 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Středa, 05.Prosinec 2001
|
Články
|
Odboráři se učí vyjednávat. A ředitelé?
|
Platy zdravotníků závisejí kromě jiného také na tom, jak úspěšně se podaří odborům vyjednat a jak vstřícní jsou jejich sociální partneři při tomto jednání. Proto je výhodné vědět, jak to chodí jinde, přiučit se a inspirovat. Vyjednávání o platech bylo jedním z témat mezinárodního semináře organizovaného Evropskou federací svazů veřejných služeb (EPSU) a Evropskou odborovou vzdělávací organizací (ETUCO) ve dnech 21. až 23. října v Praze. Semináře se účastnili odboráři z Estonska, Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska a České republiky a lektoři ze zemí Evropské unie. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR byl jedním z účastníků ...
Obecně se dá říci, že jak v EU, tak v zemích střední a východní Evropy se veřejné služby potýkají s restrukturalizací, privatizací a základním rozdílem je pouze rozdíl ve formě a úrovni sociálního dialogu, v angažovanosti zaměstnanců, odborářů, v jejich přístupu k nastalým problémům a tím i lepším podmínkám při řešení sporných otázek. Další bolestí hlavně v zemích střední a východní Evropy, ale i částečně také v EU je nechuť zaměstnavatelů ke sdružování se v zaměstnavatelských sdruženích a tím k umožnění i kolektivního vyjednávání na vyšší úrovni. Jedná se jak o přímé provozovatele různých typů veřejných služeb, tak i sdružování měst a obcí jako zřizovatelů veřejných služeb.
Úroveň a způsoby dojednávání platů jsou v těchto zemích velmi různé, bez ohledu na to, zda jde o zemi EU nebo jiné země. Například v Rakousku se platy na federální úrovni dojednávají s vládou a schvaluje je parlament, na zemské a místní úrovni se dojednávají vyjednáváním se sdruženími zaměstnavatelů. Obdobný způsob je v Německu. V Dánsku se o platech jak na státní úrovni s vládou, tak na místní úrovni se zaměstnavateli dohodnou odbory, bez parlamentu. Ve Francii vláda pouze konzultuje s odbory a následně rozhodne o platech. Nizozemský systém vychází ze systému dohody odborů se zaměstnavateli na státní i nižší úrovni a pokud je dohoda v rámci rozpočtu, tak platí; pouze překročí-li dohoda rozpočty státu či regionální, musí ji, respektive navýšení financí, schválit parlament. V Řecku a Portugalsku ve veřejných službách odbory jednají s vládami a zaměstnavatelská sdružení neexistují.
V zemích střední a východní Evropy je situace rovněž rozdílná. U nás máme zákon o platu a kolektivně se vyjednává ve veřejných službách na podnikové úrovni. V Maďarsku vyjednávají odbory ve veřejné správě s ministerstvem vnitra, ostatní služby pouze na místní úrovni, například se starostou a pod. V Estonsku se o platech vyjednává jednak s ministerstvem vnitra, na místních úrovních potom se svazem estonských měst a svazem estonských samospráv. Slovensko má obdobný systém našemu. V Polsku po reformě státní správy a samosprávy v podstatě neprobíhá žádná systémová kolektivní vyjednávání, pouze u jednotlivých zaměstnavatelů se vede složité kolektivní vyjednávání roztříštěné podle profesí. Například ve zdravotnictví existuje pouze minimální mzda v profesi a polská Solidarita vyjednává v každé nemocnici samostatně pro jednotlivé profese o platovém systému a o platech například pro lékaře na anesteziologii, sester u lůžka, sester na sále a tak dále.
Jak je vidět, existuje mnohost forem i postupů v kolektivním vyjednávání ve všech zemích. Tato různost není hlavním problémem, ten je v něčem jiném. Ze vzájemných kontaktů, rozhovorů a poznávání stavu v jednotlivých zemích jednoznačně vyplývá, že v zemích EU je kolektivní vyjednávání, chcete-li sociální dialog, samozřejmou zaběhnutou a respektovanou součástí vztahů. V našich krajinách střední a východní Evropy je samozřejmost a respektování partnera v sociálním dialogu a tudíž i v kolektivním vyjednávání věcí zhusta neznámou, s nechutí přijímanou, překážející v manažerském rozletu či pouze branou s hlediska "co mi do toho budete vy odbory kecat". Je z toho vidět, oč jsou odbory vepředu před zaměstnavateli. My si organizujeme školení, jak kolektivně vyjednávat. Ale řekněte, slyšel jste někdo, že by byl ředitel nemocnice či ústavu sociální péče absolvoval školení, jak se chovat k zaměstnancům a jak kolektivně vyjednávat? Domnívám se, že hodně z nich by to silně potřebovalo, a to formou intensivního kurzu.
Milan Zaoral
Autor je místopředsedou Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče
-  -
|
| |
|
|
