 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Individuální účty ve zdravotnictví
|
Pokud by senátor Julínek po dosednutí do  skutečného ministerského křesla na Palackého náměstí chtěl realizovat svoji ideu individuálních účtů včetně možnosti vymáhat exekucí splátky "úvěrů pojišťoven", tak by dramaticky omezil schopnost domácností utrácet za nákupy potravin a spotřebního zboží, píše v následujícím textu ekonom České lékařské komory Martin Kunštek a pokračuje: To by vyvolalo ekonomickou krizi nebývalých rozměrů s dramatickými dopady do veřejných financí. Důsledkem by byl naprostý rozvrat nejen zdravotnictví, ale i veřejných financí. A především hospodářská krize, jakou tato země nezažila od 30. let minulého století. Celý text článku „Vyčíslení dopadů individuálních účtů“ následuje
Vyčíslení dopadů individuálních účtů
Senátor a stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek představil koncept reformy zdravotnictví v režii ODS. Jeho podstatou je zavedení individuálních účtů. Prozatím však odmítl vyčíslit miliardové přímé a vyvolané náklady, které by jeho řešení stálo. Na semináři ČLK v Českém Krumlově (duben 2005) senátor Julínek prohlásil, že neprosazuje soukromé zdravotní pojištění, ale nový systém veřejného zdravotního pojištění, který by však počítal s hrazením zdravotní péče z individuálních účtů.
Přerozdělování individuálních financí
Systém by podle něj měl fungovat tak, že by každý občan měl zřízen u své zdravotní pojišťovny svůj účet, z něhož by byla hrazena zdravotní péče. Kuriózní na Julínkově konstrukci je už sám princip, podle něhož by byly tyto individuální účty naplňovány penězi. Na svém účtu by totiž každý občan neměl takové množství finančních prostředků, které by zcela odpovídalo jeho odvodům na zdravotní pojištění. Prostředky vybrané na odvodech zdravotního pojištění by podle senátorových představ měly být napřed přerozděleny pomocí speciálních koeficientů zohledňujících věk plátce a věkové složení populace. To je obdobný princip, který na úrovni zdrojů celých pojišťoven navrhla a prosadila bývala ministryně zdravotnictví Marie Součková (ČSSD). Teprve po tomto přerozdělení by byla každému občanovi na účet připsána určitá částka peněz.
Pokud by vláda nezměnila sazby a způsob placení zdravotního pojištění, tak by součkovsko-julínkovský kolektivní individualismus fungoval asi takto: občanu zaměstnanci - například lékaři s platem 33 tisíc - by zaměstnavatel strhl z platu 4,5 procenta na zdravotní pojištění, což odpovídá částce 1 485 korun. Nemocnice jako zaměstnavatel by za tohoto lékaře navíc zdravotní pojišťovně odvedla dalších devět procent, což odpovídá částce 2 970 korun. Zdravotní pojišťovně by tedy z platu lékaře odešla částka 4 455 korun. Tuto částku by však nedostal připsanou na svůj individuální účet. Po přerozdělení koeficientem, který zohledňuje fakt, že téměř 60 procent české populace je ekonomicky neaktivní, by na jeho individuální účet bylo připsáno něco kolem 2 700 korun. Teprve tyto prostředky by si lékař spořil na svém individuálním účtu proto, aby z něj později mohl hradit zdravotní péči, kterou mu poskytnou kolegové.
U důchodců, dětí a nezaměstnaných, za něž platí pojistné stát, by to fungovalo obráceně. Na individuální účet takového státního pojištěnce by nedorazilo pouze pojistné, které je hrazeno ze státního rozpočtu - tedy 474 korun měsíčně, ale i část peněz, které by byly přerozděleny od ekonomicky aktivních občanů. Při použití součkovského přerozdělovacího mechanismu by na účet státního pojištěnce přibylo asi 600 korun. Zde se sluší dodat, že Tomáš Julínek blíže neupřesnil hodnoty přerozdělovacích koeficientů ani na semináři v Českém Krumlově, ani když svůj projekt představoval na představenstvu ČLK. Když měl při této příležitosti odpovědět na dotaz, jestli počítá se zvýšením sazby pojistného hrazeného ze státního rozpočtu za státní pojištěnce, tak uvedl, že tento zásadní problém zatím neřešil. Z úvodu jeho výkladu, v němž konstatoval, že již nelze zvyšovat objem financí, které do zdravotnictví vkládají veřejné rozpočty, však lze odvodit, že s tímto opatřením nepočítá.
