 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Ad "ČLK se nelíbí Svaz pacientů"
|
Jsem přesvědčen že je dobré zabývat se sporem České komory lékařů a Svazem pacientů ČR, ať již na stránkách tisku nebo kdekoliv jinde. Takový spor totiž není k dobrému ani jedné ani druhé straně. Lékaři a pacienti jsou ve zdravotnickém systému na jedné lodi.
Když je z jakýchkoliv důvodů nedostatek peněz, protože bez dostatečných finančních zdrojů dnes prostě léčit nelze, odnesou to pacienti. Když je lékař nespokojený a cítí, že je neschopný dostát všem svým profesionálním ale i osobním závazkům (např. vůči rodině), odnesou to pacienti. Pokud jsou nespokojení pacienti, v demokratickém uspořádání mohou ohrozit samu existenci lékaře. Nehledě na to, že jedině uzdravený a spokojený pacient může být zdrojem profesionálního uspokojení lékaře. Každý zásadnější spor mezi lékaři a pacienty je proto hlubokým omylem.
Najít důvody vzájemné rozlady je jistě správným prvním krokem k usmíření. Háček toho prvního kroku ovšem spočívá v tom, že každý musí své důvody nespokojenosti říkat za sebe. Diskvalifikovat svého oponenta na základě vlastních domněnek o motivech jeho činění je totiž velmi snadné a k žádné dohodě nevede. Když hovořím za svého oponenta, obvykle až příliš zjednodušuji. Důvodů, proč se ČLK nelíbí Svaz pacientů ČR je jistě více než kolik jich najdeme v článku, který lze nalézt v článku "ČLK se nelíbí Svaz pacientů" a proto by bylo dobré se především lékařů zeptat jaké mají oni námitky.
Všichni víme, že současný lékař má často problémy s informováním pacienta. Samozřejmě má tyto problémy také proto, že nechce, aby mu pacienti příliš "viděli pod prsty" a aby nebyl tak snadno postižitelný, když udělá chybu. Neměli bychom ale připustit ještě další důvody pro tuto jeho obtíž? Každý lékař ví, že informace může také ublížit, stejně jako kterákoliv jeho léčebná a diagnostická metoda. Také má svou zkušenost s pacienty, kteří špatně pochopili jeho výklady a na základě neoprávněného zjednodušení své situace udělali fatální chybu. Má smysl, aby pacient věděl o léčebných možnostech, které jsou mu z různých důvodů, které lékař není schopen ovlivnit, nedostupné? Nejsou zde další důvody k váhání? A neměli by pacienti (a představitelé jejich organizací) jasně deklarovat, že jsou ochotni nést sami zodpovědnost za tyto důsledky jimi požadovaných informací? Možná by tím lékařům usnadnili jejich těžký úkol, který se velmi snadno vyjádří slovy "vhodným způsobem poučit nemocného", ale podstatně obtížněji v praxi realizuje.
V současné době mají představitelé ČLK jeden vážný důvod zlobit se na představitele Svazu pacientů ČR. Jde o problém placení lékařů podle počtu atestací (viz článek "Dohodli se, že se dohodnou" na stejné www adrese). Velice by mne zajímalo, z jakého titulu se představitelé Svazu pacientů ČR starají o rozdíly v placení lékařů podle absolvovaných atestací. Také by mne zajímalo, jaké kvalifikované informace a kde si o tomto problému vyhledali. Ve Společném stanovisku zdravotních pojišťoven a Svazu pacientů ČR je několik vysoce problematických formulací, které by podle mého názoru zasvěcenější pacient nepodepsal.
"Účastníci konstatují, že účelem tohoto odlišení je: vyjádřit vyšší kvalitu výkonu lékaře s další atestací v oboru spočívající především v komplexnějším pohledu na pacienta, vytvářejícím předpoklady pro snížení rizika a zvýšení účinnosti léčby".
Pojem "vyšší kvalita výkonu lékaře" má smysl jedině tehdy, když existuje nějaká "nižší kvalita výkonu lékaře". Co to tedy bude znamenat, když za stejný výkon zaplatíme někomu více a někomu méně? Chtějí nám tím naši pacienti říci, že se spokojí se špatnou lékařskou službou, hlavně když bude lacinější? Když je podezření na zhoubné bujení někde v těle, spokojí se pacient s lacinějším lékařem, jehož "nižší kvalita výkonu" způsobí, že se bující rakovina přehlédne? Co přidá druhá atestace k dokonalosti provedení operace slepého střeva či žlučníku? Nebylo by lepší připustit k zdravotnickému výkonu jen toho lékaře, který jej dokonale ovládá? Nebylo by lepší si prostě trvat na tom, že lékař buď je kvalifikován provést operaci či vyšetření (pak ovšem má plnou zodpovědnost, ale i nárok na plnou úhradu) nebo prostě není?
