 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Úterý, 27.Červenec 2004
|
Články
|
Nesystémový krok
|
alespoň rozhoupal loď a nutí poskytovatele začít přemýšlet o alternativách, míní Jan Jařab, šéf vládní Rady pro lidská práva k debatě kolem psychiatrických léčeben. Samotná klecová či síťová lůžka, či spíše jejich nadměrné užívání, jsou přitom jen jedním střípkem v mozaice. Jde o celý přístup, který je na mnoha místech spíše biologický a mechanický než humanistický, empatický. Je to příliš vážná otázka, než abychom ji mohli přenechat jenom expertům. Více v následujícím textu…
Klecová lůžka jsou jen vrchol ledovce
Vřava kolem „klecí“ v českých ústavech zůstala bohužel redukována na to, zda jsou v nejvyšší nouzi síťová lůžka lepší, či horší než pouta, vysoké dávky neuroleptik nebo izolační místnosti. Do jisté míry to zavinili i sami kritici, totiž Sunday Times a paní Rowlingová, neboť svým jednostranným zaměřením na samotnou existenci „klecí“ přihráli obhájcům současného stavu na smeč. Protože klece nelze vytrhovat z kontextu ostatních restriktivních opatření, dalo se očekávat, že přijdou hrozby typu: „když nám zakážete klece, budeme více poutat, dávat více léků“ a že u české veřejnosti zaberou. Než být přikurtován, omámen léky do bezvědomí nebo zavřen do izolační místnosti, to už je skutečně lepší být v síťovém lůžku.
Je tedy u nás vlastně všechno v pořádku?
Harry píše Voldemortovi
Vraťme se nejprve na začátek. Nejde přece jen o to, jaké restriktivní opatření se má použít v krajních případech agresivity či neklidu klienta s duševní poruchou, jenž akutně ohrožuje sebe či své okolí! „Cizácká paní Rowlingová“, byť jistě není žádný expert, byla právem pobouřena zprávami o tom, že děti v ústavech sociální péče bezdůvodně tráví celé dny, týdny, měsíce a roky v těchto klecích, což je neospravedlnitelné. Už se asi nedozvíme, jak to opravdu bylo v Rábech, ale že to tak mnohdy bývá, o tom existují četné výpovědi z terénu. Svědčí o tom i zdánlivě uklidňující záběry postižených dětí, jež se usmívají, když jsou umisťovány do klece:
právě to přece vyvrací tvrzení poskytovatelů, že jde jen o prostředek pro řešení akutního neklidu či agrese, a naopak to ukazuje, že děti jsou na klece prostě zvyklé.
Samotná klecová či síťová lůžka, či spíše jejich nadměrné užívání, jsou přitom jen jedním střípkem v mozaice. Spíše než o ten či onen restriktivní prostředek jde o celý přístup, který je na mnoha místech spíše biologický a mechanický než humanistický, empatický. Dělící linie mezi zastánci obou pojetí je ovšem neostrá a jistě nevede po prvoplánové linii „zakázat, či nezakázat klece“. Problém totiž nespočívá v typu lůžek, nýbrž v obecném nadužívání restrikce a nedostatku pozitivní stimulace klientů přes den, v pomíjení jejich psychologických potřeb jakožto lidských bytostí, v neznalosti moderních trendů (např. fyzického zvládání agrese klientů různými úchopy, používání technických prostředků signalizujících neklid apod.).
A netýká se to jen ústavů sociální péče či psychiatrií, o čemž svědčí osud mentálně postiženého Filípka z kojeneckého ústavu, popsaný českou spisovatelkou pro děti Monikou Elšíkovou: na pláč diazepam, na větší pláč izolace. Nazvěme věci pravými jmény: tohle
je necitelné, nelidské zacházení ve smyslu příslušné úmluvy OSN. Problém typu lůžek je v tomto směru podružný, protože jde především o otázku humánního přístupu k těmto lidem. A to je otázka příliš vážná, než abychom ji mohli přenechat jenom expertům.
