 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Alzheimerova choroba české žurnalistiky
|
je název článku autora Petra Brabce, který otiskly 7.června Britské listy. Stojí za přečtení, protože se týká nejen medicínského problému dlouze přetřásaného, ale i věcí daleko obecnějších. "Před nedávnem ustoupily u soudu v Jihoafrické republice mezinárodní farmaceutické společnosti a přislíbily, že nebudou v chudých zemích účtovat za léky stejně vysoké ceny jako na Západě. Není důvodu, proč by Česká republika, s průměrným měsíčním platem kolem 300 dolarů (v Británii dosahuje cca 2600 dolarů měsíčně) nemohla požadovat totéž. Právní precedens existuje." píše autor v závěru článku, jehož celý text následuje ...
07.6.2001, Britské listy
Alzheimerova choroba české žurnalistiky
V pátek 1. června 2001 byl na ČT 1 v rámci pořadu "Tady a teď" krátký dokumentární film o lidech trpících Alzheimerovou chorobou. Tento nevinně se tvářící dokument je ukázkovým příkladem tendenčnosti a jednostrannosti většiny příspěvků, kterými ČT 1 oblažuje veřejnost, navíc ve svatém přesvědčení, že tak činí ve prospěch dobré věci.
O co v dokumentu šlo: Alzheimerova choroba je sice nevyléčitelná, na trhu však existuje lék, který nástup choroby na dobu dvou až tří let pozastavuje. Preparát je to drahý, léčba jednoho pacienta tímto přípravkem přijde zhruba na 4000,- korun měsíčně. Zdravotní pojišťovny ani ministerstvo zdravotnictví v současné době tento preparát nehradí. Lék je do ČR dovážen a je k dispozici v lékárnách.
Dokument se pak předhání v srdceryvných záběrech na trpící postižené v ústavech, záznamech rozhovorů s posmutnělou dcerou zoufalou z toho, že nemůže mamince pomoci, a v démonizujících záběrech na mluvčího Ministerstva zdravotnictví. Na druhé straně nepokrytě sympatizující záběry na hodného obchodního zástupce firmy, který smutně do kamery říká, že zajistit léky pro všechny potřebné by stálo pouhých několik desítek milionů a že takto bude firma nucena lék stáhnout z českého trhu, takže tu nebude k dispozici ani pro ty, kteří si ho budou moci dovolit.
Celkový dojem: ministerstvo je nejen nelidské, ale i lže, neboť silně nadhodnocuje částku, kterou by muselo vydat na hrazení léku pro všechny postižené; navíc znemožňuje humánní nadnárodní korporaci, aby pomohla trpícím lidem. Tento dojem je navíc umocněn rafinovanou taktikou, kterou si televizní redaktoři osvojili od dob televizní vzpoury, a to zpomalováním pohybů démonizované osoby (dobře si vybavuji plovoucí Bobošíkové a Hodače v ostudném klipu-agitce na oslavu všech slušných lidí vysílaném v době, kdy zápas Belzebuba s řadovými čerty v České televizi vrcholil).
Neznám pozadí celého problému, proto si dovolím upozornit na čistě logické nedostatky dokumentu. Tvůrce nenapadlo položit si otázku, PROČ že je ten preparát tak drahý. Stačila jen tato otázka, s následným zpochybněním legitimnosti jeho vysoké ceny (třeba s poukazem na nehorázné zisky farmaceutických koncernů a na skutečnost, že vydělávat na životně důležitých lécích, které si nakonec koupit musíte, chcete-li přežít, je amorální), a hodný pan zástupce firmy by se změnil ve vydřiducha.
Bez komentáře byla ponechána i hrozba zástupce firmy, že jestliže ministerstvo a pojišťovna nezačne preparát hradit, budou nuceni stáhnout lék z trhu. Kým a čím že to budou nuceni? A není to náhodou vyděračský požadavek? Že když se nejedná o padesátimiliónový kšeft, firma přípravek stáhne z trhu, takže si ho nebude moci koupit nikdo, ani ti, kdo by byli ochotni částku obětovat? Proč píšu "ochotni" a ne "schopni"? Léčba přípravkem stojí zhruba 4000 korun měsíčně. To je zhruba o tisíc korun méně, než činí minimální důchod.
