Vítejte na ZDRAV.cz
  Hledat

Rozšířené hledání

  Menu
· Všechna témata
· Archiv
· Statistiky
  Přihlášení
Uživatelské jméno

Heslo

Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled...
  Uživatelské menu

  Bezcigaret.cz
Do nového dne
uh, uh, uh
s cigaretou
  Redakce
· Reklama
· Redakce
· Prohlášení
  Archiv html
· Adresář firem
· Zákony a vyhlášky
· Marketing pro zdraví
  Zdrav.cz

Přidat zdrav.cz
do Oblíbených položek

Ikona na Vaše stránky
www.zdrav.cz

Zdrav.cz
jako Výchozí stránka

Úterý, 09.Září 2003 Články 

Politický průlom: levice připouští poplatky za návštěvu lékaře Na počátku minulého týdne překvapila sociálnědemokratická ministryně zdravotnictví MUDr. Marie Součková veřejnost nečekaným sdělením: čeští pacienti si mají za návštěvu u lékaře připlácet. Současně oznámila záměr snížit počet nemocnic pro akutní péči na polovinu – z druhé poloviny by se měla stát zařízení pro péči o dlouhodobě nemocné.

Poměrně razantní návrhy samozřejmě vyvolaly velkou pozornost jak veřejnosti, tak lékařů. Zejména první část těchto návrhů znamená prolomení určitého tabu, a to z neočekávané strany.

Co je to bezplatnost
Když byl na počátku devadesátých let zaveden do českého zdravotnictví pojišťovenský systém, znamenalo to základní změnu. Na rozdíl od doby, kdy zdravotnictví bylo takzvaně bezplatné, se začaly stanovovat ceny diagnostických i léčebných výkonů. Ceník zdravotní pojišťovny se stal prvním pokusem vyjádřit, kolik skutečně jednotlivý lékařský výkon stojí. To mělo význam nejen pro pojišťovenský mechanismus účtování, ale také význam symbolický. Od komunistického bezobsažného konstatování o bezplatnosti to znamenalo obrat o sto osmdesát stupňů. Zdravotní péče ostatně bezplatná nebyla nikdy. Někdo ji vždy nějak musel platit: přímo, nepřímo, špatně, dobře.
Jen pár měsíců po zavedení zdravotních pojišťoven se součástí ústavního pořádku České republiky stala Listina základních práv a svobod. Její článek 31 použil šalamounskou formulaci o bezplatnosti, totiž že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.Nápadný rozpor mezi pojišťovenským principem s vyjádřením konkrétních cen a deklarací bezplatnosti (když si přitom většina občanů pojištění platí) byl od té doby předmětem řady zejména předvolebních sémantických veletočů.
Je pochopitelné, že brzy po zahájení systému zdravotního pojištění se jednotliví lékaři i celé nemocnice začali chovat podle nastavených kritérií: vedlo to k velkému nárůstu účtovaných výkonů. Pojišťovna na to odpovídala různými pokusy systém regulovat: stanovením ročního paušálu pro nemocnice (základem jeho výpočtu je platba pojišťovny příslušné nemocnici v předchozím roce), v ambulantní praxi kapitační platbou, tedy platbou pevné sumy za každého nemocného v kartotéce u praktického lékaře. Ambulantním specialistům nastavila pojišťovna nepřekročitelné finanční limity na předepsané léky. Ožehavé „přidělování“ konkrétní péče však bylo ponecháno především na lékaři či nemocnici. Ta si musela a musí rozhodnout, kolik výkonů – zejména těch drahých – v daném období provede. Nemocný si na jedné straně nesmí připlatit například za lepší umělý kloub či kardiostimulátor, na druhé straně je v mnoha ohledech hýčkán. Může si zcela svobodně volit lékaře i nemocnici.
Přijde-li k lékaři jedenkrát za tři roky, nebo padesátkrát ročně, zaplatí v pojištění stejně. Regulační prvek, který by nějak významně vedl nemocného k možnému snížení počtu návštěv lékaře, v systému chybí. Snad také proto je počet návštěv u nás mnohem vyšší než v naprosté většině západních zemí.

