 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Pět zanícených zdravotních uzlin
|
Zdravotnictví je zpolitizováno až do stropu a víc už to ani nejde, píše redaktor Petr Holub. Postřeh exministra Jozefa Kubinyiho vystihuje příčinu, proč všechny pokusy zachránit bílý resort před zadlužením zatím končí neúspěchem na celé čáře. Politika stejně jako média musí problémy zjednodušovat, aby v boji mezi stranami nebo poslaneckými frakcemi rozhodla o správné odpovědi. To by ještě nevadilo, kdyby se jasně vědělo, v čem je hlavní problém.Jenže zdravotnictví je proto tak nepřehledné, že řeší najednou pět různých problémů - přebytek nemocnic, ceny za léčení, roli pojišťoven, praktických lékařů a lékáren.
1. Boj za nedotknutelnost zbytečných nemocnic
V Česku je příliš mnoho nemocnic. To je začátek i konec všech zdravotnických potíží. Čerpají ze systému zhruba 48 procent financí a jejich podíl se loni zvýšil. Další čtvrtina se utratí za léky a čtvrtina za ambulance. V evropských zemích přitom podíl nemocnic na výdajích nepřekračuje třetinu a ambulance zpravidla utrácejí o něco víc. Nemocnice má ovšem vysokou režii a zdravotnictví, kde nemocnice dominují, musí být málo efektivní. Pokud by se výdaje na nemocnice začaly snižovat, bylo by dost peněz na všechno ostatní.
Toho se však politici bojí. Jakmile by začali s úsporami, postavila by se proti nim lobby nemocničních lékařů, která je ve zdravotnictví nejsilnější. Má bezproblémový přístup do médií, a pokud jde o peníze, umí poslat kamery i na dětskou onkologii. Lékaři z nemocnic v čele s motolským internistou Davidem Rathem dnes už ovládli ministerstvo, lékařskou komoru, kontrolují také VZP. Pro sociální demokracii se stali zajímavými partnery, a proto mají vliv na chování celé vlády.
Nástup Milana Kubka do čela komory potvrdil, kam lékaři chtějí vládní politiku posunout. Především je nutné, aby stát převzal záruky za další existenci nemocnic. To může učinit jen tím způsobem, že přinutí pojišťovny platit podle potřeby lékařů. Kubek zároveň doporučuje strnulou podobu sítě ambulancí. Stávající lékaři budou mít doživotní smlouvy, další se ale do
sítě nedostanou, aby neohrozili monopol lůžkových zařízení. Návrat ke strnulému modelu zdravotnictví ovšem systému efektivitu nevrátí, naopak blokuje cesty, které už dílčí řešení přinesly. Premiér Jiří Paroubek tvrdě brání dílčím krajským reformám, které mají přinést
okamžité, byť omezené úspory - například zrušením zbytečných provozů a stropem pro platy lékařů. Smyslem Paroubkova boje za neziskové nemocnice je od začátku snaha vrátit také krajským nemocnicím jejich nedotknutelnost, trvalé smlouvy od pojišťoven a lékařům zaručené platy.
Každé řešení problémů českého zdravotnictví musí začít u pojišťoven, které by nemocnicím začaly škrtat peníze a umožnily péči převádět do ambulantní sféry. To je však řešení, o kterém se může mluvit nejdříve, až levice, která se stala rukojmím nemocnic, prohraje ve volbách.
Veřejnost by si v této chvíli mohla povzdechnout, proč lékaři nemají ekonomické vzdělání. Jejich přirozeným zájmem jsou vyšší platy, svou současnou strategií se k nim však nedostanou. Rádi připomínají, že Česká republika utrácí za zdravotnictví jen sedm procent HDP, přitom vyspělé evropské země až deset procent.
Do značné míry mají pravdu i v tom, že zdejší zdravotní systém podává obdobné výkony jako systémy na západě Evropy. Umožňuje mu to jen skutečnost, že platy českých lékařů jsou až třikrát nižší než mzdy západních kolegů. A přitom platí rovnice, že když se mzdy českých lékařů třikrát zvýší, zdravotnictví se i u nás do 10 procent HDP vejde.
Bylo by jen dobře, kdyby se to podařilo. Plán však nemá velkou šanci, dokud se bude lékařská práce vázat na nemocnice, kterým ještě víc než na vyšší platy chybějí peníze na investice do zastaralých budov a přístrojů. Dobře placení lékaři v nemocnicích jsou iluzí ve chvíli, kdy s sebou potáhnou vysoké investiční a režijní výdaje.
