 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Terminální stadia
|
onkologických onemocnění by měli lékaři podle pokynu České onkologické společnosti léčit pouze tišením bolesti a mírněním utrpení nemocných. Léčení cytostatiky v konečné fázi onemocnění nemá podle odborníků velký smysl a navíc zhoršuje výrazně kvalitu života, aniž by byla naděje na jeho prodloužení. O případech, kdy má léčení smysl, by měl rozhodnout lékař.
Pokyn onkologické společnosti kritizují pacientské organizace. "To už hraničí s trestním zákonem. Lékaři mají podle zákona léčit na základě posledních znalostí vědy. To pacient musí rozhodovat o tom, jak chce být léčen a zda to už chce vzdát," uvedla pro MF Dnes (13. 6. 2003) předsedkyně Občanského sdružení na ochranu práv pacientů Vladimíra Bošková. Velmi ostře také reagoval Luboš Olejár, prezident Svazu pacientů ČR tentýž den v rozhovoru na rozhlasové stanici Radiožurnál s předsedou Ligy proti rakovině, prof. Zdeňkem Dienstbierem. Olejár urputně hájil právo pacienta rozhodovat o léčbě, profesor Dienstbier naopak obvinil Olejára z nekompetentnosti. Rozhovor poněkud přerostl rámec běžného dialogu a dostal se do iracionální polohy vzájemného obviňování. Hádku nakonec musel moderátor přerušit.
Jak je vidět, jedná se o velice citlivou věc. Pacientské organizace hájí své pozice a právo pacientů rozhodnout, nebo alespoň spolurozhodnout o následné léčbě. Lékaři na základě svých zkušeností s léčbou mnoha pacientů se snaží pomoci pacientům a přerušit léčbu tam, kde už podle nich nemá smysl a stává se pro pacienta spíše než léčbou jenom trápením a prodlužováním utrpení.
V pozadí těchto snah, jistě dobře míněných, je ze strany pacientů cítit obava z nedostatečně kvalitní péče, která může pro ně mít fatální následky a ze strany lékařů je to v druhém plánu snaha neplýtvat zbytečně drahými léky u případů, které jsou (nebo se jen zdají?) beznadějné. Pacientům se nelze divit, vždyť jim jde o život a statistiky lékařských omylů jsou neúprosné. Na druhé straně ani lékaři to nemají lehké. Peněz je málo a aby byly drahé léky dostupné pro všechny potřebné (tj. ty, kteří mají šanci se uzdravit), musí se šetřit.
Celý spor odhaluje pozadí zdravotnictví, o kterém se příliš otevřeně nehovoří. Lékaři u nás, kromě toho, že často rozhodují o věcech odborných, jsou také jaksi mimoděk postaveni (nebo spíše tlačeni?) do role hospodářských pracovníků, kteří rozhodují o tom, kolik zdravotní péče bude stát. Dlužno připomenout, že na tuto funkci nebyli a nejsou dostatečně připravováni a velmi často a vehementně se své bezděky získané ekonomické roli brání. „My jsme tu od toho, abychom co nejlépe léčili a ne abychom sledovali nějaké náklady,“ říkali často lékaři. Takové a další podobné výroky můžeme slyšet i dnes. Také pacienti se ovšem nechali slyšet: „Lékaři mají podle zákona léčit na základě posledních znalostí vědy. To pacient musí rozhodovat o tom, jak chce být léčen a zda to už chce vzdát," říká Bošková.
V systému, kdy pacienti neplatí za péči přímo ze svého, ale prostřednictvím vybraného pojistného, přesněji řečeno zdravotní daně, se rozhodování o tom, kolik je možno vynaložit na zdravotní péči, kdy to má ještě smysl a kdy ne, přenáší vždy na nějakého správce vybraných peněz. U nás je to zdravotní pojišťovna, která určí kolik komu. Peníze nejsou nekonečné. Mezní rozhodování, komu ještě lék dát a komu už ne, vždycky bylo v podobných systémech na lékařích. Samozřejmě se počet mezních situací snižuje zároveň s možnostmi finančního zatížení obyvatel, s velikostí balíku, který se vybere. Ale ten není nikdy dost velký.
Nechci zde příliš hájit lékaře, ale přeci jen si myslím, že oni jsou školeni v tom, aby věděli, kde jsou meze a „poslední znalosti vědy“. Pacient v tomto případě obvykle neví a vědět nemůže. Jeho rozhodování je pak obvykle emotivní a dosti nekvalifikované. Lékař rozhodne na základě svých zkušeností a znalostí. Jistě je třeba dohlížet na to, zda nepodléhá rutině a přílišné „profesionální otrlostí“, která se může dostavit při častém rozhodování v podobných situacích a vést k chybným závěrům.
Z názorů lékařů na jedné straně a z postojů pacientských organizací je vidět obrovská vzájemná nedůvěra, jakoby každá strana chtěla něco úplně jiného. Pacientské organizace, i když to zcela jasně neříkají, podezírají lékaře jakoby chtěli pacientům škodit, na druhé straně lékaři velmi podrážděně reagují na pokusy pacientských organizací, zajistit právo rozhodovat (spolurozhodovat) o své léčbě. Z obou stran prudce stoupají emoce a o nějakém rozumném řešení si můžeme, ke škodě obou stran nechat jen zdát. Pevně doufám, že je možné najít nějakou rozumnou cestu, která by byla ku prospěchu obou stran. Podle bojovných vyjádření obou stran to asi bude trvat dost dlouho, než dospějí ke konstruktivnějším postojům.
-  -
|
| |
|
|
