 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Nemocniční nákazy
|
jsou tématem rozsáhlého článku časopisu Týden (č. 41/02). Článek přístupnou formou seznamuje čtenáře s velkým problémem "Nemocí z nemocnic", o kterém u nás veřejnost příliš neví a přitom se jedná o jeden z nejdůležitějších ukazatelů kvality zdravotnictví. Z článku například vysvítá, že ročně se v nemocnicích něčím nakazí asi 200.000 (dvěstě tisíc!!) pacientů, kteří si přišli do nemocnice ovšem léčit něco úplně jiného. Kromě vážných problémů zdravotních zde vznikají také obrovské ztráty finanční, které se odhadují v řádu miliard ročně. Text článku následuje.
Nemoci z nemocnic
Pobyt v nemocnici nám může pomoci, ale paradoxně také uškodit. Areály zdravotnických zařízení jsou totiž plné zrádných nemocí, které v mnoha případech zdraví pacientů vážně podlamují. V našich podmínkách v nemocnicích "něco chytne" každý minimálně desátý.
Každý desátý člověk se v české nemocnici nakazí nějakou chorobou. Z více než dvou milionů lidí, kteří ročně tuzemskými ústavy zdraví projdou, je to celkem dvě stě tisíc pacientů. "Ze sta pacientů, kteří přicházejí do nemocnice, jich je nemocniční infekcí ohroženo sto," varuje před dosud opomíjeným rizikem pražský hygienik Vladimír Polanecký.
Příkladů je nespočet: člověk, který přijde na chirurgii se zlomeninou, nakonec zápasí se žloutenkou. Důchodkyni zkomplikoval operaci šedého zákalu zápal plic. Šestinedělku sužuje zánět prsu. Alarmujícím příkladem infekce bylo onemocnění mnoha pacientů legionelou v roce 1998 v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny. Osm lidí zákeřnou nákazu nepřežilo.
Při pobytu ve zdravotnickém zařízení se ale nakazí tisíce lidí i mnoha dalšími mikroby, bakteriemi, viry či houbami, které způsobují akutní záněty, hnisání pooperačních ran, urologické či dýchací potíže. Nemocniční mikrobi jsou o to nebezpečnější, že mají zcela specifické vlastnosti: odolávají antibiotikům, často nereagují ani na dezinfekční prostředky. Super rezistentní kmeny této flóry v konečném stádiu mohou zapříčinit, že lékaři nemoc nezvládnou, protože nemají k dispozici účinné látky. Pacient, který přišel na banální zákrok, nakonec zemře.
Přesně podle otřepaného vtipu na téma zdařilých operací a mrtvých pacientů. Nemoci z nemocnic kromě zdravotních potíží přinášejí i obrovské finanční ztráty. Všeobecná zdravotní pojišťovna odhaduje, že jde o několik miliard korun ročně.
Špinavé ruce
Rozvoj medicíny paradoxně zapříčiňuje, že se nemocniční nákazy stávají čím dál větším problémem. Kromě chirurgie, urologie a traumatologie dnes patří mezi nejrizikovější oddělení jednotky intenzívní péče. Složité přístroje, které udržují životní systémy, se totiž špatně sterilizují a dezinfikují, pacient má otevřené dýchací cesty či zavedené katétry, které usnadňují infekci vstup do krevního řečiště.
Jak se ale nákazy na pacienty přenášejí? Na vině jsou nejčastěji špatné hygienické návyky nemocničního personálu a nedostatečná či špatně uplatňovaná hygienická opatření.
Hygienik Polanecký říká, že ve velkém množství případů je zdrojem nemoci z nemocnice pacient sám. I to ale spadá do kategorie nemocničních nákaz, protože pobyt na lůžkových odděleních pacienta stresuje a organismus oslabují operace či léčebné procedury. "S bakteriemi každý z nás žije a ony nám v životě pomáhají. V případě nemoci však mohou naše vlastní bakterie zvlčit a napadají orgány, kde nejsou žádoucí."
Lékaři navíc z čiré pohodlnosti bakteriím někdy pomáhají. Typickým příkladem je zavádění cévky do močové trubice. Úměrně k tomu, jak dlouho se tam ponechá, stoupá i riziko infekce močových cest. Cévka totiž stlačuje sliznici, která se méně prokrvuje. Tím do ní putuje méně protilátek a nakonec podléhá sama sobě. Po čtyřech dnech má pacient se zavedenou cévkou téměř sto procentní jistotu, že nastanou urologické potíže.