Stínový ministr zdravotnictví ODS by chtěl do zdravotnictví přivést především blíže nespecifikované množství dodatečných soukromých peněz občanů-pojištěnců.
Nejisté doplňkové zdroje
Více peněz do systému zdravotního pojištění by Julínek chtěl přivést pomocí individuálních pojistných plánů, které by každému pojištěnci umožňovaly platit si na pojistném více. Za tyto peníze "navíc" by však pojištěnec nic navíc nedostal.
V současné době by bylo samo o sobě obtížné definovat co "navíc" by měl pojištěnec dostat za své dodatečné příspěvky do systému, což samo o sobě velmi oslabuje motivaci občanů připlácet si na pojištění. To je dáno i tím, že i přes několik grantů za desítky milionů korun, za něž měl být odbornými společnostmi definován standard zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, žádný takový standard zatím neexistuje. Ostatně už samotné definování standardní zdravotní péče, která má být poskytována na základě veřejného zdravotního pojištění, a nadstandardu hrazeného z připojištění, bude v budoucnu obtížné vzhledem k nálezu Ústavního soudu. Jeho soudci loni odmítli návrh podaný skupinou senátorů, mezi nimiž byl i Tomáš Julínek, který požadoval zrušení "paragrafu Fišerové". Ve zdůvodnění konstatovalo plénum Ústavního soudu, že občanům má být z veřejného zdravotního pojištění poskytována zdravotní péče na nejvyšší možné úrovni - v souladu s nejnovějšími poznatky lékařské vědy. Ústavní soud výslovně odmítl dělení zdravotní péče na méně kvalitní, hrazenou z veřejného pojištění, a kvalitnější, hrazenou ze soukromých zdrojů.
Dodatečné zdroje by podle senátora Julínka měly přibýt pomocí účetních operací s individuálními účty, které by byly postaveny na úvěrovém principu. Stínový ministr zdravotnictví totiž nepočítá s tím, že by občan mohl čerpat zdravotní péči pouze do hodnoty, která by odpovídala stavu financí na individuálním účtu pojištěnce. Zdravotní péče by podle něj měla být poskytována každému. Její úhrada by sice samozřejmě byla pojištěnci z jeho individuálního účtu strhávána. Pokud by na účtu neměl dost peněz, tak by mohl jít do minusu. Zdravotní pojišťovna by mu poskytla určitou formu úvěru, který by později platbami pojistného splácel. Dodatečné zdroje by se podle senátorových představ do systému měly dostávat tak, že by si kdokoli mohl platit více tak, aby se nemusel u pojišťovny zadlužit. Podle toho, co uvedl v diskusi na představenstvu ČLK, však zatím nemá vyřešeno, jak by postupoval u případů, kdy je jasné, že například důchodce nikdy úvěr u pojišťovny nesplatí. To je dost závažná systémová díra, vezmeme-li v úvahu, že za důchodce platí stát pojistné 474 korun měsíčně, což odpovídá částce 5688 korun ročně, zatímco zdravotní péče o průměrného důchodce stojí podle věku ročně mezi 16 až 25 tisíci. Pravděpodobnost, že by důchodce někdy splatil "úvěr" u pojišťovny, je spíše z říše sci-fi. Navíc ani nelze počítat s tím, že by důchodci "své úvěry" u pojišťoven splatili ze svých penzí. Z průměrného starobního důchodu, který na přelomu loňského roku podle ČÚ činil 7 062 korun, nelze takový úvěr vůbec splatit. V úvahu je třeba brát i fakt, že řada důchodců pobírá menší než průměrnou penzi. Často i kolem 5 tisíc. Při zvážení cen základních životních potřeb - jen regulované nájemné v dvoupokojovém bytě dnes činí podle města 2 až 3,5 tisíce, platby související s bydlením (elektřina, plyn, teplo, telefon) 3 až 4 tisíce měsíčně - zjistíme, že splácení úvěru u pojišťovny by bylo velmi obtížené i u těch, co pobírají nejvyšší důchod, který nyní činí 10,5 tisíce měsíčně, natož pak u příjemců tzv. minimálního "rovného důchodu", který by podle návrhu stínového ministra financí ODS Vlastimila Tlustého měl být vyplácen každému penzistovi v částce 4 tisíce korun. To je částka, ze které občan ani není schopen zaplatit si nákup kvalitních potravin na měsíc.
