 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Čtvrtek, 04.Prosinec 2003
|
Články
|
Lék, kterého se všichni bojí
|
nabízí v posledním čísle Respektu Pavel Vepřek.  K čemu, že by ten lék měl být? Není to nic menšího než lék na naše churavé zdravotnictví, které prochází opět po čase periodickou krizí. Tím lékem by měla být důsledná privatizace zdravotnictví: „…nemocnice a zdravotní pojišťovny je třeba zprivatizovat. Prodej nemocnic je v běhu, a i když často není průběh privatizace korektní, konečný výsledek bude pro nás všechny příznivý. A proč nepustit i do zdravotního pojištění soukromý zájem, který si už peníze pohlídá“, píše autor článku v závěru textu, který následuje.
Lék, kterého se všichni bojí
Jak předejít další krizi ve zdravotnictví
Po neobvykle teplém a na srážky chudém létě přišla do zdravotnictví krize. Začíná se zdát, že se z těchto krizí stává cyklický jev našeho společenského života, něco jako volby, Pražské jaro či posezonní výprodej v supermarketech. Scénář je pokaždé stejný. Nejprve se nadělají dluhy, za které nikdo nemůže, pak se rozzlobí věřitelé, bílé pláště promluví o ohrožení zdraví národa, politici řeknou, jak je to složité a že je třeba vše lépe analyzovat, a stejně nakonec stát otevře portmonku a krize je zažehnána. Ta letošní nás přišla na 3,4 miliardy pro nemocnice a další tři pro zdravotní pojišťovny – přitom občan, který ten špás zaplatil z daní, dál žmoulá čepici v čekárnách u lékaře. Je vůbec naděje, že by nás zdravotnictví přestalo obtěžovat svými problémy? Ano, ale chvíli by to bolelo.
Stárneš, tak plať
Pravda, v trápení se zdravotnictvím nejsme sami. Všechny rozvinuté země hledají způsob, jak si poradit se dvěma základními problémy: s růstem nákladů na zdravotní péči a s jejím přizpůsobováním potřebám a možnostem obyvatel. Britové mohou ke specialistům jen na doporučení praktika, Němci a Švýcaři si mohou vybrat pojišťovnu, ale tu pak musí poslouchat, ve Spojených státech se o většinu zaměstnanců stará systém vzdáleně podobný našim někdejším ZÚNZ (pro ty nejmladší: Závodní ústav národního zdraví). Zdravotničtí profesionálové celého světa mají jasno: za rostoucí náklady může demografický vývoj, stále lepší technologie a stále náročnější pacienti. Stárnete a chcete péči? Tak střádejte. Ale kdyby jediná odpověď zněla „nedá se dělat nic než do zdravotnictví sypat další a další peníze“, bylo by to trochu málo. Neutrácíme náhodou tolik proto, že peníze ve zdravotnictví nepracují tak jako v jiných oblastech našeho života? Vybrali bychom si právě tento typ péče, kdybychom za něj museli platit, a přitom věděli, že jinde se dá pořídit levněji? Potíž s českým zdravotnictvím je v tom, že všichni ti, kdo v této oblasti utrácejí peníze, nemají motivaci šetřit. Nemocnici je jedno, kolik platí za drahý zdravotnický materiál, protože účty srovná pojišťovna. Ani pojišťovny užitek z hospodárnosti nemají – nejenže si na-zlobí doktory, ale nakonec jim ušetřené peníze stejně musí vyplatit (možnost rozdělit tyto peníze zpátky občanům-pojištěncům ve formě bonusů byla zrušena koncem roku 1995).
Medicína se rychle vyvíjí a nabízí stále více možností, jak pacienty léčit. Postupy se liší komfortem, rychlostí hojení, velikostí jizvy, trvalostí výsledku a kdoví čím ještě – ale především cenou. Proto se chce po zdravotních systémech stále více přemýšlení, kde vložené koruny přinesou největší užitek. Zatím se to valně nedaří, a proto s nimi cyklicky otřásají krize podobné té dnešní.