Nejde jen o finance
Jak jsem mnohokrát říkal, bylo by chybou poskytovatele péče démonizovat. Jejich práce jistě není lehká; mnohé ústavy jsou na odlehlých místech, kde si ředitelé mohou jen těžko vybírat, jaké zaměstnance přijmou; mezi našimi nelékařskými profesemi je mnohem méně vysokoškoláků než na Západě; a máme v ústavech nižší „normu“ pracovníků na počet klientů. To poslední by se ovšem dalo změnit relativně snadno. Vždyť i ředitel ústavu v Rábech připustil, že by se obešel úplně bez síťových lůžek, kdyby měl o šest pracovníků více, tedy asi při 10procentním zvýšení mzdových nákladů, což nevypadá příliš dramaticky.
Jenže pozor, nebude to jenom v penězích. Nemusíme srovnávat jen s cizinou, ale i napříč českými zeměmi najdeme psychiatrická zařízení a ústavy sociální péče, jež se obejdou bez „klecí“ všeho druhu a navíc používají i nižší dávky tlumicích léků než jiné ústavy. Jak je
možné, že např. do Horní Poustevny přicházejí děti, jež byly předtím drženy v sítových lůžkách, a najednou to jde bez síťového lůžka a s nižšími dávkami léků? Jak je možné, že v psychiatrické léčebně v Kroměříži fungují na odděleních pro neklidné pacienti bez klecí a s
nižšími dávkami léků? Proč tyto příklady dobré praxe „netáhnou“? Proč dostávají jako „experti“ v médiích hlavní slovo zastánci setrvačnosti? Proč mají zřizovatelé (dnes převážně samosprávy) sklon zasahovat do činnosti či přímo odvolávat ředitele spíše těm zařízením, která se snaží o alternativní, humanistický přístup než těm konzervativním?
Bylo by velkou chybou se domnívat, že problém je jen v nedostatku peněz, a zvýšit tok financí do ústavního systému, aby se např. budovaly nové izolační místnosti. Když už investovat do ústavů, pak raději do lidí než do cihel, např. i do školení personálu v cizině.
A to přesto, že máme příklady dobré praxe i u nás – ty domácí příklady jsou u nás přece jen vnímány jako podezřele „alternativní“, zatímco v zahraničí naši profesionálové uvidí, že humanistický přístup už tam dávno není žádným experimentem, ale hlavním proudem.
Naproti tomu početní posilování personálu v konzervativně fungujících ústavech bychom měli posuzovat skeptičtěji. Jestliže to znamená dát každému z těchto „těžkých“ klientů zvláštního ošetřovatele, nebylo by lepší zaplatit takové asistenty přímo rodinám, které dnes dostávají nesrovnatelně menší částky na podporu své péče o postižené děti?
Paní Rowlingová, děkujeme
Týdenní diskuse o klecových lůžkách skončila, pozornost většiny médií se přesunula jinam a k ústavní péči se vrátí nejspíš až tehdy, až se k ní vyjádří nějaká další celebrita. Anebo se přece jenom něco hnulo? Krok ministra Kubinyiho, byť nesystémový, alespoň rozhoupal
loď a nutí poskytovatele začít přemýšlet o alternativách. Problémy ústavní péče se přece jen zviditelnily.
Nemusí nás těšit, že z kontextu vytržená kritika britské spisovatelky měla stokrát větší ohlas než dlouholeté úsilí těch domácích aktérů, kteří systematicky pracují na humanizaci ústavní
péče, mne samotného nevyjímaje. Nakonec ve mně převládá pocit, že kritika ze zahraničí je téměř vždy užitečná – dokonce i tehdy, je-li povrchní či neodborná. Podstatou inteligence je přece schopnost diferencovat. Měli bychom tedy být schopni si z této kritiky vybrat to podstatné, a ne ji malicherně chytat při dílčích neznalostech naší reality, abychom honem honem vylili s vaničkou i dítě. Chvályhodný posun v přístupu ministerstva práce a sociálních věcí, směřující k razantnímu omezení síťových lůžek, nastal sice už před dopisem paní Rowlingové, ale i tento nový metodický pokyn se odvíjel od loňské zahraniční kritiky ze strany organizace MDAC (Mental Disability Advocacy Center), která přitom byla stejně jednostranně zaměřena na síťová lůžka a pomíjela celý hlubší kontext. Nebýt těchto kritických hlasů, možná bychom se dodnes nepohnuli z místa.
Zdroj: Respekt - 31/04
Autor: Jan Jařab
-  -
|
| |
|
|