Dalším hlavním zdrojem nákaz jsou ruce a nosohltany nemocničního personálu, který je na nemocniční bakterie zvyklý a který se stává dokonalým nosičem patogenních mikrobů. Předá-li je pacientovi, může mu způsobit těžké zdravotní komplikace.
Experti poukazují na fakt, že se zdravotní sestry, ale ani lékaři dosud nenaučili často a důkladně umývat si ruce.
V této souvislosti stojí za zmínku studie amerických bakteriologů. Ti zjistili, že mikrobi se mohou šířit rovněž prostřednictvím ochranných rukavic, které byly dosud považovány za dokonalou záruku ochrany před nákazami. Při pokusu v nemocnici v Santa Barbaře v Kalifornii nenápadně pozorovali ošetřovatelky při navlékání a výměně rukavic. Každá z nich se mimoděk rukou dotkla některého z míst na prstech nebo na dlani. Tedy těch částí, které dříve či později přijdou do styku s pacientem.
Výmluvný je také fakt, že jen šestnáct procent zdravotníků si mění rukavice po každém kontaktu s pacienty.
Polanecký přitom upozorňuje, že nejčastější nákazou českých zdravotníků je svrab, který je známkou špatné osobní hygieny a nedostatečné dezinfekce. Nákazu však může způsobit i obyčejný hadr na umývání hrnků v čajové kuchyňce. V roce 1997 například hygienici zjistili, že byl vysoce mikrobiálně znečištěn ve dvaadevadesáti procentech případů.
Hlava v písku
Nemocniční infekce prodlužují dobu hospitalizace z průměrných necelých osmi dnů na dvoj až čtyřnásobek, k tomu už ale nikdo nedokáže spočítat dny strávené v pracovní neschopnosti, nepříjemné zdravotní potíže a peníze za spolykané léky.
"Poslední studie se u nás dělala v roce 1992, od té doby se o nákazy nikdo nezajímá, což je z hlediska rozvoje medicíny tmářství," připomíná chirurg Antonín Pečenka, ředitel zdravotního úseku Všeobecné zdravotní pojišťovny a pokračuje: "Nezkoumají se, nemocnice se tváří, že tento problém neexistuje. Pacienti jej proto nevnímají a myslí si, že mají-li bílý plášť za zády, pak jsou v bezpečí".
K prvním informacím, o které by se podle jeho slov člověk měl zajímat ještě než nastoupí do nemocnice, patří, jaké je na příslušném oddělení procento nákaz. To Pečenka považuje za jeden z hlavních ukazatelů kvality nemocničního zařízení.
Prakticky žádná česká nemocnice však svým "zákazníkům" takovou informaci neposkytne a když ano, tak nepravdivou.
Povinně se totiž musejí hygienickým stanicím hlásit pouze epidemie, za které jsou považovány více než dva případy v časové souvislosti a rovněž úmrtí. "I v případě smrti je to ale sporné. U některých pacientů může být napsána diagnóza, z níž se jen těžko čitelné, že zemřeli na nemocniční nákazu. Bude tam třeba uvedeno, že skonali na zápal plic," upozorňuje například Helena Šrámová ze Státního zdravotního ústavu, která se dlouhá léta nemocničními nákazami zabývá a dnes působí v této oblasti jako soudní znalkyně. "Je to pouze prodloužená arogance vůči pacientovi," podotýká Antonín Pečenka k zatajování skutečných diagnóz pacientům nebo pozůstalým.
Osvícenější nemocnice si dělají vlastní monitoringy a studie nákaz, avšak nemají žádný zájem na tom, aby výsledky pravdivě zveřejňovaly. V porovnání s ostatními ústavy zdraví, které nemluví pravdu, by totiž mohly dopadnout špatně. Paradoxně se tak podle Pečenky nejblíže přibližují čestnému jednání ty nemocnice, které hlásí horší výsledky.
"Před dvěma roky jsme zasílali nemocnicím dotazník, v němž jsme se mimo jiné ptali na jejich nákazy. Všichni začali mlžit, nebo uváděli, že jich mají pouhá tři procenta. To je nedosažitelné, to prostě není možné," upozorňuje. Špičková zdravotnická zařízení ve světě přiznávají, že se u nich nákazy pohybují pod hranicí deseti procent.
Pokus TÝDNE uspořádat mezi českými nemocnicemi na toto téma anketu dopadl obdobně nevalně. Ze sedmi oslovených zdravotnických zařízení odpověděla jen čtyři. Konkrétněji se vyjádřila například pražská nemocnice Na Homolce, která uvedla, že z přibližně patnácti tisíc hospitalizovaných pacientů ročně byly zaznamenány asi tři až čtyři procenta případů, jež souvisely s nemocničními nákazami.
