 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Poznámka k textu „Americké volby a klonování“
|
Doc. Jiří Šimek nad některými texty i renomovaných vědců někdy nevěřícně kroutí hlavou. Když citují experimentálně verifikovatelná data, jsou vysoce hodnověrní a poskytují konsistentní údaje. Jakmile se mají vyjádřit k něčemu, co přímo z těchto dat nevyplývá, jejich texty jsou plné protimluvů. Jako instruktivní příklad „argumentační nekázně“ doc Šimek uvádí části textu „Americké volby a klonování“ a uzavírá: „Budou-li vědci i nadále říkat jednou to a jednou ono, bez ohledu, že to nejde dohromady, jak se chtějí domluvit se společností?“ Celý text následuje.
Poznámka k textu „Americké volby a klonování doc. Jaroslava Petra“
Nad některými texty i renomovaných vědců někdy nevěřícně kroutím hlavou. Když citují experimentálně verifikovatelná data, jsou vysoce hodnověrní a poskytují konsistentní údaje. Jakmile se mají vyjádřit k něčemu, co přímo z těchto dat nevyplývá, jejich texty jsou plné protimluvů a někdy i nesmyslů. Za jeden z hodně velkých nesmyslů, který dokonce uveřejnil renomovaný vědecký časopis Vesmír (Jan Zrzavý: Homicida a lidská přirozenost, Vesmír, 80, 2001 (11), s.625- 628) považuji radu: „To je tvůj nový tatínek, Bohoušku, ale nechoď k němu moc blízko.“ Rada následuje po úžasném zjištění, že „mít nevlastního rodiče je nejriskantnější jednotlivá věc, která se dítěti může stát“. Jakoby ve chvíli, kdy nemám oporu verifikovaných dat, bylo možno říkat cokoliv. Vymyslel jsem pro tento jev termín „argumentační nekázeň“. Instruktivním příkladem takové nekázně je následující odstavec z textu doc. Jaroslava Petra „Americké volby a klonování“ .
Teoreticky v této chvíli nebrání nic tomu, aby vědci komukoli vypěstovali náhradní buňky pro buněčnou léčbu infarktem poškozeného srdečního svalu, pro zhojení poraněné míchy nebo pro obnovu krvetvorby v nemocné kostní dřeni. Oproti buňkám nebo orgánům od cizího dárce budou mít buňky získané terapeutickým klonováním jednu velkou přednost – budou získány z vlastních buněk pacienta a jeho tělo by je proto mělo bez potíží přijmout. José Cibelli z Michigan State University přesto varuje před přehnaným optimismem: „Udělali jsem první dobrý krok, ale k zavedení metody na kliniky máme ještě daleko. Nemůžeme zatím nic slíbit lidem, kteří tento druh léčby potřebují už dnes. Naše práce přinese užitek až příštím generacím.“
Co vlastně platí? „nic nebrání tomu, aby vědci komukoli vypěstovali náhradní buňky“, nebo „Udělali jsem první dobrý krok, ale k zavedení metody na kliniky máme ještě daleko…“ Máme-li ještě daleko, pak jistě cosi brání… Jestliže naše práce přinese užitek až příštím generacím, proč to musíme teď hned zkoušet na lidech? To už neplatí, že vědecký výzkum se nejdříve provádí na zvířecích modelech? Jestliže je pravda, že „nic nebrání“, kde jsou data dokumentující toto tvrzení? Možná, že pro tuto argumentační nekázeň je tolik nedorozumění kolem klonování.
Vědci začali s 242 lidskými vajíčky odebraných 16 dobrovolnicím. Vypěstovat z nich embryonální kmenové buňky se jim nakonec podařilo u jediného zárodku. Jestliže „nic nebrání“, jak si kolega představuje, kde že vezme dostatečný počet vajíček při této efektivitě? Embryonální tkáň, ze které je možno vykultivovat jakékoliv buňky, má občas tendenci se maligně zvrhnout. Kolik máme kde údajů o bezpečnosti těchto úžasných metod?
Vezměme si jiný odstavec:
„Naštěstí zaznívají stále častěji rozumnější hlasy, které nabádají k uvážlivému přístupu. Na své konto si mohou připsat první velký úspěch, když dosáhly toho, že v OSN neprošel návrh Spojených států celosvětově zakázat všechny typy klonování včetně terapeutického. Situace v USA je obrovským zklamáním pro americké biology a zprostředkovaně na ni doplácí celý zbytek světa.“
Tím chce autor říci, že lidé, kteří varují, že věc není ještě tak daleko, aby se musela za každou cenu provozovat na lidských zárodcích nejsou uvážliví? Jsem ochoten věřit, že to autor až tak daleko nedomyslel. Ale v tom právě spočívá jeho argumentační nekázeň. Pátý rámcový program výzkumu financovaného Bruselskými institucemi má jako jednu z priorit komunikace mezi vědou a společností (Communication between Science and Society). Budou-li vědci i nadále říkat jednou to a jednou ono, bez ohledu, že to nejde dohromady, jak se chtějí domluvit se společností?
doc. MUDr. Jiří Šimek
Ústav pro lékařskou etiku a ošetřovatelství
3. LF UK v Praze
Ruská 97, 100 00 Praha 10
-  -
|
| |
|
|
