 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Dieta po infekční mononukleóze a infekční žloutence
|
Infekční žloutenka i infekční mononukleóza jsou onemocnění virového původu, která postihují játra. Rozsah postižení jater nebývá vždy stejný, podobně také projevy choroby se mohou od sebe dosti lišit. Potřeba dietního režimu závisí na stupni proběhlého poškození jater, ten však může být u jednotlivých typů odlišný.
Před podrobnější informací o dietě, či lépe řečeno o dietním režimu po těchto stavech, je nutno se stručně zmínit o konkrétních chorobách vyvolávajících poškození jater a řazených do skupiny „infekční hepatitida“. Musím znovu připomenout, že potřeba dodržování diety je závislá na rozsahu poškození jater prakticky bez ohledu na to, kterým z vyvolávajících virů byl vznik choroby podmíněn.
Příčiny onemocnění a jejich průběh
Infekční žloutenka (používaný název je akutní hepatitida) může být vyvolána viry, které jsou označovány jako A, B, C, D a E, existují i viry hepatitidy G a TTV a lze očekávat, že další budou objeveny. Samotný název „žloutenka“ není zcela přesný, protože žlutavé zbarvení kůže (ikterus) se neprojeví u nemocného vždy, spíše je možno říci, že častější bývá průběh bez zvýšení barviva bilirubinu, který toto žluté zbarvení vyvolává. Z hlediska léčby a následného dodržování diety však není důležité, zda žluté zbarvení kůže existuje, nebo nikoliv, určitá dietní opatření je však nutno dodržovat v každém případě.
Hepatitida typu Ase častěji vyskytuje u mladých osob a je označována jako choroba špinavých rukou. Proto je samozřejmé, že jedním z nejdůležitějších preventivních opatření, hned za očkováním, je pečlivé dodržování běžných hygienických návyků. V naprosté většině typ A odezní zcela bez následků a prakticky nikdy nevede k chronickému stavu (chronické hepatitidě) se všemi důsledky. Podobné onemocnění je tzv. hepatitida typu E, která se však v našich oblastech vyskytuje zřídka a pouze jako onemocnění přivezené z jiných zemí, např. z Asie.
Cesty šíření hepatitidy typu B jsou pohlavním stykem a krví. Hepatitidy typu C, eventuálně D, jsou v naprosté většině přenášeny krví. Přenos jinou cestou je sice možný, je však podstatně méně častý. Virus hepatitidy D nemůže existovat samotný, je schopen se množit pouze v přítomnosti viru hepatitidy B. Přítomnost viru D u hepatitidy B většinou podmiňuje závažnější průběh choroby. U těchto typů akutní začátek neprobíhá, chorobu převážně diagnostikujeme jako chronickou (vleklou) formu. Žluté zbarvení kůže bývá projevem těžkého průběhu chronické formy.
Mononukleóza je onemocnění vyvolané také viry, jedná se hlavně o tzv. virus Epsteina-Barrové (tzv. EB virus) a cytomegalovirus. Jaterní poškození však nedosahuje takového stupně, jako u virové hepatitidy.
Nutno ještě připomenout, že poškození jater mohou vyvolat i jiné viry, jako tomu bývá u žluté zimnice, vcelku vzácně u spalniček a podobně. Tyto stavy však neoznačujeme jako akutní hepatitidu, ale konkrétním názvem choroby. S výjimkou žluté zimnice jsou většinou játra postižena jen málo, prakticky v tomto směru nebývají prováděna žádná speciální dietní či jiná opatření.
Epidemický průběh onemocnění je podmíněný většinou alimentární cestou (nákazou vzniklou z potravin). Projevuje se u hepatitidy A, infekční mononukleózy, při pobytu v zahraničí, eventuálně po kontaktu s cizinci přijíždějícími z těchto oblastí u hepatitidy E. Hepatitida B samotná, či spolu s virem hepatitidy D, a hepatitida C většinou epidemický průběh nemají, přenášejí se krví nebo krevními deriváty.
Dietní opatření
Názory na dietu u akutní hepatitidy a po jejím odeznění se dosti mění. Původní dieta s vysokým obsahem sacharidů se již nepodává, podobně se nedoporučuje dříve známý Glukopur (vlastně glukóza). Podle posledních poznatků se naopak ukazuje, že vysoký obsah sacharidů s minimálním obsahem tuku játra spíše zatěžuje.