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady sdělila pouze tolik, že při orientačním sledování nákaz je výsledek o něco nižší než ve studiích uváděný celostátní průměr. Poslední data jsou ale stará deset let (šest až sedm procent), dnes tuto cifru nikdo přesně nezná. Pražský Institut lékařské a experimentální medicíny (IKEM) evidoval loni nemocniční infekce u 162 pacientů z celkového počtu asi osm a půl tisíce hospitalizovaných lidí. V obecné rovině se vyjádřila ještě nemocnice v Pelhřimově, avšak kupříkladu Ústřední vojenská nemocnice či nemocnice v Čáslavi a Kyjově i přes příslib neodpověděly vůbec.
Čelem k bacilům
Narozdíl od tuzemské praxe se vedení zahraničních nemocnic vyspělého světa staví k nákazám čelem. Vědí totiž, že jde o problém, který k nemocnicím patří a který lze eliminovat na nutné minimum, avšak nelze jej odstranit úplně. "Myslím, že na tom nejsme hůř než jinde ve světě," podotýká hygienik Polanecký. Potíž je spíš v tom, že je toto téma tabu.
Například v Americe, kde dospěl výzkum na tomto poli nejdále, není žádným tajemstvím, že nemocniční nákazy ročně stojí čtyři a půl miliardy dolarů a usmrtí skoro sto tisíc lidí. Na tabulce příčin smrti obsadily jedenácté místo.
V nemocnicích ve Velké Británii, která spolu se Spojenými Státy a Švýcarskem patří v řešení problematiky nákaz z nemocnic mezi světové špičky, ročně podlehne nemocím z nemocnic pět tisíc pacientů a dalších patnáct tisíc úmrtí lze připočíst nákaze částečně. Až sto tisíc lidí se tu navíc nakazí zárodky takových chorob, které jsou schopny přivodit smrt.
Poslední, ještě československé studie z počátku devadesátých let minulého století hovoří o tom, že u nás nemocniční nákazy postihnou zhruba každého šestého nebo sedmého pacienta ze sta. "Je to ale všechno relativní, protože jde o průměrná čísla. Například na chirurgických odděleních jsme se setkávali opakovaně s patnácti procenty nakažených pacientů, na urologiích jich byla postižena dokonce jedna třetina," vypočítává autorka studií Helena Šrámová ze Státního zdravotního ústavu. Dnes může být situace o něco horší, a to kvůli lepšímu vybavení nemocnic a scházející kontrole. Antonín Pečenka z VZP se domnívá, že nemocniční nákazu si dnes ze "špitálu" odnese minimální každý desátý člověk.
Strach a soud
Jak ale pacient může zjistit, že v nemocnici "něco chytil"? Stačí, aby třeba třetí den po operaci začal pokašlávat, pociťoval pálení při močení nebo mu zhnisala pooperační rána. Signálem mohou být i horečky nebo skutečnost, že lékař začne postiženému člověku podávat a navíc střídat antibiotika.
"Jakmile se objeví teplota nebo hnis a před operačním výkonem nic takového neexistovalo, tak je to naprosto jasná nákaza," uvádí Helena Šrámová. "Pacient musí ale něco o nemocničních nákazách vědět, pokud o nich nemá ponětí, pak nemá šanci domoci se nějakého závěru." Jinými slovy: přesto, že lékař není z komplikací nadšený, stejně se s tím pacientovi chlubit nebude.
Pečenka z VZP pacienty doslova nabádá, aby se lékařů ptali, co jim je, jakou mají nemoc a proč dostávají ty které léky. Jestliže se podezření změní v přesvědčení, musejí postižení lidé trvat na tom, aby byl záznam o chorobě zapsán do propouštěcí zprávy. "Je-li někde zaznamenáno černé na bílém, že pan Vomáčka nepřišel se zánětem horních cest dýchacích, avšak je s ním propuštěn, pak už se může i soudit."
