naše pocity při tomto velmi osobním setkání se zdravotní péčí jsou pochopitelně zkresleny naší radostí nad tím, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy v zásadě dobře. Vzhledem k naší určité profesionalitě, tak pokud nejsme přímo v narkóze, snažíme se zachovávat jistý nadhled nad věcí a hodnotit, pokud možno objektivně, situaci, která je kolem nás, zatím co my jsme odsouzeni jen k bezmocnému přihlížení.
Z osobní zkušenosti můžeme potvrdit, že postup zdravotníků byl v našem případě velmi solidní, zejména co se týče odborné lékařské péče. Již ne tolik spokojenosti lze projevit s ošetřovatelskými službami, které nám byly poskytovány. V tomto případě se sice obvykle nehraje přímo o život, ale ošetřovatelské služby jsou velmi důležité v době, když už se probíráte k vědomí, ale nejste “samoobslužný”.
V podstatě jsou to možná drobnosti, vzhledem k tomu co se stalo a mohlo stát, ale je to škoda a vada na kráse, která kalí celkový docela dobrý dojem. Něco je velmi nepříjemné, něco působí, zejména v odstupu, celkem legračně.
Nepříjemnou záležitostí v mém případě (-Čý-) bylo jakési informační embargo (ne naschvál, snad jen z určité indolence personálu), kdy jsem se několikrát a marně dožadoval, jako manžel a zároveň jeden z aktérů dopravní nehody, zásadních zpráv o zdravotním stavu své ženy-spolujezdkyně. Potřeboval jsem vědět zásadní: žije? – nežije? K tomu stačil telefonát personálu do sousední nemocnice, kam ženu odeslali ke specializovanému zákroku. Nakonec to pro nehybného “zvědavce” zařídil laický zbytek rodiny, který zprávu přes půl republiky telefonem zjistil a vzkázal mým ošetřovatelům. Mně se po několika pokusech a za cenu verbálního konfliktu podařilo z nich tuto potěšující zprávu (žije!) podařilo vypáčit.
K humornějším stránkám věci již patří to, že jsem byl bez vysvětlení držen 24 hodin bez jídla. Neptal jsem se na nic, nebyl jsem, jak jistě pochopíte, příliš při chuti a navíc jsem si řekl, že by to mohl být dobrý start do letní odtučňovací kúry, která při mé váze přijde téměř vždy vhod.
Téměř hlasitě mně rozesmál dialog se sestřičkou z chirurgie, která se mně ptala, zda v městě, kde jsem ležel, nemám nějakého známého. Když jsem odpověděl, že ne, sdělila mi, že je to škoda, že by mi mohl dojít pro berle do lékárny (bez nich jsem nemohl vstát z postele). Když tam prý pošlou lapiducha, může to trvat i celé dopoledne! Tak to už byla vyloženě sranda.
Proč to vlastně píšu, když si ani nechci na nic stěžovat? Snad proto, abych ty, kteří dočtou až sem, upozornil na to, že po velkém úsilí všech stačí jen velmi málo, aby se pokazil dobrý dojem z celého pobytu ve zdravotnickém zařízení.
Myslím, že to většina lidí dobře ví, ale málokdy si to uvědomuje v praktických situacích a jedná podle toho.
-  -
|
| |
|
|
