 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Středa, 21.Červenec 1999
|
Články
|
O veřejném zdravotním pojištění
|
Již více jak šest let je financováno české zdravotnictví z veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Nutno podotknout, že ač šlo o zásadní systémovou změnu, lze ji vyhodnotit spíše pozitivně. Přesto po celou tu dobu někdy více a někdy méně, čteme a slýcháme od různých odborníků o problémech tohoto systému financování zdravotnictví. Vesměs se však jedná spíše o obecné či velmi populistické názory, které nemají přílišnou oporu v řádně analyzovaných datech.
To ale samozřejmě těmto mluvčím různých lobbistických, ale i politických skupin nevadí. Naopak si na tomto dokazují jednoduché formy řešení, které v mnoha případech vychází z mylných a neúplných informací a nejsou ničím koncepčním. A tak jednou čteme, že se systém blíží krachu, podruhé o tom, že pluralismus v systému zdravotního pojištění je zbytečným přepychem, či o tom, že některé zdravotní pojišťovny si žijí nad poměry.
Podívejme se však na celou záležitost například z finančního pohledu a zkusme to posoudit s vývojem v jiných resortech. Pak zjistíme, že:
celkový objem prostředků vybraných na veřejném zdravotním pojištění činil za období 1993 – 1998 v mil. Kč 472 505, nedovýběr pojistného ve stejném období v mil. Kč 15 000, což je pouhých 3,2 % oproti předpokládaným 6 %. Přitom meziroční nárůsty objemu pojistného se pohybovaly v rozmezí 9 - 20 %.
v mil. Kč
1993
1994
1995
1996
1997
1998
celkem
57 506
63 471
70 577
84 959
93 021
102 971
index ročního nárůstu
1,10
1,11
1,20
1,09
1,11
index kum. nárůstu
1,10
1,23
1,48
1,62
1,79
Celkové skryté saldo systému lze odhadovat v rozmezí 5 až 10 mld. Kč dle různého použití metodiky. Z tohoto je patrné, že v žádném případě nehovoříme o problémovém resortu. A bylo by celkem zbytečné vypočítávat, co vše se pro občany, ale i poskytovatele zdravotní péče ve zdravotnictví za toto období vylepšilo. Nejde mi zde o to snažit se čtenáře přesvědčit, že resort nemá problémy. |Jen se bráním jejich přílišnému zveličování. Proto si myslím, že je na místě poznamenat také dobrou platební schopnost zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven. Činím tak mnohdy v přímém rozporu s tvrzením některých zástupců zdravotnických zařízení, kterým splatnost faktur do 30 dnů není dost dobrá. Není však běžná ani v české ekonomice, ale není pravidlem ani v zahraničních systémech zdravotního (či nemocenského) pojištění.
V této souvislosti, kdy zaměstnanecké zdravotní pojišťovny dokazují, i když v mnoha případech mají horší výchozí pozici pro své hospodaření než VZP, že jsou schopny vyrovnaného hospodaření, se znovu rozpoutává honba na čarodějnice. V českých zemích dle pravidla “když se někomu daří, pak za tím je něco nekalého”. Ale jestliže se píše o téměř + 1,4 mld. Kč hospodářského výsledku na straně těchto pojišťoven, pak by to mělo být důvodem opravdu zodpovědně analyzovat, zda je pluralitní systém zdravotního pojištění dobrý či nikoliv. A ne vynášet unáhlené soudy o zásadách rovnostářství, jež nemají se solidaritou nic společného.
Zcela určitě je tento výsledek zajímavý pro 2,5 mil. klientů těchto zdravotních pojišťoven, protože je pro ně jistotou pro včasnou úhradu nákladné (solidární) zdravotní péče. Mohl by být také zajímavý pro poskytovatele zdravotní péče, protože mají jistotu určité finanční rezervy v době finančních výkyvů na straně příjmů veřejného zdravotního pojištění. Měl by být také zajímavý pro ministerstvo zdravotnictví, vládu či parlament, protože je ukázkou toho, že ač napjatě, je financování zdravotní péče reálné bez dalších zásadních dopadů daňového zatížení pro občany tohoto státu. Proč tomu však tak není?