Aniž bych chtěl zpochybňovat opravdovost bolesti dcery postižené matky, nemohl jsem si v duchu nepoložit otázku, zda když maminku tolik chtěli mít doma, tak mohli k jejímu důchodu přihodit řekněme tisícovku, a bylo by i na léky i na stravu pro ni, nepředpokládám totiž, že toho starší, notabene nemocný člověk sní víc než za dva tisíce měsíčně, pravděpodobně mnohem méně. Doma se topí tak jako tak. Tyto otázky samozřejmě v dokumentu taktéž nepadly. Stačilo opět jen změnit hledisko a z dokumentu by vznikl závažný příspěvek k diskusi o upadajících rodinných vztazích a vztazích mezi lidmi vůbec.
Nejzávažnější výtka se však týká celkového ladění dokumentu: dokument vyznívá jako laciná agitka, přijatelná snad jako reklamní šot nadace, nikoliv jako seriózní pokus o uchopení problému. Problém pravděpodobně tkví v tom, že český novinář má tendenci si o věci dopředu utvořit názor, a následnou novinářskou prací tento pevný názor pouze ilustrovat a sám sebe i své potenciální diváky či čtenáře v něm utvrzovat. Stanoviska jsou prezentována s nepokrytými sympatiemi či antipatiemi a "pravdivostní vyznění" podobných dokumentů je většinou úplně jednoznačné (vždyť přece víme, jak jednoduché je i z poměrně inteligentní obsáhlejší odpovědi vybrat jednu neopatrnou či banální formulaci a udělat tak z někoho naprostého idiota).
Nazírat věc z několika stran, předestřít složitost problému a nechat recipienta, aby si názorovou syntézu utvořil sám, to průměrného českého novináře jednoduše nenapadne. A tak je jednodušší se po způsobu "všech slušnejch lidí" spravedlivě rozhořčit, a obdobně sladké rozhořčení imputovat i masovému diváku, tak náchylnému k televiznímu dojetí ne nepodobnému dojetí z citových útrap hrdinek latinskoamerických telenovel.
Kde tkví kořeny problému, je těžko uhadovat. Po dvanácti letech se už argumenty o čtyřicetiletém škodlivém působení komunismu už trošičku omrzely a navíc se shora uvedené výtky týkají i práce mladých lidí, kterých se neblahý režim dotknul jen minimálně, neboť i mě na základní škole víc zajímalo, kdo má jaký prak a jak daleko dostřelí, než kdo podepsal či nepodepsal Chartu či Antichartu. Nevím. Částečně jistě v pražském provincialismu, o to horším, že přesvědčeném o vlastní neomylnosti a světovosti (provincialismus jiných částí země jistě není o nic méně příšerný, ale alespoň nepředstírá světoboreckost). Částečně asi v jednokolejnosti myšlení, spočívajícím většinou v přesvědčení, že pravda je omamná květina a je jenom jedna, a že jediný reálný svět je svět podle Mladé fronty dnes. Částečně možná i v tom, že v současné neutěšené společensko-politické situaci se lidé často spojují s čertem proti Belzebubovi, jak už bylo naznačeno výše. Nejzávažnějším momentem je pravděpodobně ono nevyslovené spolčení všech slušnejch lidí, v rámci něhož se uvažuje pouze v intencích obludného ideologického monolitu, který je o to nebezpečnější, oč více se tváří jako nestraně humánní produkt selského rozumu.
Poznámka JČ: Před nedávnem ustoupily u soudu v Jihoafrické republice mezinárodní farmaceutické společnosti a přislíbily, že nebudou v chudých zemích účtovat za léky stejně vysoké ceny jako na Západě. Není důvodu, proč by Česká republika, s průměrným měsíčním platem kolem 300 dolarů (v Británii dosahuje cca 2600 dolarů měsíčně) nemohla požadovat totéž. Pročpak se na to Česká televize nezeptala zástupce západní farmaceutické společnosti? Právní precedens existuje.
Petr Brabec, Britské listy, 7. 6. 2001
-  -
|
| |
|
|