V zásadě je namístě po odeznění akutní fáze choroby, často spojené s nechutenstvím, podávat stravu plnohodnotnou s přiměřeným obsahem všech základních živin, tj. včetně přiměřeného množství tuků. To však neznamená, že je zcela zbytečné provádět jakákoliv dietní opatření a jíst prakticky cokoliv, zcela bez výběru. Určité zásady je třeba samozřejmě dodržovat.
Z kategorie zákazů je nutno zdůraznit vlastně jen nepožívání alkoholuv jakékoliv formě nejméně ještě měsíc po laboratorní normalizaci (tj. po zjištění normálních hodnot aminotransferás a bilirubinu). Alkohol totiž působí na játra nejenom nadměrnou metabolickou zátěží, ale skutečně toxicky (jako jed). Většina odborníků jej doporučuje zcela vyřadit alespoň půl roku po akutním průběhu onemocnění.
Ostatní požadavky je možno shrnout vlastně do příkazů. Je totiž zapotřebí dbát na to, aby konzumovaná strava byla kvalitní a splňovala nároky na zdravou výživu.
Především je na místě, aby jak výběr podávaných jídel, tak jejich úprava odpovídaly dietě, která organismus šetří. Je třeba počítat s tím, že zánětlivé změny proběhly nejen v játrech, ale také v jiných orgánech, i když nebyly v tomto směru zjevné. Proto je vhodné dbát na vcelku pravidelné rozložení stravy v průběhu dne, tj. mimo 3 hlavní jídla (snídani, oběd, večeři) jíst také lehčí svačiny.
Důležité je také složení potravy. Tuky v ní mají být zastoupeny v přiměřené, nikoliv nadměrné dávce, spíše je nutno dbát na dostatečný přísun tzv. nenasycených mastných kyselin. Tyto by měly tvořit asi 1/3 energetického příjmu celkových mastných kyselin. Konkrétně to například znamená, že při energetické hodnotě asi 9 000 kJ (asi 2 150 kcal) by se mělo jednat maximálně o 79 g tuků na den. Z toho 1/3 pak ve formě tuku nasyceného a 2/3 ve formě tuku nenasyceného, což prakticky znamená oleje. Je tedy možno spočítat, že oleje by při tomto množství tuku měly tvořit přes 50 g na den. Je třeba vědět, že právě v olejích jsou důležité látky, z nichž vznikají významné působky ovlivňující příznivě náš imunitní (obranný) systém, ale také činnost jater, mozku a řady dalších orgánů.
S množstvím tuku také souvisí druh používaných bílkovin. Zejména mladí jedinci netrpívají nesnášenlivostí mléka a mléčných výrobků, proto by určitá část bílkovin měla být mléčného původu. Samozřejmě, že konzumace masa není zakázaná, je vhodné jen upřednostňovat maso méně tučné, tj. zejména tzv. bílé maso, drůbež (nejen kuřata, ale také krůty) a ryby.
Pokud se týká technologické úpravy jídel s tukem je vhodné připomenout, že určitá část nemocných může mít po infekční žloutence a mononukleóze přechodně určité potíže žlučníkového typu, proto je vhodné nekonzumovat po určitou dobu jídla smažená a tučnější pečená. Doba tohoto eventuálního omezení závisí na snášenlivosti těchto jídel a na normální stravu se doporučuje přecházet pozvolna po dobu 2 až 3 měsíců.
V souvislosti s tepelnou úpravou pokrmů souvisí také otázka vhodnosti či nevhodnosti koření. V podstatě je možno říci, že v počátečním období jsou nevhodné například ostrá paprika a chilli; běžně používané druhy, jako oregano, libeček, rozmarýn a podobně, není nutno omezovat. Jde spíše o to, aby požívané jídlo nebylo kořeněno nadměrně, aby vlastně odpovídalo zásadám diety, která organismus šetří.
Velmi důležitým požadavkem je zajištění dostatku zeleniny a ovoce. Jedná se vlastně o zajištění dostatku vitamínů a minerálů v přirozené formě. Toto opatření je důležité pro možnost optimálních regeneračních pochodů po proběhlém onemocnění. Záměrně je použit pojem „zelenina a ovoce“, kde na prvém místě je uvedena zelenina. Nedostačující je například konzumace pouze jednoho druhu ovoce, např. jen jablek nebo jen pomerančů apod. Za dostatečné množství je pro dospělého člověka považováno asi ¾ kg, a to nikoliv v jedné porci denně, ale celkem ve 4 až 5 dávkách. Prakticky to znamená vlastně zařazení zeleniny ke každému hlavnímu jídlu, ovoce pak jako součásti svačiny či navíc po večeři. Samozřejmě záleží na konkrétním jedinci, jeho zvycích a také časových či jiných možnostech.