2. Kdo ví, za kolik se vlastně léčíme
Na tomto místě by mohla začít rozumná ekonomická debata, jak provést bolestnou reformu nemocnic a převod jejich aktivit do ambulantní sféry. Druhým krokem by pak měla být vážná odborná diskuse o tom, jak stanovit reálné ceny za lékařskou péči. Ta je v základě všech současných sporů mezi ministerstvem a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Sněmovna dnes (17.1.2006) bude na návrh ministra odvolávat ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou. Přitom se povedou zbytečné rozhovory o tom, jestli za dluhy VZP skutečně může její špatné ospodaření, anebo ministerské vyhlášky, které ji k němu nutily. Sněmovna dokonce sestavila komisi, která by měla otázku rozřešit. Těžko však říci, k čemu odpověď bude. Již předem se dá říci, že ministerstvo nemělo nutit pojišťovnu, aby nemocnicím víc platila, a že pojišťovna se tomu měla víc bránit. Nic jiného poslanci nezjistí.
Ve věcné rovině tak zůstává bez rozhodnutí spor ministerstva a VZP, kdo je schopnější stanovit cenu zdravotní péče. Systém je nastaven tak, aby o ní rozhodovaly pojišťovny, které by lékařské služby od lékařů nakupovaly. V evropských poměrech je těžko představitelné, aby se ceny netvořily pomocí dohod mezi jednotlivými korporacemi pojišťoven, nemocnic či ambulantních lékařů. Mohou fungovat, pokud dodržují ekonomickou racionalitu.U nás tak ovšem systém nefunguje, protože do cen zasahuje stát, zpravidla v zájmu nemocnic. V důsledku nejde finanční systém vůbec řídit. Pojišťovny nejdříve platily nemocnicím za jejich výkony, potom jim stanovily roční paušály, které se každý rok zvyšovaly o několik procent. Existovala však výjimka - pokud nemocnice přijímaly víc pacientů, daly se paušály zvyšovat
výrazně víc. Pro letošní rok stanovil ministr Rath opravdu přísné stropy a zvyšovat se může pouze celý paušál. Fakticky to je návrat k rozpočtům, jaké měly nemocnice před rokem 1990.
Od loňského jara, kdy ministryně Milada Emmerová zablokovala snahu pojišťoven zavést platby podle diagnózy (systém DRG), však nikdo nenavrhuje cestu, jak stanovit cenu za to, co lékaři v nemocnicích anebo ambulancích dělají.
3. Stát velmi důsledně likviduje pojišťovny
Ředitelku Musílkovou chtějí ve sněmovně odvolat ti, kteří prohlašují, že nese vinu za zdravotnické dluhy. Tento argument se však používá účelově ve třetím zdravotnickém sporu. Má rozhodnout, kdo je ve zdravotnictví nejsilnější - jestli stát, anebo pojišťovny.
Rozhodnout co nejrychleji je důležité pro levicové strany. Na zakázku lékařů z nemocnic prosadit, aby stát převzal definitivní kontrolu nad pojišťovnami ještě do voleb. Díky nucené správě ministr Rath kontroluje, jak VZP rozděluje peníze. Teď však leží v Senátu zákon, který by stejný režim zavedl natrvalo, navíc ve všech pojišťovnách. Ředitele pojišťoven by navrhovala vláda, v jejich správních a dozorčích radách by seděli výkonní politici - ministři a poslanci.
ODS naopak chce přímý politický dohled nad pojišťovnami zrušit. Spor staví zcela zásadně: neznamená přítomnost politiků ve správních a dozorčích radách pojišťoven znárodnění jako po únoru 1948? Ve skutečnosti jde opět o věcný spor, který by měl po patnácti letech rozhodnout, kdo je skutečným správcem zdravotního systému: stát, anebo pojišťovny?
Levice pod vlivem lékařů z nemocnic dnes navrhuje model, kdy stát pojišťovny prakticky zruší a nechá je pouze přerozdělovat vybrané peníze. O všem ve zdravotnictví bude rozhodovat ministerstvo a částečně sněmovna.
"Pojišťoven by mohlo být méně. Stačily by dvě nebo tři," míní například předseda zdravotního výboru ve sněmovně Jaroslav Krákora.
ODS je spíše na straně lékařů z ambulancí. Proto v Modré šanci doporučuje dát pojišťovnám smluvní volnost a rozhodovat tak o všem podstatném.