Když již rozlišíme výkony "nižší kvality" a "vyšší kvality". Kteří pacienti a na základě jakých kritérií budou dostávat výkony "nižší kvality" a kteří výkony "vyšší kvality"? Podle výše plateb pojišťovně? Nebo díky nějakému úplatku? Až přijde pacient se stížností na špatně provedenou operaci slepého střeva, spokojí se s vysvětlením, že šlo výkon jednoatestovaného lékaře a tudíž o výkon "nižší kvality"? Trochu mne překvapuje, že v rámci volání po plné informovanosti nikdo tuto otázku nepoložil.
"Motivovat lékaře k dosažení vyšší kvalifikace"
Co si naši pacienti přejí? Aby se z lékařů stali sběratelé kvalifikačních listin, nebo lidé s vážným zájmem o celoživotní vlastní vzdělávání? Mohu dát vlastní příklad. Svou druhou atestaci jsem složil v r. 1977. Od té doby uplynulo dvacet sedm let a tvář medicíny je dnes podstatně jiné než tehdy. Je tato atestace skutečně zárukou toho, že podávám výkony "vyšší kvality" než kolega, který složil před třemi lety první atestaci? Nebylo by účelnější hledat cesty jak motivovat lékaře ke skutečnému celoživotnímu vzdělávání?
"Za podmínku tohoto odlišení považují dosažení takové úrovně ohodnocení uvedených výkonů, která podpoří zmíněný cíl a současně nebude znamenat pokles úhrad zejména u ambulantních lékařů s vysokým podílem klinických vyšetření, jaký by vyplýval z plného uplatnění stávajícího seznamu výkonů".
Marně přemýšlím, jak je možné splnit tuto podmínku. Jedna možnost je, že se prostě dvouatestovaným lékařům přidá a jednoatestovaní budou dále dostávat to ohodnocení, co dosud. Pokud vím, o tomto řešení řeč není. Jestliže někomu za stejný výkon zaplatím méně než dosud, dostane prostě méně peněz. Jediná možnost stejného výsledku by byla, že jednoatestovaný lékař bude provádět ve stejném čase stejných výkonů více. Deklarovaným cílem je komplexnější pohled na pacienta, vytvářejícím předpoklady pro snížení rizika a zvýšení účinnosti léčby. Když toho méně kvalifikovaného budu nutit, aby pracoval rychleji, je to v souladu s deklarovanými cíly?
Účastníci jsou si vědomi skutečnosti, že zdravotní pojišťovny přistoupily k současnému způsobu úhrady klinických vyšetření na žádost ČLK, která tím sledovala možnost uplatnění lékařů, kteří - ačkoliv splňovali všechny odborné předpoklady - nemohli za minulého režimu dosáhnout vyšší atestace. Tyto důvody už pominuly.
Naši pacienti zřejmě netuší, že důležitým důvodem, proč ČLK trvala na nerozlišování počtu atestací u lékařů, je také výše zmíněný požadavek vysoké kvality každého výkonu a nereálnost rozlišování zdravotnických výkonů "nižší a vyšší kvality" (viz výše).
Pokud zůstaneme u atestací. Naši pacienti se domnívají, že "Tyto důvody už pominuly." Možná, že jen lékaři, kteří ve svém životě skládali zkoušky ve věku od 18 až do 35 let, vědí, že důvody zohlednit lékaře, kteří "ačkoliv splňovali všechny odborné předpoklady - nemohli za minulého režimu dosáhnout vyšší atestace" nepominou do té doby, dokud tito lékaři neodejdou do důchodu. Je totiž velký rozdíl skládat obtížnou zkoušku ve dvaceti letech (např. patologii), ve dvaceti pěti letech (až dosud první atestace) a po třicítce (druhá atestace), natož pak někdy po čtyřicátém roce věku. Problém není v úbytku mentálních kapacit, ale po třicátém roce se rychle snižuje schopnost v krátké době vstřebat velký objem vědomostí (a pak je zase rychle zapomenout), snižuje se tolerance k zátěži se zkouškou spojená (existenční význam zkoušky, přijmout v tom věku zcela nepřiměřenou roli zkoušeného), není obvykle čas životním rozvrhu (složit druhou atestaci v medicíně obvykle znamenalo na půl roku se vyvázat ze všech ostatních vazeb a povinností). Proto požadovat po lékařích, kteří za minulého režimu nemohli složit druhou atestaci (a navíc s desetiletým odkladem!), aby jí složili dnes, je prostě surovost nebo základní neznalost věci. Nehledě na to, že již řadu let se připravuje reforma vzdělávání lékařů a otevřeně se na všech úrovních hovoří o tom, že systém dvou atestací je již přežitek, a že v novém zákoně kvalifikační atestace bude jedna. Navíc v pravidlech hry až dosud bylo, že o výši platby rozhoduje licence lékařské komory. Jaký tedy měli zkušení lékaři v terénu důvod podstupovat proceduru druhé atestace?
Vážení a milí pacienti, ještě se divíte, že se lékaři zlobí?
2000-08-29
doc.MUDr. Jiří Šimek, CSc.
přednosta Ústavu lékařské etiky 3.LF UK
-  -
|
| |
|
| |
