 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Stát nás dezinformuje
|
Jde o test demokracie naší společnosti - zda se vyrovná s hrou na koncepce, tvrdí Petr Háva , ředitel Institutu zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE). Podle jeho názoru se po odchodu ministra Ivana Davida se koncepční tvorba z produkce ministerstva zdravotnictví změnila v žánr slohových cvičení. Státní správa neplní své povinnosti, vyplývající ze zákonů. Údaje o hospodaření nemocnic nejsou veřejně dostupné, přičemž ale právě bez veřejného vzájemného srovnání efektivity hospodaření nemocnic není možná regulace nákladů. Namísto aby se připravil zákon o zdravotnickém zařízení jako neziskové organizaci, se ve vládě projednává neuvěřitelně podivný návrh zákona o zdravotnickém zařízení v podobě jakéhosi hybridu mezi veřejným a soukromým sektorem. Celý text čtěte dále.
Stát nás dezinformuje
Jde o test demokracie naší společnosti - zda se vyrovná s hrou na koncepce, tvrdí Petr Háva , ředitel Institutu zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE).
Po odchodu ministra Ivana Davida se koncepční tvorba z produkce ministerstva zdravotnictví změnila v žánr slohových cvičení. Státní správa neplní své povinnosti, vyplývající ze zákonů. Údaje o hospodaření nemocnic nejsou veřejně dostupné, přičemž ale právě bez veřejného vzájemného srovnání efektivity hospodaření nemocnic není možná regulace nákladů. Namísto aby se připravil zákon o zdravotnickém zařízení jako neziskové organizaci, se ve vládě projednává neuvěřitelně podivný návrh zákona o zdravotnickém zařízení v podobě jakéhosi hybridu mezi veřejným a soukromým sektorem. Takto a podobně líčí stav českého systému zdravotnictví a zdravotnické legislativy ředitel Institutu zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE) Petr Háva.
Od revoluce se podílíte na analýzách koncepční činnosti ve zdravotnictví - nejprve jako zaměstnanec resortního ministerstva, pak jako ředitel IZPE. Podle vás se většina polistopadových ministrů zdravotnictví dopustila chyb. V čem hlavně?
S výjimkou koncepčního materiálu z roku 1990 a „Davidovy koncepce“ - psal ji sám z podkladů externích zdrojů, tedy mimo ministerstvo - z roku 1999 nebyly ostatní koncepční materiály akceptovány na úrovni vlády. Nebyly tvořeny v potřebném vztahu k existujícím problémům a legislativnímu procesu. Po odchodu ministra Davida se koncepční tvorba z produkce ministerstva změnila v žánr slohových cvičení a nestala se zatím východiskem tvorby zdravotní politiky. O chybných přístupech jsme se mohli přesvěd-čit i loni při zveřejnění informací vztahujících se ke koncepci, zejména v červenci 2003. Tyto pokusy nevycházejí z objektivizace problémů a jejich příčin a neformulují ani cíle, které by sledovaly řešení problémů. Smyslem těchto „koncepcí“ je uchlácholit veřejnost a získat mandát pro realizaci vlastních, zcela jiných záměrů. To platí také o posledním produktu odevzdaném vládě letos v lednu nebo i o dokumentu, který ministerstvo zveřejnilo v únoru.
Takže zůstáváte skeptikem?
Koncepční pokusy jsou vytvářeny bez společenské odpovědnosti a s představou, že reálný postup prací na ministerstvu bude stejně jiný a občanská společnost mu nebude věnovat pozornost. Autoři letošní koncepce vysvětlují, jak je role státu omezena a jak tedy ani vlastně nelze nic v oblasti státní správy vykonávat. Četné ze zákonů vyplývající povinnosti státní správy nejsou realizovány, natož aby byly rozvíjeny v podobě skutečných řešení problémů. Takovéto „koncepce“ ke stabilizaci financování nemohou vést. Jde jen opět o plán hrazení průběžně vznikajících ztrát, respektive o hledání dalších zdrojů. Zarážející je skutečnost, že takový stav byl letos v únoru veřejně tolerován koaliční zdravotnickou komisí, čemuž se mi ani nechce uvěřit. Jde o test demokracie naší společnosti - zda se dokáže vyrovnat s touto podivnou hrou na koncepce zdravotnictví.
Ale nemůžete ministryni Součkové upřít alespoň to, že nakonec loni sehnala peníze pro nemocnice.