Komplikované jsou ovšem nemoci, které mají dlouhou inkubační dobu a které se mohou projevit i několik týdnů nebo měsíců po propuštění z nemocnice. Novodobým problémem je například takzvaná nemoc narkomanů, hepatitida typu C, která se přenáší krví. "Patří mezi typické nemocniční nákazy, avšak člověk může onemocnět třeba i za půl roku po propuštění. Často už si ani nedá do souvislosti, že k ní mohl přijít při hospitalizaci," upozorňuje Šrámová. Po tak dlouhé době se navíc spojitost mezi hepatitidou a příslušnou nemocnicí jen těžko dokazuje. Právě hepatitida C je přitom velice zákeřná nemoc, kterou lékaři přirovnávají k AIDS. Neexistuje proti ní vakcína a během zhruba deseti let může vést až k cirhóze jater nebo k nádoru na nich.
Zatímco ve Spojených státech jsou nemocniční nákazy běžným předmětem soudních sporů, u nás se každý rok dají žaloby spočítat na prstech jedné ruky. Podle Heleny Šrámové jsou do soudní pře ochotni postižení pacienti jít jen tehdy, pokud jde o zcela jasné případy. "Lidé se na to dívají jako na rizikovou záležitost, stojí to peníze, čas a výsledek je nejistý," připomíná Šrámová. Před soudem se podle jejích zkušeností nejčastěji objevují právě nákazy hepatitidou typů B a C.
Soudní spory s pacienty přiznala jediná z oslovených nemocnic, a to pražský IKEM. "V minulosti jsme vedli několikrát spor s pacienty, kteří měli podezření, že během hospitalizace byli nakaženi virem hepatitidy typu B. V těchto případech však soudy při svém postupu vždy předpokládají zavinění zdravotnického zařízení a vycházejí z toho, že se dotyčný mohl při pobytu v nemocnici nakazit, i když pro to nejsou žádné pádné důkazy," hájí se náměstek ředitele IKEM Pavel Tatušek.
Cesta mrtvého brouka
Na rozdíl od zahraničních klinik ve většině našich nemocnic chybí týmy pro kontrolu nemocničních infekcí a pokud někde vznikly, pak jen za velmi složitých a nestandardních podmínek, díky zájmu odborníků. "Tradiční represivní systém a metody uplatňované vůči nemocnicím ze strany aparátu hygienické služby vycházejí z archaických metod," říká přední český mikrobiolog Vlastimil Jindrák z pražské nemocnice Na Homolce.
Nemocnice totiž dnes dostávají kvůli infekcím pokuty a v obavách z finančních postihů proto raději zametají problém pod koberec. Jednoduše shrnuto: když nákazy nepřiznávají, nemají problémy. Po více než jednom desetiletí, které české zdravotnictví v souvislosti s nemocničními nákazami strávilo v pozici mrtvého brouka, se možná začíná blýskat na lepší časy. Několik expertů na nemocniční nákazy z různých klinik se sdružilo v Národní pracovní skupině, jež si vzala za své řešení problému do budoucna.
"Naším cílem je, aby jednotlivá zdravotnická zařízení vůbec začala infekce monitorovat a sledovat, protože teprve pak lze něco začít podnikat," uvádí Jindrák, který je koordinátorem této skupiny. V průběhu příštího roku by měl vzniknout národní registr nemocničních infekcí, kam by nemocnice zanášely všechny případy. Jednotlivá nemocniční oddělení by mezi sebou mohla srovnávat.
"Šlo by o anonymní data, ale důležité je, aby se například kardiochirurgie z nějaké nemocnice v západních Čechách mohla podívat, jak jsou na tom s nákazami například v Budějovicích," vysvětluje Jindrák. Národní pracovní skupina chce rovněž iniciovat vznik profese nemocničního epidemiologa a takzvaných epidemiologických sester, které by se infekcím věnovaly z pozice středního zdravotního personálu.
Obdobně si i Helena Šrámová ze Státního zdravotního ústavu myslí, že opět nastává čas, kdy by se měly začít nemocniční nákazy systematicky sledovat. "Managementy jednotlivých nemocnic by se tím měly znovu začít zabývat, monitorovat mikrobiologický profil nemocnice."
To je také jedním z padesáti kritérií, které musejí nemocnice splnit v případě, kdy chtějí získat certifikát kvality péče. Doposud byl u nás udělen pouze dvěma nemocnicím: v Podlesí v Třinci a v Kutné Hoře.
Do doby, než se zdravotnická zařízení nákazám opět začnou důkladně věnovat, si lidé budou zřejmě muset vzít k srdci rady předsedy Sdružení pacientů Luboše Olejára. "O kvalitě nemocnice svědčí i pohled na toaletu, do sprchy, pod postel či do nočního stolku."
Autor: Kateřina Svobodová
Zdroj: Týden 41/02
-  -
|
| |
|
|
