 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Henri Dunant
|
* 8. 5. 1828 Ženeva
+ 30. 10. 1910 Heiden
Nobelova cena za mír 1901
Rodinné zázemí umožnilo Henrimu nejen dobré vzdělání, ale vypěstovalo v něm i sociální cítění, protože sociálním problémům ve společnosti se rodina tradičně věnovala.  Profesně se věnoval obchodování a finanční sféře, ale zajímal se o mnoho jiných věcí. V roce 1855 vznikla z jeho popudu v Ženevě pobočka Křesťanského svazu mladých mužů (YMCA). Pozorně sledoval vývoj krymské války (1853 - 1856). V roce 1859, kdy vypukla tzv. italská válka, navštívil severní Itálii, právě v době, kdy probíhala bitva u Solferina. 24. června 1859 tu proti sobě bojovaly spojená sardinsko-francouzská armáda a rmáda rakouská. Bitva byla strašná, krvavá. Na straně vítězné sardinsko-francouzské armády bylo podle publikovaných údajů 11 600 mrtvých a na straně poražené rakouské armády 22 000 mrtvých. Kromě mrtvých bylo ale velmi mnoho raněných, kteří velmi trpěli. Bylo jich tolik, že je neměl kdo ošetřovat.
Dunant zorganizoval za pomoci místních obyvatelek a náhodných cizinců ošetřování raněných, a to na principu, že bylo jedno, ke které armádě raněný patřil, každému se snažili pomoci stejně.
Otřesné zážitky, které si Dunant z bojiště posetého mrtvolami a nesmírně trpícími raněnými odnesl, popsal v knize Vzpomínky na Solferino, která vyšla v roce 1862. Zoufalství a strašné utrpení raněných popsané v knize, vyburcovalo mínění tolika lidí, že představitelé nejrůznějších zemí byli nuceni věnovat se problematice raněných ve válečných konfliktech.
Po určitých přípravách byla v říjnu roku 1863 svolána do Ženevy mezinárodní konference, které se účastnilo 36 účastníků ze 16 zemí. Z této konference vznikl Mezinárodní výbor, který projednal teze Ženevské konvence o zlepšení osudu raněných vojáků v poli. Tato konvence byla v roce 1864 podepsána představiteli evropských zemí a vešla ve známost jako Ženevská konvence.
Jednou z hlavních zásad, které konvence obsahovala, byla, že sanitní služba musí být neutrální. Polní ošetřovny a zdravotnický personál byli povinni poskytovat péči raněným obou válčících stran, ale i civilnímu obyvatelstvu, sídlícímu na území válečného konfliktu. Na druhou stranu platilo pro válčící strany, že ošetřovny a personál je nutno považovat za neutrální a vynechat je z boje. Podle konvence bylo také ustaveno, že polní obvaziště, nemocnice, shromaždiště raněných, ale i pracovníci sanitní služby a všechny prostředky používané k odsunu raněných, budou pro jasné rozlišení označeny červeným křížem v bílém poli. Poprvé byla bílá páska s červeným křížem pro sanitní službu použita při prusko-dánské válce (1864).
Od roku 1963 existoval také Mezinárodní výbor pro podporu raněných. Na různých územích vznikaly v jeho duchu územní organizace Červeného kříže, které se v roce 1919 spojily do Mezinárodního červeného kříže.
Ten, kdo stál u zrodu Ženevské konvence a následně Červeného kříže a zasloužil se o zmírnění utrpení statisíců raněných v následných válečných konfliktech, byl Herni Dunant. Jeho úsilí a odvedená práce byly oceněny v roce 1901 udělením vůbec první Nobelovy ceny za mír.
-  -
|
| |
|
|