Pokud se budeme zabývat příčinami finančních ztrát našeho zdravotnictví, zjistíme, že se soustřeďují do mnoha chybných rozhodnutí a prakticky absentující kontrolní činnosti na úrovni státní správy. Jestliže by byl brán vážně nástroj pojistného plánování a hodnocení vývoje hospodaření systému pojištění, což ukládají předpisy ke zdravotnímu pojištění, pak by nemělo dojít k tak výrazným bilančním nerovnováhám. Největší míru odpovědnosti nese ministerstvo, podobně je tomu v případě hospodaření nemocnic. Od roku 1993 je navíc nespravedlivě a věcně chybně nastaven systém přerozdělení pojistného, který vede k tunelování veřejných financí ve prospěch zaměstnaneckých pojišťoven a ke každoročním ztrátám v rozmezí jedné až dvou miliard korun u VZP.
Uspokojí vás tedy alespoň návrh Součkové na stoprocentní přerozdělení pojistného?
Přichází pozdě, navíc byl už několikrát v parlamentu odmítnut. Je zapotřebí vyřešit také vzniklé škody za uplynulých deset let - zmrazit účty a majetek zaměstnaneckých pojišťoven a zákonným opatřením převést nespravedlivě rozdělené finanční prostředky do VZP. Tyto prostředky se mohou pohybovat mezi pěti až deseti miliardami korun. Část byla patrně investována do majetku zaměstnaneckých pojišťoven, doporučoval bych pátrat také po jejich případných dceřiných společnostech. Byl to oblíbený „transformační“ nástroj pro tunelování v první polovině 90. let, a našly by se také nejméně u jedné z nemocnic, zřizovaných ministerstvem. Další naléhavou oblastí je potřeba novelou zákona o statistice odtajnit české zdravotnictví tak, abychom měli bez bariér k dispozici data o hospodaření plátců a poskytovatelů zdravotnických služeb na úrovni jednotlivých subjektů. Nikoliv však údaje o jednotlivých pacientech, které bychom naopak měli chránit před marketingovými dravci v oblasti čipových karet, jež jsou zbytečnou několikamiliardovou zátěží zdravotnictví. Jde jen o další ukázku obchodního případu, který na ministerstvu ovlivňuje tvorbu zdravotní politiky.
Když už jsme u odtajňování, neirituje vás mlčenlivost členů orgánů zdravotních pojišťoven?
Ta je zcela absurdní s důsledkem nízké efektivity hospodaření se zdravotním pojištěním. Veřejnost by měla být v těchto orgánech reprezentována na základě demokratických principů podobně, jako se to podařilo aspoň částečně v případě České televize - politici by neměli mít přímou účast na výkonu samosprávy ve zdravotním pojištění. V ústředních orgánech VZP jde o střet zájmů, neboť jejich členové sami kontrolují svou činnost. Zde lze také hledat kořeny finanční nestability v našem zdravotnictví. Jde o mnohem závažnější situaci než v případě České televize před několika lety. O tom svědčí už jen samotný rozdíl mezi dvěma a stovkou miliard korun v ročním
rozpočtu televize a VZP.
V publikacích IZPE se věnujete rovněž hospodaření nemocnic.
Výrazně chybí zákon o neziskových nemocnicích s konkretizací pravidel hospodaření a jejich kontroly. Jeho absenci považuji za dokonale řízený a chtěný proces ze strany ministerstva. Ministryně argumentuje potřebou obecnějšího zákona o neziskových organizacích, včetně dalších oblastí, jako například sociální. To je jen hra o čas. Ministerstvo nás neustále zavádí do světa dezinformací a společensky nebez-pečných iluzí. I u nemocnic je základním problémem nedostupnost údajů o hospodaření, tedy nemožnost jejich srovnání a hodnocení. Na vzorku více než sto nemocnic jsme si ověřili, že regulace nákladů není možná bez veřejného vzájemného srovnání efektivity hospodaření nemocnic. Bez jejich souhlasu ovšem nelze data zveřejňovat. Tyto aspekty
jsou klíčové a nemohou být nahrazeny vytvářenou dezinformací, že problém bude zvládnut zavedením systému úhrad DRG.
Vy tedy nevěříte na magická slova platby za DRG?
Úhrady za DRG jsou v podstatě platbami za výkony. Mohlo by tak snadno dojít k podobné situaci jako v polovině 90. let s nekontrolovaným růstem spotřeby. Sys-tém DRG je u nás připravován tak tajemným způsobem, že se nikde nemůžeme dočíst ani přesvědčit, jestli jde jen o dobrý obchod se softwarem či o něco jiného. V sousedním Rakousku se můžeme přitom dozvědět velice mnoho podrobností o vhodných řešeních, kdy se stabilizace financování jejich zdravotnictví dosáhlo zcela jiným opatřením, než je DRG. Jde o provázanost rozhodování a kontroly všech součástí vícezdrojového financování jak na makro-, tak i mikroúrovni. To se u nás zatím vůbec neděje, a proto nám hrozí další nestabilita. Celá záležitost s DRG se odehrává pouze ve vztahu důvěry paní ministryně v jakousi skupinu kolem Národního referenčního centra. Všichni ostatní jsou mimo hru a nemají šanci se nic dozvědět. Ve skutečnosti ale DRG připravují nejméně dvě skupiny.