Někteří poskytovatelé si příliš uvědomují, že právě přístup těchto zdravotních pojišťoven ukazuje, že je možné vytvářet tlak na hospodárnější poskytování zdravotní péče a tím ohrožovat jejich mnohdy nepřiměřené zisky. Státní správě či politikům se pak moc nelíbí, že tento důkaz svědčí o tom, že by měla být posilována samospráva nad finančními prostředky v tomto resortu, což není slučitelné s filosofií moci a centralizačních snah této doby, nad více než 110 mld. Kč v systému veřejného zdravotního pojištění. Proto je nutné hledat důvody, jak tuto skutečnost odmítnout nejlépe na základě různých populistických tvrzení, a tak se vše jako už poněkolikáté opět obrací proti zaměstnaneckým zdravotním pojišťovnám. A jako příklad pro tuto argumentaci pak dokáží posloužit ty systémy financování zdravotnictví, jako např. v Anglii, bez ohledu na to, že právě tento systém by měl být spíše varováním, ať už pro nedostatek finančních zdrojů, tak odkládáním zdravotní péče. Naopak není snaha hledat pozitivní vzor u těch systémů, které ač pluralitní, jsou funkční. Ať už jde o SRN, Švýcarsko, Holandsko či Belgii. Právě u belgického systému financování se stojí dle mého názoru trochu pozastavit. Belgie má 10 mil. obyvatel jako Česká republika, má zhruba obdobnou kapacitu hospitalizačních lůžek, a to jak do skladby, tak i do počtu. I v dalších rysech je zdravotnictví v obou zemích podobné. Přesto nemá již po několik let zásadní problémy. Přitom financování probíhá z 99 % přes soukromé fondy a pouze 1 % přes obdobu naší VZP. Je tedy patrné, že nezáleží na tom, kolik fondů je ve hře a jakého jsou právního postavení, ale spíše je nutné úspěšně propojit silné stránky jak Bismarkova, tak Beveridgova (anglického) systému. Jedná se zejména o univerzální ochranu všech účastníků při zachování veřejnoprávních fondů s platbou prostřednictvím zákonné sociální či zdravotní daně. Ale jde i o zachování skupinové ochrany, kdy se berou v úvahu zdravotní specifika části populace. Dále je to pak forma platby za službu na základě individuálních smluvních vztahů při zachování možnosti výběru lékaře. Novým trendem je také zavádění projektů řízené péče, s čímž už zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v České republice začaly. Tomuto evropskému řešení se nejvíce blíží představená koncepce MUDr. Macka.
My se však paradoxně zabýváme něčím jiným. A to zcela nekoncepčním návrhem snížit výrazně a zejména skokově bez zásadní analýzy provozní náklady zdravotních pojišťoven. Jsem si vědom, že dnešní řízení je především o úsporách vlastních nákladů a platí to pro veškeré výrobní i nevýrobní procesy. Avšak vše má své meze. Jestliže dnešní systém veřejného zdravotního pojištění má ze zákona uloženy úkoly, které musí provádět zdravotní pojišťovny, a ty jsou z 60 – 70 % kontrolního rázu, pak vynucené úspory v nákladech na tyto činnosti v průběhu ani ne 6 měsíců a bez řádné přípravy o téměř 30 %, může znamenat zásadní problém pro celý systém. Ze současného stavu nelze jednoznačně říci, i když se o to mnozí snaží, že na jedné straně je VZP ČR z tohoto pohledu efektivní a ostatní zdravotní pojišťovny naopak. Vezmeme-li v úvahu např. hospodářské výsledky zdravotních pojišťoven, je otázkou, zda VZP ČR ve snaze snižovat náklady na vlastní činnost (a ta je logická pro všechny správní rady zdravotních pojišťoven) nepodhodnotila potřeby výše provozních nákladů, zejména na kontrolní činnosti. Je tedy možný i pohled přes příjmy zdravotních pojišťoven před přerozdělením, kdy VZP ČR vychází provozní náklady téměř 5 %. Jde tedy o náklady, které přímo spotřebovává na získání (tedy faktický výběr) oněch 54 mld. Kč od plátců zdravotního pojištění, když na získání dalších 25 mld. Kč od státu už žádné činnosti vyvíjet nemusí. Naopak ostatní pojišťovny více příjmů vybírají a do přerozdělení odvádí. Tedy musí financovat větší poměr kontrolní činnosti k výši příjmů po přerozdělení. Ale nejde mi v žádném případě o pranýřování VZP ČR a hledání pseudovýhod pro zaměstnanecké zdravotní pojišťovny. Snažím se pouze pozastavit nad tím, zda může efektivně fungovat jakýkoliv systém, pokud jeho vnitřní náklady jsou ve vztahu k podmínkám, jež mu byly zákony uloženy, pod hranicí potřebného minima. A k tomu může dle mého názoru právě v této době usnesením vlády ČR č. 641 ze dne 23. 6. 1999 dojít.
Je tedy rozumné ušetřit řádově desítky milionů a vyvolat tím reálnou možnost ztráty stovek milionů korun? Pouze jeden systém má takto nízkou hranici provozních nákladů. A pokud vím, je to ten nejzadluženější systém zdravotního pojištění v Evropě. V tomto případě jde o Slovenskou republiku. Naopak většina ostatních více či méně funkčních systémů má provozní náklady mezi 5 – 10 %. Nebořme tedy to, co je funkční, ale zkusme nalézt to, co by koncepčně do budoucna mohlo zajistit vyšší prosperitu systému zdravotního pojištění na základních kamenech, jež se osvědčily.
1999-07-21
Kladno 21. VII. 99
Zpracoval: Vladimír Kothera
generální ředitel ZP Metal-Aliance
viceprezident Svazu zdravotních pojišťoven
-  -
|
| |
|
| |