Trh a solidarita
Problém je na stole – a teď kudy z konopí. I ve zdravotnictví potřebujeme normální prostředí – normální v tom smyslu, že všichni poneseme svůj díl odpovědnosti za svá rozhodnutí a že se budeme moci rozhodovat na základě svých přání a informací. Máme právo vědět, s jakými úspěchy léčí naši nemoc konkrétní nemocnice, máme právo rozhodnout, jak budeme ošetřováni. Od jiných služeb se medicína liší v tom, že její zákazníci mají příliš různě nákladné nemoci a příliš různý objem peněženek. Proto hlavním posláním zdravotních systémů je zorganizovat vzájemnou solidaritu tak, aby nikdo nezůstal kvůli prázdné kapse bez pomoci. Všechno ostatní by měl lépe zvládat trh. Představme si naše zdravotnictví za deset let. Občané si na trhu zdravotního pojištění vybírají z pestré nabídky pojišťoven ten nejlepší způsob zajištění péče. Nabídky se liší rozsahem služeb, jejich kvalitou a komfortem, velikostí spoluúčasti a samozřejmě cenou. Zdravý i nemocný je v pojišťovnách vítán se stejným nadšením, protože si s sebou každý přináší váček, naplněný ze solidárního měšce, s tolika dukáty, kolik odpovídá jeho zdravotnímu riziku. A aby se přece jen pojišťovnám nevyplatilo hledat cestičky, jak vyzobávat rozinky, definují zákonodárci rozsah péče, kterou všechny musí svým klientům zajišťovat. Takové je poučení ze zkušeností Chile, kde otevřeli trh ve zdravotním pojištění bez regulačních opatření. Po několika letech zjistili, že se veřejné pojišťovny hroutí pod návaly penzistů potřebujících endoprotézu nebo přemostění zúžené věnčité tepny. Důvod? Soukromé zdravotní pojišťovny tyto výkony vyřadily ze svého krytí a naopak nabídli nadstandardní služby v případě sportovních poranění. Jací pojištěnci pak rozšířili jejich klientelu, je zřejmé. Jak by mohla vypadat podoba služeb zahrnutých do balíku garantované péče? Zůstaňme u populárních endoprotéz. Každý by měl nárok dostat ji včas, ale výběr zařízení a operatéra či typu endoprotézy by už záležel na konkrétním typu pojistky.
Vybírat musí zdravý
Potřebné změny musejí začít penězi. Otázka zní: jak změnit zdravotní pojištění, aby zajišťovalo solidaritu a současně ponechalo díl odpovědnosti? Prvním krokem je spravedlivé rozdělení peněz mezi pojišťovny podle věku a pohlaví pojištěnců. Zákon v tomto směru už je na ministerstvu připraven, a čím dříve bude přijat, tím lépe. Výjimečné případy – někdo může stonat vzácnou metabolickou chorobou, jejíž léčení stojí 7 milionů ročně – by se proplácely pojišťovnám ze společných peněz. Například v Nizozemsku k tomu již léta slouží solidární ABWZ fond. Větším oříškem je proměna pacientů-prosebníků v sebevědomé zákazníky. Řada zdravotních systémů vtahuje pacienta do hry až ve chvíli, kdy je mu mizerně a potřebuje pomoc. Chce se po něm zaplacení čerpané péče ze spořícího účtu nebo alespoň spoluúčast na nákladech léčby. Pacient v takovou chvíli neví, co ho více bolí, a zaplatí všechno, co mu doktoři doporučí. (To je potíž jinak sympatické reformy, kterou rozjeli na Slovensku.) Daleko lepším způsobem je nechat občana rozhodovat, dokud je zdráv. Takto se chovají systémy předplacené péče ve Spojených státech; v Evropě obdobný servis poskytují komerční zdravotní pojišťovny pod názvem asistenční služba. V těchto systémech platíte předem a ve chvíli nemoci vám zajistí péči. Častý je systém různě barevných karet: s bílou vás ošetří, ale nemůžete si vybírat, s modrou vám více při-platí na zuby, se stříbrnou máte jednolůžkový pokoj, se zlatou vám doktor přijede na golfové hřiště ošetřit puchýř na patě. Řekněme tedy, že člověk s dnešním průměrným příjmem 17 800 korun, který v současnosti přispívá na zdravotní pojištění 2400 korunami měsíčně, by nadále do solidárního měšce přispíval 1600 korunami a zbylých 800 korun by mu zůstalo na individuálním účtu. Měl by však povinnost koupit si za to typ zdravotní péče podle svých představ. Vybírat si bude podle toho, za kolik pojišťovny dokáží zařídit stejnou péči a jakou částku je nutné si u nich připlácet za vyšší kvalitu.
Dvě cesty
Jestliže by se jedna skupina změn týkala peněz, cílem druhé by bylo učinit zdravotnické instituce svéprávnými. Jinými slovy, nemocnice a zdravotní pojišťovny je třeba zprivatizovat. Prodej nemocnic je v běhu, a i když často není průběh privatizace korektní, konečný výsledek bude pro nás všechny příznivý. A proč nepustit i do zdravotního pojištění soukromý zájem, který si už peníze pohlídá. Jaká by byla role ministerstva? Stát by se neměl pouštět do zajišťování zdravotní péče, leda pokud soukromý sektor není schopen některé oblasti dostatečně zajistit. Stát by měl sledovat, co se ve zdravotnictví děje, jak nám slouží zdraví a regulovat pravidla hry tak, aby se hrálo fér a fungovala solidarita.
K rozumným změnám v našem zdravotnictví vedou dvě cesty. První je spolehlivá a odzkoušená: finanční krize se budou opakovat až do úplného rozvratu, který vyvolá sebezáchovnou reakci. Ale snad je tu i šance na jinou cestu: co kdyby přišla poptávka po změnách dříve, než se zdravotnictví dotkne dna? Politici přece potřebují hlasy a my normální poměry ve zdravotnictví.
Autor: Pavel Vepřek
Autor je dětský lékař a kardiolog. Pracoval jako ředitel FN Motol v Praze.
Zdroj: Respekt - 49/03
-  -
|
| |
|
|
