 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Reformy českého zdravotnictví
|
jsou tématem úvahy mladého ekonoma Jana Mertla. V  závěru Mertl píše: „Reforma zdravotnictví není o politickém boji a o tom, zda je lepší individuální či veřejné, ale o tom, co je v dané době a zemi lepší z hlediska zdravotního stavu obyvatelstva a dalších kritérií, kterými zdravotní systém měříme. Reformní návrhy je třeba posuzovat z pohledu cílového stavu, k němuž směřují, a jasně se ptát jejich autorů, jaký ten stav bude. Nelze jen říci, stávající stav je špatný, zkusíme něco jiného.“ Celý text následuje.
K reformám českého zdravotnictví
Zdravotnictví je nepochybně velmi specifické odvětví ekonomiky. Jeho charakteristiky ve smyslu nemožnosti zavedení běžných tržních mechanismů a zásadního významu pro existenci každého z nás ho přímo předurčují k pravidelným diskusím a konfliktům. I v současné době v České republice zaznamenáváme značné víření kolem tohoto sektoru. A jak už to v tržní ekonomice bývá, různé zájmové skupiny prosazují různé cesty vývoje, přičemž nejslabší hlas zbývá na toho, pro nějž zdravotnictví existuje – tedy pro pacienta.
Socialistické zdravotnictví, ze kterého chtě nechtě bylo třeba v roce 1989 vycházet, skýtalo mnohá pozitiva a negativa. Tak jako ve všech ostatních oblasti ekonomiky byla pociťována nutnost po reformě, která, a to především, umožní zdravotnictví efektivně existovat v tržním prostředí. Taková reforma byla započata v devadesátých letech minulého století, avšak – paradoxně – nebyla nikdy dokončena. Politicko-ekonomické prostředí zakonzervovalo stav na půli cesty, kdy na jedné straně byly do systému vpuštěny zdravotní pojišťovny a soukromá zdravotnická zařízení, na druhé straně byly zachovány mnohé kompetence Ministerstva zdravotnictví, specifická pozice Všeobecné zdravotní pojišťovny (jak ve smyslu výhod, tak i nevýhod) a z toho vyplývající nejasná pravidla pro efektivní chování jednotlivých subjektů. Vznikl tak celkem vzato hybridní model, který z modelu britského obsahuje jakousi „státní část“ a z modelu německého obsahuje princip zdravotního pojištění.
V současné době se zdá, že pozice tohoto systému se zdá být již neudržitelná. Na straně jedné se nový ministr zdravotnictví snaží zracionalizovat i prostřednictvím osobní odpovědnosti hospodaření ve státní části systému, tedy tam, kam sahá jeho pravomoc, na straně druhé vystupují privatizační tendence, zejména ohledně nemocnic převedených do majetku krajů, a naprosto volitelné chování ambulantních lékařů, dostávající se mnohdy i do rozporu s platnou právní úpravou všeobecného zdravotního pojištění. Tyto systémově protichůdné kroky jsou doprovázeny spekulativním chováním jednotlivých subjektů systému, kteří se snaží předpovídat jednotlivé budoucí kroky a připravit se na ně co nejlépe ve vidině lepší pozice v budoucnu.
Z dílny liberálních ekonomů je nabízeno řešení ve smyslu zavedení osobních účtů, což je řešení, které už jen z prostého faktu, že dle statistik 30 procent obyvatelstva spotřebuje v daném roce velkou většinu zdravotní péče, je na první pohled spekulační a v podstatě představuje tichý návrh na změnu průběžného systému financování zdravotnictví na jakýsi fondový systém, kde budou individuální prostředky kumulovány na individuálním účtu. Navíc, současné návrhy se nejasně vyjadřují k tomu, zda a jak bude implementován pojistný princip, a zda bude přistoupeno k rizikovým pojistkám. Dále je otázkou, z čeho budou tvořit své osobní účty osoby bez zdanitelných příjmů, když navíc platí, že tyto sociální skupiny (děti, důchodci), jsou největšími konzumenty zdravotní péče. Iluzorní snaha převést odpovědnost na pacienta ve smyslu toho, že se každý bude rozhodovat o své zdravotní péči, je jen jedním z mnoha mýtů, které jsou pravidelným opakováním legitimizovány.
Je samozřejmé, že kritika je jednodušší, než racionální a často lopotné řešení problému. Geniální reforma zdravotnictví, bohužel, neexistuje – už vzhledem k tomu, že stovky výzkumníků na celém světě by ji již jistě alespoň v hrubých obrysech objevily. Je obtížné najít kompromis mezi direktivním systémem, v němž je pacient jen loutkou na nitkách spředených systémem, a systémem tržním, v němž je, a je třeba to říci, šance na uzdravení daná zejména stavem bankovního konta příslušného člověka.
Stále však platí dvě základní pravidla, která je možno použít jako testy adekvátního nastavení systému a doplňují tak základní demografické a efektivnostní ukazatele. První z nich je to, zda ta zdravotní péče, jejíž poptávání nezávisí na individuálním rozhodnutí jednotlivce, je systémem adekvátně řešena v souladu s objektivní potřebou danou stavem lékařského poznání. Zde se ukazuje, jak iluzorní je představa jakéhosi samostatného rozhodování pacienta, pokud systém tuto objektivní potřebu nevyřeší. Druhé pravidlo testuje, zda v systému realizuje ekonomický prospěch to zdravotnické zařízení, které efektivně řeší zdravotní problémy svých pacientů.
Je bohužel zřejmé, že zejména v druhém pravidlu český systém zdravotnictví selhává. Ještě vážnější je to, že mnohé návrhy na liberalizaci systému možná toto druhé kritérium poněkud vylepší, ale zato signifikantně zhorší kritérium první, zejména pokud veřejný zájem nebude kultivovat standard zdravotní péče v souladu s poznatky moderní lékařské vědy. Navíc toho bude velmi pravděpodobně dosahováno různě v různě bonitních skupinách obyvatelstva, což je kromě etických kritérií i v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Je zřejmé, že kritéria rovnosti není nikdy a nikde dosahováno stoprocentně, na druhé straně je velmi kontroverzní připustit jeho systémové snížení.
Je proto třeba si uvědomit, že reforma zdravotnictví není o politickém boji a o tom, zda je lepší individuální či veřejné, ale o tom, co je v dané době a zemi lepší z hlediska zdravotního stavu obyvatelstva a dalších kritérií, kterými zdravotní systém měříme. Případné reformní návrhy tak je třeba posuzovat z pohledu cílového stavu, k němuž směřují, a jasně se ptát jejich autorů, jaký ten stav bude. Nelze jen říci, stávající stav je špatný, zkusíme něco jiného. Klasická poučka, že za více peněz je více muziky, platí i ve zdravotnictví. Je však otázka, aby té muziky bylo více skutečně pro ty, kteří potřebují efektivní léčbu.
Autor: ing. Jan Mertl, absolvent VŠE
-  -
|
| |
|
|