4. Strážci bezplatné samoobsluhy
Nadvláda nemocnic a politický boj je prostředí, ve kterém se dostávají do nepříjemných situací slabší skupiny. Zažívají to například praktičtí lékaři, jejichž pozice je čtvrtým velkým otazníkem v rámci systému. Praktici přesvědčili v říjnu veřejnost, že jsou rukojmím systému. Pokud VZP odkládá své platby, mají právě oni nejméně rezerv, aby přežili těžké období. Jejich protesty dokonce svrhly ministryni Emmerovou, přesto se situace s platbami zpožděnými o 40 dnů opakuje počátkem roku znovu. Svými veřejnými intervencemi praktici připomínají, že chtějí v systému hrát silnější roli. V Evropě ji přitom zpravidla hrají. Mohou mít tradiční roli rodinných lékařů, na které se lidé "po generace" obracejí se všemi zdravotními problémy. Praktičtí lékaři jim pak mohou doporučit návštěvu specialisty anebo nemocnice.
Někde jsou poměry ještě přísnější. Například v Itálii je pevně stanoveno, že bez doporučení praktického lékaře nesmějí pacienti do jiných ordinací vůbec chodit. Mohou tak být efektivními strážci prahu: zdravotnictví sice zůstane více méně bezplatné, nebude však bezplatnou samoobsluhou. Současná vláda ovšem o významnější roli praktiků diskutovat nehodlá. Jejím hlavním klientem jsou nemocnice a pro jejich příjmy je poskytování
ambulantních služeb mimořádně důležité. Proto, a nejen kvůli zpožďování plateb, musí počítat s opakováním demonstrace na Palackého náměstí.
5. Výčitky ze zapomenutých venkovských lékáren
Radikalizují i lékárníci, kteří se stali vedle pojišťoven hlavní obětí zásahů nového ministra. Rath postavil otázku: "Nemáme příliš lékáren?" Sám ihned odpověděl: "Je jich hodně, dvojnásobek proti Rakousku." A rovnou problém vyřešil: snížil zdravotníkům marže tak, že se jejich příjmy mohou snížit až o patnáct procent. Svým tvrdým zásahem Rath mimoděk připomněl, že pozice lékáren je pátým hlavním problémem bílého resortu.
Lékárníci na silové řešení reagovali zatím jen opatrně: vyhlášením tříhodinové stávky na poslední pondělí v lednu. To, že se lékárny ocitly pod koly úsporných opatření, je nespravedlivé. Samy nabízely cestu úspor, které by snížily marže podle ceny léků: čím dražší lék, tím nižší marže. Tím by víc utrpěly silnější lékárny v nemocnicích, které by se však se
ztrátami dokázaly spíše vypořádat. Naopak by méně tratily malé venkovské
lékárny, prodávající především laciné léky. Pokud by diskuse o lékárnách nakonec přece jen proběhla, upozornila by na obecnější riziko.
Oslabování role praktických lékařů, rušení služeb první pomoci v menších městech a také hrozba pro venkovské lékárny může vést k reálnému oslabení zdravotnické sítě v odlehlých oblastech. S tímto problémem se dnes marně potýká i bohaté Irsko - dostat lékaře na venkov je bez mimořádných investic nemožné.
Připomněla by i další téma, před kterým politická reprezentace skrývá hlavu do písku. Při regulaci lékáren není možné pouze měnit marže. Právě malým lékárnám by nejvíc pomohly paušální poplatky za recept. K tomu by ovšem bylo nutné zavést odpovídající sociální opatření.Otevřít Pandořinu skříňku spoluúčasti pacientů se sociálním demokratům před volbami nechce, raději nechají zlikvidovat pár lékáren na venkově.
Pět otázek, stále bez pěti odpovědí
Zdravotnictví je proto tak nepřehledné, že najednou řeší pět otázek. Jak omezit lůžkovou péči? Kdo má rozhodovat o cenách zdravotní péče? Kdo má být správce systému? Smějí praktičtí doktoři rozhodovat o přístupu ke zdravotním službám? Mají dostupnost služeb spíše omezit poplatky, anebo dlouhá cesta k lékaři?
V této chvíli se na ně neodpovídá. Jen se zavádí krizový režim, a po volbách se otázky objeví znovu.
17.1.2009
Autor: Petr Holub
Zdroj: HN.IHNED.CZ
-  -
|
| |
|
|