Tak co vlastně platí a řídí ministerstvo? Máme šanci se vůbec něco dozvědět, aniž bychom museli zaplatit několik tisíc korun za „edukaci“ o věci tak veřejné, pořizované za veřejné finance? Co všechno se musejí nemocnice ještě naučit, aby se adaptovaly na DRG, jehož výsledkem vlastně žádná změna nebude?
Celý systém zůstane na stejné nebo horší úrovni neefektivnosti. Vítězem bude skupina těch, kteří dokáží získat kontrolu nad lůžky a případně zruší konkurenci. Na stejném principu byla připravována privatizace nemocnic počátkem 90. let.
Ministerstvo slibuje, že mnoho vyřeší nový zákon o zdravotnických zařízeních. Co vy na to?
Vláda nesplnila svůj slib z programového prohlášení z roku 2002. Mělo dojít ke zpracování zákona o zdravotnickém zařízení, které by mělo charakter neziskové organizace. Namísto toho se ve vládě projednává neuvěřitelně podivný návrh zákona o zdravotnickém zařízení v podobě jakéhosi hybridu mezi veřejným a soukromým sektorem. Mezitím vznikají nemocnice v podobě obchodních, na zisk orientovaných společností, což představuje pro zdravotnictví inflační riziko, ale současně také riziko změn v geografické dostupnosti těchto služeb. Počátkem letošního roku jsme požádali ministerstvo o oponentní stanovisko k jedné z našich prací o nemocnicích a dozvěděli jsme se, že bychom se měli více zabývat problematikou růstu autonomie nemocnic a způsoby toho, jak by se nemocnice zbavily veřejné kontroly hospodaření. To vysvětluje otázku, proč je návrh zákona o zdravotnických zařízeních v rozporu se standardními přístupy v zahraničí, kde se striktně rozlišuje mezi soukromým a veřejným sektorem. Hospodaření s veřejnými prostředky nemůže být odtrženo od veřejné kontroly a regulace ze strany státu. Veřejné prostředky se v průběhu jejich správy nestávají soukromými, ale mají být za ně hrazeny služby pro veřejnost, která si platí pojistné a daně.
Nevidíte všechno příliš černě? Jste tři roky ředitelem činorodě působící instituce.
IZPE vznikl koncem roku 2000 a je příspěvkovou organizací ministerstva zdravotnictví. Za dobu jeho existence jsem napsal na obhajobu jeho udržení a rozvoje tolik dopisů a spotřeboval tolik času, že by to vydalo na sepsání dvou užitečných skript.
Odpor ministerstva k rozvoji poznání a vědy v této oblasti je neuvěřitelně velký. Činnost IZPE je financována z prostředků státního rozpočtu cestou výzkumných záměrů a účelových grantů. Výzkum však není ze strany současného vedení ministerstva vnímán jako odlišná činnost od výkonu státní správy a zřejmě mu také uniká článek 15 Listiny základních práv a svobod o svobodě vědeckého bádání. S mnoha pracovníky ministerstva jsou v tomto směru značné problémy. Činnost IZPE se bohužel nedaří rozvíjet a někteří pracovníci ministerstva včetně paní ministryně se ho snaží rušit nebo aspoň silně omezovat.
Stěhování vašeho pracoviště z Kostelce do Prahy přece samo o sobě neznamená omezování výzkumu?
Motivů k podivným zásahům do naší činnosti je víc. Ve hře je majetek spojený s areálem bývalé nemocnice v Kostelci nad Černými lesy. Roli hraje i nepochopení potřeby vybudovat zázemí pro výzkum a vzdělávání. Existuje také určitý okruh lidí na ministerstvu, o nichž se lze domnívat, že se snaží rozvoj poznání zlikvidovat.
Nakolik má práce výzkumníků šanci dostat se do praktické politiky? V západních zemích si politici objednávají nezávislé analýzy nebo zvou výzkumníky k diskusím o zdravotnictví a jejich doporučení berou vážně. Jak je tomu u nás?
Jde především o rozvoj komunikativního jednání, o rozvoj demokracie, která bude více informačně otevřená. S výsledky výzkumu je nutné pracovat v několika rovinách. Vedle publikací v odborném tisku a diskusí na odborných konferencích je zapotřebí přenášet tyto poznatky různými formami jejich koncentrovaného sdělení také k politikům a širší veřejnosti. Z tohoto důvodu jsme v loňském roce na doporučení naší vědecké rady zpracovali několik přehledů poznatků ze zahraničních monografií, zabývajících se ekonomikou zdraví, řízením a organizací zdravotnických služeb. Daří se komunikovat s poslaneckou sněmovnou, s mnohými protagonisty na úrovni krajů, poskytovateli zdravotnických služeb i s pojišťovnami.
