 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
VZP prý zveřejní skóre
|
úspěšnosti nemocnic, tedy údaje o úmrtnosti pacientů. Ministerstvo zdravotnictví s tímto krokem nesouhlasí a tvrdí, že by se mohlo stát, že by nikdo nechtěl léčit ty nejtěžší pacienty, aby si nezhoršoval statistiku. To uvedl loni v prosinci ministr Bohumil Fišer a na svém trvá i nyní. Je třeba se ptát, jaký přístup je vlastně správný, respektive co prospěje pacientům?
Pan ministr používá obrat "by se mohlo stát". Provokuje to samozřejmě otázku, co by se vlastně stát nemohlo? Stát se může skoro všechno. To, co si zřejmě přeje pan ministr, je asi to, aby se nic nestalo, pokud je on ministrem. Musíme přiznat, že se mu to celkem daří. Alespoň výsledky posledních průzkumů to prokazují.
Ptejme se tedy, co se stane, zveřejní-li VZP skóre nemocnic. Dovolím si předpokládat, že VZP nesečte hrušky a jablka, ale udělá kvalitní, smysluplný přehled.
Co se tedy stane? V místech, kde se dělá méně operací (malá čísla), tam se projeví každá jednotlivá chyba velkou změnou v procentu úspěšnosti. Ve velkých nemocnicích, kde se operuje jako na běžícím pásu a operací je hodně (velká čísla), se jednotlivé pochybení ve statistice příliš neprojeví. Také je předpoklad, že tam, kde se operuje často, se to také více umí a úspěšnost je větší.
Myslím, že si z toho každý udělá své závěry. Velké nemocnice, s mnoha operačními výkony si budou schopny dovolit větší riziko, tedy operovat i to, co si v okresním špitále nedovolí, nebo by si to dovolit neměli. Statistiku velkých nemocnic s mnoha rutinními výkony riziko jednotlivého neúspěchu příliš neohrozí. V malé nemocnici, kde se operuje méně a je tedy i méně zkušeností, se pochopitelně budou riskantním operacím vyhýbat, protože při zveřejnění statistiky by to pro ně znamenalo konec. Pacienti by se pochopitelně zalekli a nemocnici by se vyhýbali jako čert kříži a raději by volili cestu na druhý konec našeho malého státu než by, celkem pochopitelně, riskovali život.
Pochopitelně se to týká nejen operačních oborů ale také všech ostatních lékařských oborů v plné míře. Pokud mluvíme především o operacích tak jen proto, že je to vhodný objekt pro demonstraci sledování úspěšnosti léčby. V ostatních oborech by asi bylo dobré sledovat i jiné ukazatele než úmrtnost, která například na kožním oddělení příliš mnoho neříká o úrovni léčby.
Jedním z takových parametrů by mohlo být například sledování frekvence tzv. nozokomiálních infekcí. Jsou to tzv. nemocniční nákazy, které vznikají při pobytu v nemocnici nebo v příčinné souvislosti s tímto pobytem. Na operačních odděleních mohou mít nozokomiální infekce samozřejmě vliv i na celkovou úmrtnost. Ale nemusí to být vždy tak dramatické, stačí dostat v nemocnici třeba jen svrab, když si zlomíte nohu. Z hlediska zdravotnického personálu se o to nyní začal starat Lékařský odborový klub, který chce vymoci další peníze pro zdravotníky jako rizikové příplatky. Myslím ovšem, že je načase, aby se také začal někdo starat o pacienty, kteří se takovým nebezpečím nemohou nijak bránit. Jedinou obranou pacientů je se nemocnici o které se ví, že je tam z tohoto hlediska nebezpečno (jinými slovy "svinčík") zdaleka vyhnout. Předpoklad je aby se to vědělo. Buď si to tam dají do pořádku nebo zajdou na úbytě. Nikdo k nim nepůjde, alespoň ne při vědomí.
Z úvahy je vidět, že po zveřejnění úspěšnosti nemocnic v léčbě pacientů pravděpodobně dojde ke změnám, které se ovšem nebudou líbit každému. Vznikne situace, která povede ke větší koncentraci výkonů na velká pracoviště, respektive na pracoviště s velkým počtem výkonů. Tam si bude možno dovolit i riskantní operace a zákroky, bez obav z nepříznivé statistiky. Malá pracoviště, respektive pracoviště s malým počtem výkonů, se nebudou do riskantních akcí pouštět. A to je myslím i v zájmu pacientů. Pacienti budou muset za dobrou nemocnicí někdy vážit i cestu. Budou se muset rozhodnout kam do nemocnice, zda je pro ně výhodné být za každou cenu blízko místa bydliště ve spádové nemocnici, kde je musí přijmout nebo zda vyhledat nějaké lepší zařízení. To se samozřejmě může projevit i v různé délce čekacích dob na operace v různých nemocnicích.
Ale čekací doby jsou různě dlouhé i bez zveřejnění výsledků nemocnic a jejich úspěšnosti.
Pacienti totiž si sdělují své poznatky (hezky po česku řečeno "drby") i bez statistik. Bohužel jsou to ale velmi osobní dojmy, často někdy i zavádějící a neodpovídající skutečnosti. Pokud to pan ministr myslí s proklamovanou "evidence based medicine" skutečně vážně, neměl by příliš odporovat zveřejnění výsledků úspěšnosti nemocnic. Není přece možné na jedné straně tvrdit, že jsme pro medicínu založenou na důkazech a na druhé straně chtít od pacientů, aby chodili pokorně jako ovce do zdravotnických zařízení, o nichž se ani neví jak jsou úspěšná nebo ne.
2001-04-27
Související texty:
Informovanost ve zdravotnictví - 2.2.2001
-  -
|
| |
|
| |
