 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Někdo by měl ve zdravotnictví rozsvítit
|
Zdravotnictví je už zase v krizi. Teď zrovna ve větší než jindy. Všeobecná zdravotní pojišťovna dluží lékařům, ti stávkovali, Milada Emmerová byla odvolána, nastupuje David Rath. Je naděje na změnu? Co by se mělo změnit pro nás, kteří občas „k doktorovi“ chtě nechtě musíme? Vicepremiér na odchodu Martin Jahn nabízí řešení: udělat takovou reformu zdravotnictví, aby byla „akceptovatelná pro širší skupiny“. Jaké skupiny mladý místopředseda vlády míní?
Reforma má být přijatelná „pro zdravotní pojišťovny, pro praktické lékaře, pro nemocnice, pro farmaceutické firmy“. Kontrolní otázka: kdo Jahnovi tak nějak z výčtu vypadl? Klienti: marodi, „pacoši“, nemocní lidé. Zřejmě je sám ještě zdráv či spíše využívá nějakou speciální lékařskou službu. Ta běžná, normální se ho netýká. No prostě typický paroubkovský socialista...
Přitom zkušenost nemocných bývá dosti trpká. Onemocní dítě, praktický lékař ho léčí kdoví na co, později v nemocnici nejdřív diagnostikují zánět mozkových blan a po čase změní diagnózu na nakažlivou spálovou angínu. Jiný případ. Dvacetiletý mladík si pochroumá koleno. Jde do kdysi vyhlášené pražské nemocnice. Tam mu řeknou, ať „s tím dva měsíce nehýbá“. Obrátí se přes známého (jak jinak) na vyhlášeného „kolenáře“. Ten se zděsí: přesně to se s oním kolenem udělat nesmí. Mladík je z našeho zdravotního sytému zmaten.
Dítě má rýmu, kašle. Lékařka nasadí antibiotika. Matce se to nezdá, jde k jiné doktorce. Ta antibiotika zakáže a dítě je do týdne v pořádku. Ani u zubaře to nemusí být med. Žena si jde nechat nasadit korunku. Zubařka si poplete zuby a nasadí ji za dva a půl tisíce jinam. Nijak ji to ale nerozhodí: „Tam byste ji za chvíli potřebovala také,“ těší pacientku. -Skoro nikdy se nic neděje. Všecko je to normální. Kdekdo z nás tyhle příběhy zná. Čím starší, čím nemocnější, tím jich umí více. Samosebou, najdou se i skvělí lékaři, machři s darem od pánaboha. Jejich čekárny se nadouvají trpícími. Předsíň jednoho ortopeda v pražské nemocnici v Motole připomíná Lurdy; lidé se za ním sjíždějí z celé republiky, věří mu, protože umí. Dobrá dětská alergoložka má také pořád plno, matky i otcové si jí vysoce cení. Ale v srpnu nedostala od Všeobecné zdravotní pojišťovny zaplaceno. A tenhle dluh se jí, jakož i dalším, táhne dál. Je skvělá, a přesto nedostane zaplaceno. Stejně jako jiná, která nestojí za nic a jen rozdává prášky.
Jak si představuje zdravotnictví běžný klient? Chce do něj vidět. Přeje si někoho, kdo konečně řekne: Budiž světlo. Aby potenciální marod věděl, jak který praktický lékař nebo specialista léčí, jak je úspěšný. Aby si mohl snadno zjistit, jak dobré či mizerné služby nabízí ta či ona poliklinika nebo nemocnice. (Tady už se něco začíná dít.) Nemocný člověk by také chtěl mít přehled o kvalitě a ceně léků, které mu lékař, někdy zaplacený výrobcem pilulek, cpe.
Zdravotní pojišťovny by měly vědět, jak „pacoši“ své lékaře hodnotí, a přihlédnout k tomu. I v době kultu těla a zdraví musejí pojišťovny kontrolovat zbožňované lékaře, musejí vědět, zda si účtují to, co skutečně udělali. Ty lepší by bylo záhodno platit lépe, ty špatné vůbec.
Pak se můžeme začít bavit o poplatcích za návštěvu lékaře. Lidé zaměstnaní, produktivní, by možná rádi zaplatili, ale u dobrého doktora, který se jim věnuje. Který za nimi třeba i zajde domů. Nebo u toho, v jehož čekárně neztvrdnou celé dopoledne a nechytí kdejaký virus.
Náklady zdravotních pojišťoven činí 172 miliard korun za rok. Neskutečná suma. A přece, mimo jiné díky emeritní ministryni Emmerové, nestačí. Ta poručila pojišťovnám, aby zvedly platby za lékařské úkony, ačkoli na to neměly peníze. Tak se vyrábějí dluhy. Šla proti soukromým zdravotním pojišťovnám, soukromým nemocnicím i soukromým ordinacím. Tohle není cesta z krize ven, to je jen couvání zpátky. Nic jiného nás až do voleb nejspíš nečeká.
Zdravotnictví je prý složité, laik mu nerozumí. Musí mu rozumět. Má právo vědět, koho platí. Brzy skončí smlouvy, které na pět let uzavřely zdravotní pojišťovny s nemocnicemi, poliklinikami a ordinacemi. S těmi mizernými a předraženými by je znovu uzavírat neměly. Ale to nejdřív musejí vědět, které z nich za nic nestojí, s kterými jsme udělali špatnou zkušenost. Ve zdravotnictví už by se mělo rozsvítit.
24.10.2005
Autor: Martin Fendrych
Zdroj: Tyden
-  -
|
| |
|
|