Po infarktu za týden domů
Nemocniční medicína se v posledních patnácti letech začala dramaticky měnit. Zavedení nových léků snížilo potřebu hospitalizace nemocných v mnoha oborech. Zatímco na počátku devadesátých let leželo v nemocnicích mnoho nemocných se zhoršením plicního astmatu, nyní je taková hospitalizace výjimečná. Podobně z emocničních lůžek vymizeli pacienti se vředem žaludku nebo dvanácterníku. Léčba probíhá úspěšně ambulantně a operace, dříve častá, je nyní výjimečná. Pacient s infarktem myokardu léčený moderně angioplastikou koronární tepny může kvalitní nemocnici opustit po týdnu (před třiceti roky odešel po týdnech šesti).
Technologie a věda také významně ovlivňují výsledky léčebné péče. Dle řady statistik má nemocný léčený ve velké, zejména fakultní nemocnici významně lepší prognózu oproti léčbě v malé nemocnici, například při léčení takových nemocí jako infarkt myokardu, rakovina prsu, leukemie, „diabetická noha“ či rozsáhlý úraz. Koncentrace odborníků a drahé technologie spolu s organizací přináší prospěch. Malé a menší nemocnice nemají šanci na dostatečné prostředky pro léčbu. Zejména proto jen v Praze v posledních letech zmizelo nebo se transformovalo několik malých nemocnic, vesměs izolovaných zařízení bez větší návaznosti: nemocnice v Chittussiho ulici, Na Míčánkách, v Obloukové ulici, v létě byla uzavřena plicní klinika ve Veleslavíně. Do Motola byly přestěhovány kliniky v Londýnské ulici. V okolí Prahy byla na léčebnu dlouhodobě nemocných změněna nemocnice v Kralupech. Ministryně Součková navrhuje další redukci počtu nemocnic pro péči o akutně nemocné. Není však jisté, zda by to mělo současně znamenat další redukci počtu akutních lůžek. To jsou dvě odlišné věci a je třeba je důkladně promyslet. Možná, že by některé nemocnice měly být ještě o něco větší, jiné by se pak měly transformovat na léčebny dlouhodobě nemocných či na sociální zařízení. To je věc zásadní, o které bude nutné dále mluvit, stejně jako o dopravní dostupnosti těch nemocnic zbývajících.

Konečně v Evropě
Změna navrhovaná ministryní Součkovou představuje z mnoha důvodů důležitý průlom. Především: poprvé levicová strana narušila tabu bezplatnosti. ODS si sice již před lety pohrávala s myšlenkou individuálních účtů nemocného, šlo však zatím spíše o zajímavou teoretickou úvahu. Ostatně je to již skoro šest let, co ve zdravotnictví ODS neurčuje pravidla. Šestý rok sociálnědemokratické správy zdravotnictví konečně dochází k důležitým návrhům. V době ministra Davida jeho úřad připomínal schizofrenního pacienta, po zklidnění situace jeho následovníkem Fišerem se ministerstvo chovalo jako Šípková Růženka. Ministryně Součková nyní přišla s návrhem dosti radikálním. Lze mu vytknout leccos: vytrženost ze systému, nedostatečné teoretické zdůvodnění či nedostatečné modelování důsledků. V každém případě však znamená rozchod s některými principy, které postupně sociálnědemokratičtí politici veřejnosti prezentovali. Alespoň tedy ti čeští, neboť pro evropské sociální demokraty podobné návrhy nejsou ničím novým. I v dosti rovnostářském Švédsku je doplatek nemocného při návštěvě jak ambulantního lékaře, tak specialisty, i příplatek za recept mnohem vyšší a nikdo se tam tomu nijak nediví.

Bez konsensu to nepůjde
Drobnou otázkou zůstává technické provedení celé věci. Bude platit pacient lékaři rovnou do příruční kasy, nebo v kumulované formě třeba po třech měsících? Komu půjdou ty platby: lékaři, nemocnici, nebo pojišťovně? Je výše příplatku stanovena po nějaké analýze, nebo intuitivně? Příplatek u ošetření praktikem je menší než cena za ostříhání v předměstském pražském holičství a navrhovaný příplatek při vyšetření odborníkem přijde levněji než lístek v pražském kině. Budou mít takové příplatky dostatečný regulační efekt? V téhle souvislosti bude zajímavé pozorovat vývoj u našich slovenských sousedů: navrhovaný princip příplatku i jeho výše se totiž dosti podobá tomu, s čím přišel nedávno slovenský ministr zdravotnictví Rudolf Zajac.
Mnohem důležitější a pro budoucnost navrhovaných změn zásadní otázkou je, zda za stručným projektem pro tiskovou konferenci stojí podrobnější materiál pro odborníky. Dále pak zda pro navrhovanou změnu existuje politický konsensus ve vládní koalici, nebo alespoň v mateřské straně paní ministryně. (Reakce z minulého týdne tomu nenasvědčují.) Pro příklad širší politické dohody nemusíme chodit daleko. Při nedávných dosti významných změnách v organizaci německého zdravotnictví, které znamenají také větší finanční zátěž pro pacienta, nalezli shodu současná ministryně zdravotnictví levicové vlády se svým stínovým protějškem a minulým ministrem zdravotnictví z opozice. Problém financování zdravotnictví totiž vyžaduje kompromisy z obou stran politického spektra. Naši nejbližší západní sousedé nám v tom dávají docela dobrý příklad.
Autor: Michal Anděl, autor je profesorem vnitřního lékařství 3.
lékařské fakulty Univerzity Karlovy
Zdroj: Respekt - 37/03


- Vytisknout stránku -

  Související odkazy
 Více z Tématu - Články