 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Mýty a realita peněz ve zdravotnictví
|
Při diskusích o problémech českého zdravotnictví se čas od času stává, že někdo z účastníků po  několika hodinách komplikovaných rozborů selhávání veřejného zájmu, deficitů veřejného zdravotního pojištění a dalších aspektů současné zdravotní politiky konstatuje, že nejjednodušší řešení je přece již dávno na stole, stačí ho jen oprášit a použít. Vzápětí dodá, že tím řešením jsou přece peníze, všichni přece víme, že zdravotnictví není zadarmo, a jen tehdy, pokud se budou občané každodenně zabývat tím, kolik je zdravotní péče stojí, tak se situace může pohnout pozitivním směrem. Jakmile budou jasně stanovené ceny a pacient bude postaven před nutnost platit, začne se chovat racionálně a třeba i poptávat pojistku na zdravotní péči.
Reakce na takováto tvrzení bývá různá, každopádně však ne vždy proniká k podstatě věci. Proto je třeba opakovat a vysvětlovat základní fakta, která jsou s „použitím peněz ve zdravotnictví“ spojena a byla již mnohokrát teoreticky zdůvodněna.
Především, zdravotnictví skutečně není zadarmo, a to ani ve stávající podobě. Údaje Ústavu zdravotnických informací a statistiky ukazují, že celkové výdaje na zdravotnictví dosáhly v roce 2003 přibližně 186 miliard korun a oproti roku 2002 vzrostly o 11 %. Obdobně o 11 % vzrostly soukromé výdaje domácností a dosáhly výše 1 572 Kč na obyvatele. Tento vývoj je způsoben mnoha faktory, z nichž pouze jeden je stále zmiňované plýtvání v systému. Velká většina z oněch 186 miliard je financována solidárně – tedy každý občan na tyto výdaje přispívá podle výše svého příjmu. Zátěž, vzniklá nutností existence zdravotní péče, je tak rovnoměrně rozložena do celé populace podle možností jejích jednotlivých členů. Nikdo tedy ani ve stávajícím systému nemá péči zadarmo – jen jeho příspěvek na ni je určen podle jeho finanční situace, nikoli podle ceny péče, kterou spotřebovává.
Tento způsob financování je postaven na veřejné kontrole alokace veřejně vybraných prostředků. To, že tato veřejná kontrola alokace prostředků ne vždy ideálně funguje, je jistě vážným tématem pro náměty na zlepšení a diskuse o tom, jakým způsobem by zajištění efektivního využití vybraných veřejných prostředků mělo probíhat. Samo o sobě to však není důvodem k zastavení nebo omezení veřejného financování zdravotní péče.
To by totiž předpokládalo především zavedení či posílení dvou základních mechanismů, jejichž charakteristiky jsou mnohdy neúplně uváděny. Prvním z nich je spoluúčast pacienta na zdravotní péči. Tento prvek lze chápat ve veřejném systému jako regulační, a to zejména v případě, že spotřeba zdravotní péče obyvatelstvem roste rychleji než vývoj disponibilních zdrojů. Je však třeba analyzovat příčiny růstu spotřeby, případně nákladovosti zdravotní péče, zda jimi je skutečně nadbytečná poptávka po zdravotní péči, nebo jsou to jiné faktory, u nichž by se zavedení spoluúčasti mohlo naopak projevit kontraproduktivně. Především však má spoluúčast pacientů jednu základní nevýhodu: obtížně působí na nízko i vysokopříjmové sociální skupiny. Těm skutečně nízkopříjmovým je i tak nutno spoluúčast odpustit z důvodu špatné sociální situace nebo ji kompenzovat sociálními dávkami, u vysokopříjmových by musela být spoluúčast velmi vysoká, aby skutečně splnila svůj regulační účinek. Podle analýz jedné z velkých německých zdravotních pojišťoven, AOK, začíná u vysokopříjmových pojištěnců působit spoluúčast až od 40-50 procent ceny spotřebovávané zdravotní péče. V komerčním systému pak je spoluúčast de facto komplementem k uzavřené pojistce, a její výše je určena parametry pojistky, klient si de facto poměr mezi spoluúčastí a hrazením z pojistky volí. Otázka je, co se děje v případě, kdy si jej zvolí špatně vzhledem ke své situaci v době nemoci.
Druhým prvkem je komerční zdravotní pojištění, které při případném omezení veřejného systému okamžitě vystoupí jako reálná alternativa pro ty občany, kteří mají disponibilní zdroje a jsou ochotni se komerčně pojistit. Doposud však v diskusích příliš nezaznívá, jaký bude charakter těchto pojistek. Lze se jen ptát, zda tyto pojistky budou rizikové ve smyslu posouzení zdravotního stavu budoucího pojištěnce. Neboť jedním ze základních rozdílů veřejného a komerčního pojištění je to, že veřejné pojištění z principu pojišťuje každého občana, zatímco komerční pojištění je volitelné jak pro klienta, tak i pro pojišťovnu. V takovém případě je však nutno připustit prostě to, že klient s horším zdravotním stavem bude platit vyšší pojistku, než klient s lepším zdravotním stavem. Výše pojistky tak není v žádné relaci ke schopnosti klienta platit. Z logiky věci může nastat i situace, kdy určitého klienta odmítne komerční pojišťovna pojistit, protože budou jeho rizika příliš velká. Navíc, komerční pojistka má ve smluvních podmínkách definované vždy výluky z plnění, tedy může se vztahovat pouze na některé diagnózy. To jsou všechno fakta, která je nutno brát v úvahu.
Výše zmíněné charakteristiky „ekonomické motivace pacientů“ jsou pouze vybranými aspekty, které napovídají, že jednoduché řešení problémů veřejných zdravotních systémů pomocí zavedení komerčních nástrojů směrem k pacientovi může snad být lákavým osvěžením stále se opakující debaty o neefektivnosti veřejných prostředků. To však nic nemění na tom, že toto řešení je pouze virtuální a v praxi nemůže deficity veřejných systémů ani kompenzovat, ani dlouhodobě stabilizovat, aniž by došlo k omezení práva na zdraví
garantovanému naším ústavním právem.
18.10.2004
Ing. Jan Mertl ,doktorand katedry sociální politiky Vysoké školy ekonomické
-  -
|
| |
|
|