S uspokojením pohledávek z dědictví po zemřelém důchodci, který zanechal ve zdravotní pojišťovně dluh, rovněž nelze počítat. Žádný zákon totiž nikomu nebrání převést veškerý svůj majetek na své následníky už v okamžiku odchodu do penze.
Tato "systémová chyba" by dokázala přivést pojišťovny k bankrotu ve velmi krátkém čase. V ČR nyní žije asi 1,9 milionů důchodců. Stát za ně ročně odvede pojišťovnám zdravotní pojistné za cca 10,8 miliardy. Při použití součkovského přerozdělovacího koeficientu by na jejich individuální účty naběhlo asi 13 miliard korun. Jenže za zdravotní péči o osoby v důchodu je ročně utraceno přes 42 miliard korun. Pokud by si pojišťovny již nemohly v cash flow vypomáhat tím, že by si braly peníze, které by ležely na individuálních účtech ekonomických osob - což povaha těchto soukromých účtů ze své podstaty vylučuje, protože ani banka nesmí brát peníze na placení úhrady kreditní kartou jednoho klienta z účtu jiného klienta -, tak by došlo velmi rychle k mnohem horším problémům se splatností ze strany pojišťoven, než které existují dnes. Ve velmi krátkém čase by tak došlo nejen ke zhroucení zdravotních pojišťoven, ale i ke krachu zdravotnických zařízení. Jinak řečeno: k destrukci celého zdravotnictví.
Kolik by to stálo
I přes zjevnou nesmyslnost Julínkova návrhu stojí za to uvést, kolik by stála správa takového systému. Stínový ministr zdravotnictví na semináři v Českém Krumlově přiznal, že to zatím nemá spočítáno. Pokud bychom vyšli z analogie s bankovním sektorem, tak se dostaneme k částkám přesahujícím 10 miliard.
Podle Ústavu pro zdravotnické informace a statistky (ÚZIS) bylo v roce 2002 provedeno v českých zdravotnických zařízeních 150 450 000 ošetření a vyšetření. Každé takové ošetření a vyšetření by muselo být účtováno na konto individuálního účtu pojištěnce. Při průměrném poplatku 30 korun za transakci, který účtují české banky, by pouze poplatky za převody úhrad za ošetření a vyšetření činily přes 4,51 miliardy.
K tomu je nutné připočíst i transakce lékárnám. V roce 2002 si pacienti vyzvedli přes 176 milionů balení léčiv a zdravotnických pomůcek předepsaných lékařem. Při částce 30 korun za transakci by to znamenalo nutnost uhradit na poplatcích 5,3 miliardy korun.
Všechny banky však vedle toho vybírají i poplatky za samotnou správu účtu. Tedy za to, že v počítačovém systému banky existuje číslo účtu, na nějž si můžete peníze ukládat. Nejnižší částka, která je takto klientům účtována na našem trhu představuje 300 korun ročně. Při 10 milionech účtů jde o 3 miliardy. Celkově by tedy pouhá správa systému individuálních účtů pohltila asi 12,8 miliardy. Pro srovnání - dnes si zdravotní pojišťovny z celkových zdrojů veřejného zdravotního pojištění ukrojí pro svůj provoz asi 6,4 miliardy. Julínkův systém by tedy byl ve srovnání s dnešním minimálně dvakrát dražší.
Uvedený výpočet totiž nebere v úvahu úroky, které by zdravotní pojišťovny musely platit z úvěrů, které by si musely brát na řešení problémů s cash flow. Nezapočítává také náklady na vymáhání pohledávek z úvěrů poskytnutých těm pojištěncům, kteří by v době čerpání péče neměli na individuálních účtech dost peněz.