Nejobtížnější komunikace je s MZ. To nám navíc pro období let 2003 a 2004 snížilo provozní rozpočet výzkumného záměru o jednu třetinu a tím výrazně zredukovalo možnosti komunikace například prostřednictvím tištěných materiálů. Připadám si dosti často jako před rokem 1990. V zahraničí je výzkumu věnováno podstatně více pozornosti i prostředků. V ČR se nedaří vytvořit podmínky pro potřebný rozvoj mladé generace, navíc je výzkum některými aktéry vnímán jako jakési nebezpečí, které by mohlo ohrozit lehkost prosazování jejich
partikulárních zájmů.
Zajímáte se taky o ostatní postkomunistické země - jsme na tom stejně nebo líp či hůř?
V průběhu transformace naší společnosti se nám nedaří zbavovat různých způsobů neodpovědného jednání. Po proběhlých zásadních organizačních změnách se ve vývoji právního rámce nepodařilo prakticky v žádné ze zemí střední a východní Evropy dosud dosáhnout potřebného vývojového stupně, který by vedl k větší odpovědnosti jednání aktérů a tím tedy také k větší stabilitě jednotlivých součástí financování a poskytování zdravotnických služeb. Zbytečně pak dochází také ke vzniku napjatých vztahů mezi pacienty a poskytovateli zdravotnických služeb. ČR se v porovnání s ostatními státy odlišuje lepšími parametry zdravotního stavu.
Jak hodnotíte slovenské zdravotnictví, které můžeme přece jen sledovat lépe, bez jazykových bariér?
Na Slovensku, které se v posledních dvou letech pustilo do odvážných experimentů rozšíření spoluúčasti a snahy o privatizaci veřejného zdravotního pojištění, vzniká velmi "zajímavá" situace. Ve vývoji slovenského zdravotnictví lze očekávat vznik výrazných rozdílů v dostupnosti služeb s negativními důsledky pro zdravotní stav populace. Všechny postkomunistické země však mají jen omezené informace o existujících rozdílech zdravotního stavu mezi různými skupinami obyvatel. Při rychlých změnách sociálního vývoje lze očekávat i jejich zásadní dopad na zdraví. Na Slovensku si budeme moci ověřit, zda například spoluplatby v oblasti léčiv skutečně přinesou vhodný efekt nebo jestli je zapotřebí hledat zcela jiné nástroje k regulaci nákladů.
Teď vás někteří ze čtenářů budou mít za zarytého levičáka. Jste jím?
Těch, kteří tak učiní, je mi líto. Kauzální vztahy mezi determinantami zdraví v podobě sociálních a ekonomických faktorů včetně zdravotnických služeb a vývojem zdravotního stavu nebo selhání trhu ve zdravotnictví působí bez závislosti na různých ideologiích. Ty jsou naopak všechny bohužel silně zjednodušujícím pohledem s rizikem nedostatečně vyhodnoceným důsledků přijatých rozhodnutí nebo v médiích prezentovaných představ. Mezi výzkumem a ideologií je výrazný rozdíl. Bylo by chybou, aby zjednodušené ideologické představy znemožnily například výzkum důsledků realizované zdravotní politiky nebo nás izolovaly od dostupných poznatků. Je asi snadnější použít ideologickou nálepku než vynaložit určitou námahu na složitější vnímání světa.
Co udělat s českým zdravotním pojištěním, aby se dostalo na kultivovanější úroveň jako ve vyspělých státech?
Celý systém kulhá, protože není řízen ani na makro-, ani na mikroúrovni s odpovědným cílem služby společnosti. Nejsou dodržovány ani platné právní předpisy. Mnozí odpovědní aktéři nevnímají, že na sebe vzali službu veřejnosti. Veřejné zdravotní pojištění není podnikatelskou aktivitou a jeho prostředky nelze spravovat bez vztahu k potřebám populace. Zdravotně pojistné plány se neberou v úvahu, jak by měly, dohodovací řízení jde zcela mimo pravidla obvyklá v západních zemích. Pojištění není provázáno s celkovými veřejnými rozpočty, občan se ztrácí, nikdo nehodnotí efektivitu systému. Bude asi trvat ještě dosti dlouho, než dokážeme ochránit
nástroje veřejného sektoru před jejich zneužitím tak, aby efektivně sloužily svému hlavnímu cíli - veřejnému zájmu na řízení rizika výskytu nemoci a nutnosti úhrady vzniklých nákladů.
4.3.2004
Otázky kladla: Vladimíra Bošková
Zdroj: Zdravotnické noviny
-  -
|
| |
|
|