Z hlediska vitamínů má pití přírodních ovocných šťáv(moštů, přírodních džusů) prakticky stejný význam jako konzumace ovoce. V každém případě je zřetelně výhodnější než popíjení nápojů typu koly apod.
Je třeba počítat s tím, že po odeznění akutního onemocnění může přetrvávat nějakou dobu horší snášenlivost některých jídel (nazývaná intolerancí), jako například intolerance nadýmavých potravin, někdy také přechodně mléka, jídel s větším obsahem tuku a podobně. V tomto směru je při výběru jídla nutno postupovat zcela individuálně - při postupném zvolňování počáteční diety ověříme toleranci (snášenlivost) konkrétního nového, neodzkoušeného pokrmu tak, že ho vezmeme menší porci a v případě dobré snášenlivosti pak v dalším období můžeme zkonzumovat porci celou. Většinou počáteční horší tolerance se pak příznivě upravuje.
Nutno připomenout ještě existenci tzv. únavového syndromu, který bývá poměrně často spojen s postižením jater různého původu. Opět je třeba konstatovat, že únavový syndrom je poměrně častý, jeho intenzita většinou ale neodpovídá tíži onemocnění, protože někdy i po poměrně klinicky i laboratorně lehkém onemocnění bývá výrazný. Zdá se, že výskyt a intenzita syndromu jsou poněkud výraznější při postižení organismu již zmíněným virem Epsteina-Barrové (EB virem). Právě jeho existence někdy upozorní na jinak klinicky málo charakteristické projevy. V období výrazné únavy bývá horší chuť k jídlu, ale spíše je to výjimka, než pravidlo.
Ovlivnit dietou tento únavový syndrom je většinou obtížné, u většiny postižených se ale určité zlepšení projevuje při dostatku, někdy až zdánlivě nadbytku, ovoce a zeleniny. Může to být důsledek konzumace většího množství vitamínů v přirozené formě a současně také konzumace tzv. fosfolipidů. Jedná se o specifickou část naší potravy patřící do skupiny tuků. K nejznámějším patří lecitin, je jich však více. Mají nenahraditelnou funkci při ochraně membrán prakticky všech buněk lidského těla, nejvýrazněji se jejich nedostatek projevuje v určitých poruchách funkce mozku a dále jater. Z běžných potravinových zdrojů jsou fosfolipidy obsaženy v olejích (po rafinaci se však jejich obsah značně snižuje, až mizí), dále v celozrnných potravinách, olejnatých semenech, dostatečné množství obsahují také ořechy aj. V poměrně vysokém množství jsou v sójovém oleji, většinou z něj se pak získávají pro potřeby potravinářského průmyslu. Proto i v běžné stravě to znamená dostatečnou, nebo i raději zvýšenou, konzumaci nutričních produktů s dostatkem fosfolipidů. Prakticky je tedy třeba dbát na zdravou a plnohodnotnou stravu, při normálních laboratorních hodnotách v naprosté většině nejsou nutná žádná jiná dietní opatření.
Situace je ale poněkud odlišná tehdy, jestliže například přetrvávají laboratorní či jiné známky aktivity jaterního procesu, ale to je již věcí příslušného lékaře, aby zvážil zdravotní stav a přistoupil k nějakým opatřením, která upřesní diagnózu a stanoví další léčebný postup, samozřejmě s doporučením vhodné diety.
Existuje také jiná situace, a to v případě, kdy nemocný nemá po prodělané hepatitidě normální laboratorní hodnoty a přitom dodržuje zmíněné zásady. I zde je již úlohou lékaře zjistit, zda se nejedná o souběh jiných zdravotních potíží, například potíží žlučníkových apod. Zde je na místě rovněž pečlivé vyšetření erudovaným lékařem, většinou spojené s dalšími pomocnými vyšetřeními, například laboratorními, ale také sonografickým vyšetřením břicha aj. Pak je třeba upravit dietní režim podle zjištěného stavu, například omezit některé potravinové produkty či více dbát na použitou technologickou úpravu pokrmů.
Autor: doc. MUDr. Lubomír Kužela, DrSc.
Recenze: MUDr. Jiří Beneš, CSc.
Státní zdravotní ústav Praha, 2000
© Státní zdravotní ústav
-  -
|
| |
|
| |
