 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Středa, 28.Listopad 2001
|
Články
|
Čekání na Godota
|
Pro devět z deseti nakažených jsou léky proti AIDS nedostupné
Pro lidi nakažené virem HIV se minulý týden stala média poslem dobrých zpráv. Obšírně totiž informovala o úspěchu vědce Antonína Holého, jemuž se ve spolupráci s belgickými kolegy a americkou farmaceutickou firmou podařilo vyvinout nový lék Viread. Ten s dosud nevídaným účinkem tlumí množení viru v krvi, a brání tak propuknutí choroby AIDS. Radovat se z něj však zatím mohou pouze nemocní, kteří měli to štěstí, že se narodili na severní polokouli ...
Nekonečné testy
Přestože Viread patří do kategorie levnějších preparátů a jeho výroba je relativně jednoduchá, zůstane pro devět z deseti postižených nedostupný. Opět se tak připomíná otázka, proč cena léků proti AIDS, jejichž příprava není ve většině případů finančně ani technologicky příliš náročná a dá se zvládnout i v průměrně vybavené laboratoři, šplhá do astronomických výšek, jež jsou zcela mimo možnosti lidí, kteří je nejvíce potřebují.
Odpověď v sobě do značné míry skrývá už mechanismus, jakým jsou léčiva vyvíjena. Příběh Vireadu může v tomto ohledu posloužit jako čítankový příklad. Složka, která tvoří jeho základ, byla objevena v rámci běžného výzkumného programu zaměřeného na studium látek s biologickými účinky. Má-li však sebe zajímavější látka opustit zkumavky chemických ústavů a ve formě tablet či vakcín posloužit k boji proti smrtelným chorobám, musí být podrobena celé řadě medicínských testů. Ty postupně zkoumají na buněčných organismech a posléze také na zvířatech míru její účinnosti i toxicity a snaží se ji nastavit tak, aby byla co nejefektivnější. Zatímco základní výzkum stojí desítky tisíc dolarů ročně, představují první testy už investici o řád vyšší.
Cena budoucího medikamentu tak začíná pomalu růst. Podaří-li se pozitivní účinky látky ověřit a patentovat, je cesta k vývoji nového léku otevřena. Farmaceutická firma, která takový patent koupí, však musí počítat s tím, že skutečně masivní výdaje v řádu stovek milionů dolarů má teprve před sebou. Pokud se totiž jakýkoli preparát má stát registrovaným lékem, musí projít celkem třemi fázemi klinických zkoušek. Ty obvykle trvají šest až deset let a zahrnují zpravidla velmi rozsáhlý vzorek nemocných dobrovolníků ochotných přijmout roli "pokusných králíků" (v případě Vireadu se zkoušek v průběhu pěti let zúčastnilo 6000 pacientů z celého světa).
Právě během nákladných klinických studií se promění prášek či tekutina, jejichž výroba není nijak finančně náročná, v substanci dosahující ceny kolem půl miliardy dolarů. Přísnost testů byla navíc po takzvané thalidomidové aféře ještě zostřena, a už tak vysoké náklady proto znovu vzrostly. Šlo o to, že v šedesátých letech byl v západní Evropě dán do oběhu nový lék proti těhotenské nevolnosti Thalidomid. Záhy se pak zejména ve Francii a Německu, kde byl hojně aplikován, narodily tisíce dětí, které neměly ruce a nohy. Příčinou bylo právě působení Thalidomidu, který nebyl podroben zkouškám zkoumajícím jeho účinky na vývoj plodu.
Vývoj léku proti AIDS či jiným podobně závažným virovým onemocněním tak dnes stojí v průměru mezi třemi až pěti sty miliony dolary. Roční léčba pak přijde nakaženého na patnáct až dvacet tisíc dolarů, které většinou uhradí pojišťovny. Nově vyvinutý Viread je v tomto ohledu ještě vstřícný -- jeho vznik stál "pouhých" dvě stě milionů, a cena roční kůry tak byla spočítána jen na něco málo přes čtyři tisíce dolarů. I taková suma jej však stále činí nedostupným pro devadesát procent z více než 36 milionů nemocných, kteří žijí především v subsaharské Africe a chudých zemích Asie.
Jde to i levněji
Že je podobná situace těžko udržitelná, začíná připomínat stále více lidí. Kromě hlasů, které se ozvaly na červnové konferenci OSN věnované boji proti AIDS a během zasedání G8 v Janově, na to upozornil ve svém příspěvku na posledním Fóru 2000 také proslulý americký ekonom Jeffrey Sachs, když označil za civilizační selhání skutečnost, že navzdory existenci účinných léků umírá na AIDS jedenáct tisíc lidí denně. Existuje tedy způsob, jak učinit preparáty dostupnými i pro obyvatele méně šťastných končin světa? Pozorovatelé i pracovníci charitativních a zdravotnických organizací se shodují, že ano.
Ačkoli údaje o struktuře cen svých léčiv žádná z firem není ochotna zveřejnit, odhadují specialisté z řad biochemiků i lékařů, že výrobní náklady a licenční poplatky tvoří pouhou desetinu ceny léku. Zhruba čtyřicet procent pak představují náklady na klinické studie nutné k získání licence, dvacet procent zisk firmy a dalších dvacet procent náklady na reklamu. Zbylou desetinu je třeba přičíst na vrub riziku. Není totiž výjimkou, že během testů vyjdou najevo nepřekonatelné překážky a firma o investice v řádu stovek tisíc až milionů dolarů přijde. (Jen pro ilustraci: na jeden licencovaný lék připadne studium pěti až šesti tisíc testovaných látek). To se samozřejmě promítá do ceny dalších přípravků.
Je tedy zřejmé, že pokud by farmaceutické koncerny byly ochotny chudým zemím léky poskytovat za výrobní náklady, klesla by pro ně jejich cena o desítky procent. V čem je tedy háček? Z největší části v obavě firem, že levné preparáty začnou podloudně proudit zpět do rozvinutého světa, a původní výrobci tak přijdou o astronomické sumy investované do výzkumu.
Poslední vývoj však napovídá tomu, že lavinový nárůst počtu nemocných v chudých zemích a s ním spojený tlak veřejnosti si nakonec v tomto ohledu přece jen vynutí ústupky. Za svého druhu průlomový je považován spor jednoho z brazilských výrobců, který se před dvěma roky pokusil nelegálně začít produkovat účinný preparát výhradně pro třetí svět a za nízkou cenu. Světové koncerny reagovaly žalobou, kterou však nakonec pod tlakem veřejného mínění stáhly, a hledají "kompromisní řešení". Jak bude nakonec vypadat, si však dnes nikdo netroufá odhadnout.
Autor: Josef Greš,
(Respekt č. 48/2001)
-  -
|
| |
|
|