Národohospodářské dopady
Vymáhání splátek těchto úvěrů zdravotních pojišťoven, i kdyby se před ním nemajetní občané nezajistili převodem majetku, by mělo katastrofální dopady do celé ekonomiky. České domácnosti již nyní dluží podle ČNB bankám a leasingovým společnostem přes 250 miliard korun. A co je horší - v minulém roce se prakticky zastavil růst úspor českých domácností. Podle výzkumu ČMKOS není více než 60 procent českých domácností schopno ze svých příjmů část peněz spořit. Většina českých domácností tedy nemá prostředky, které by mohla uvolnit na splátky úvěrů zdravotním pojišťovnám. Vzhledem k faktu, že průměrná mzda v národním hospodářství na přelomu roku činila 16 785 korun, se tomu nelze příliš divit. I kdyby v průměrné rodině, která má podle ČSÚ dvě děti, oba rodiče pobírali tento průměrný plat, tak jim po odečtení nájemného a nákupu základních životních potřeb nezbývají téměř žádné volné peníze. Jen za bydlení a související služby taková rodina měsíčně utratí průměrně přes 10 tisíc. Minimální spotřeba potravin a hygienických potřeb představuje měsíčně na osobu 4700 korun. U statisticky průměrné čtyřčlenné rodiny jde o částku 18 800 korun. Spolu s bydlením tedy průměrná rodina utratí jen za nejzákladnější životní potřeby téměř 30 tisíc. Pokud by oba rodiče vydělávali průměrnou mzdu, tak by se rodinné příjmy pohybovaly kolem 33 tisíc. Rozdíl těchto 3 tisíc běžně v každé rodině padne na úhradu dopravy, nákupu školních potřeb a něčeho na přilepšenou. Při úvahách o těchto statistikách je samozřejmě třeba mít na zřeteli, že podle ČSÚ pobírá více než 60 procent zaměstnanců mzdu nižší, než je celostátní průměr v národním hospodářství. Schopnost cokoli splácet je u těchto občanů výrazně omezena.
Pokud by senátor Julínek po dosednutí do skutečného ministerského křesla na Palackého náměstí chtěl realizovat svoji ideu individuálních účtů včetně možnosti vymáhat exekucí splátky "úvěrů pojišťoven", tak by dramaticky omezil schopnost domácností utrácet za nákupy potravin a spotřebního zboží. To by vyvolalo ekonomickou krizi nebývalých rozměrů; s dramatickými dopady do veřejných financí.
Za děti, nezaměstnané a důchodce, kterých je v ČR celkem 5,8 milionů, za něž platí zdravotní pojistné stát, získávají zdravotní pojišťovny 33 miliard korun ročně. Při součkovském přerozdělení by na individuální účty těchto osob ročně naběhlo asi 40 miliard. Zdravotní péče o tyto osoby však ročně stojí přes 112 miliard. Pokud by rozdíl, který činí 72 miliard, byl při omezené platební schopnosti těchto obyvatel vůbec někdo schopen exekučně vymoci, tak by takové exekuce způsobily dramatický pokles prodeje zboží. Jen na výpadku DPH, kterou by ODS podle stínového ministra financí ODS Vlastimila Tlustého chtěla vybírat v "rovné" patnáctiprocentní sazbě, by státní kasa přišla o téměř 11 miliard. Což je částka odpovídající třetině pojistného placeného vládou za státní pojištěnce, která by samozřejmě státní kase chyběla, a tudíž by zřejmě nemohla být zdravotní pojišťovnám odeslána.
Pokles prodeje zboží by logicky vyvolal propouštění. Více než desetiprocentní pokles prodeje zboží by se projevil v růstu nezaměstnanosti minimálně o 5 procent. Nárůst nezaměstnaných by vedle dalšího poklesu koupěschopnosti, a tím i výběru DPH, snížil i výnos daní z příjmů a zdravotního pojistného. Růst nezaměstnanosti o 5 procent znamená v českých podmínkách asi 250 tisíc lidí bez práce. Státní rozpočet by tak přišel o dalších 45 miliard v důsledku výpadku výnosu daně z příjmů, kterou ODS hodlá vybírat v rovné patnáctiprocentní sazbě. V tomto případě jde o 1,5 násobek částky pojistného, které stát platí za své pojištěnce. Při průměrné výši odvodů zdravotního pojištění za zaměstnance ve výši asi 2 tisíce měsíčně by to znamenalo výpadek pojistného v rozsahu asi 6 miliard ročně. Ze státního rozpočtu, jehož příjmy by byly oslabeny poklesem výběru DPH a daní z příjmů, by navíc bylo nutné vyplácet o více než 12 miliard korun navíc na podporách v nezaměstnanosti. V průběhu času by se všechny tyto negativní dopady multiplikačním efektem násobily. Důsledkem by byl naprostý rozvrat nejen zdravotnictví, ale i veřejných financí. A především hospodářská krize, jakou tato země nezažila od 30. let minulého století.
25.4.2005
Zdroj: Literární noviny
Autor: Martin Kunštek, ekonomický poradce ČLK
-  -
|
| |
|
|
