 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Příčiny utrpení pacientů
|
V Britských listech byly publikovány články, ukazující situace pacientů s chronickými nebo terminálními onemocněními (zkušenosti osob pečujících o své blízké se zdravotnickým systémem a péčí ve zdravotnických zařízeních – pozn. red.). Je nesporné, že k popisovaným věcem skutečně dochází, že situace těchto pacientů rozhodně není taková, jak by bylo optimální vzhledem k jejich zdravotnímu stavu ve smyslu snahy o jeho zlepšení. Abychom však dokázali takový stav řešit, je nutné se ptát po jeho příčinách.
První z nich je nesporně to, že atraktivita takových nemocných je malá – což je ještě umocněno současným důrazem na úspěch a viditelná pozitiva. Ve srovnání s krásnými pozlátky z televizní reklamy je chronicky nemocný nebo starý člověk úplná nula.
V případě ležícího člověka pak již zcela, protože není schopen ani efektů, které zajišťují zájem např. o postižené sportovce, kteří jsou schopni dokazovat svoji aktivitu ve sportovních kláních. Toto působení je navíc částečně pod prahem běžného vnímání, tj. tak jak na nás působí hezké tváře a mladí lidé pozitivně, tak negativně na nás působí staří či nemocní lidé, pokud pohled na ně není filtrován výchovou k lidskosti a láskou k bližnímu. A to je dnes velmi vzácný a hlavně naprosto ekonomicky iracionální pohled, neboť tito lidé už třeba spotřebovali více zdrojů, než vyprodukovali nebo než jsou jim ostatní členové společnosti ochotni solidárně poskytnout.
Paralelně k tomuto faktu pak působí příčina druhá, tedy že osudem současné společnosti je rozvoj a to především rozvoj kvantitativní, ekonomicky měřitelný – což se zlepšením osudu konkrétního člověka, často ve vysokém věku, opravdu nemá žádnou pozitivní souvislost. A protože daný jednotlivec už není schopen individuálně prosadit svůj zájem, stává se hříčkou v rukou osudu, v tomto případě zhmotněném v chování ostatních lidí k němu. Ti ale musí volit mezi péčí o zesláblého druha, a participací na jiných aktivitách, k nimž je vede ekonomická racionalita anebo také skutečná snaha dosáhnout úspěchu.
Příčinou třetí je obecná adorace úspěchu a nepřipouštění si problémů. Má to svoje racionální jádro, je jednodušší si říci, že problémy nejsou, nepřipouštět si je. Problém je ovšem v tom, že hranice mezi nepřipouštěním a ignorantstvím je velmi tenká a mnoho lidí, kteří si nejprve udržují od problémů zdravý odstup, postupně přechází v to, že je zcela ignoruje, protože život bez nich je přece tak krásný. Navíc připuštění si faktu, že mám někoho z rodiny v nemocnici, by také mohlo člověka vyřadit z toho efektivního koloběhu, ve kterém každý den je, mohl by se začít zamýšlet nad smyslem života a to je v dnešní době v podstatě ztráta drahocenného času, který by mohl být využit k vyplnění nějaké další tabulky, uskutečnění transakce elektronického bankovnictví nebo účasti na veledůležité poradě. Což jsou věci, z nichž plyne okamžitý užitek a špatně se z nich omlouvá, navíc s poukazem na nějaké hloupé soukromé problémy, na něž stejně nikdo nemá čas.
Příčinou čtvrtou je charakter současné medicíny, která je zaměřená stále více technicky a výkonově. Péče o pacienta jako taková nabývá mechanický charakter, ono upřímně řečeno, při ekonomické optimalizaci například provozu na odděleních nemocnic málokdo kalkuluje, zda např. stav sester reálně umožní se sestrám pacientům skutečně věnovat nejen po medicínské, ale také po sociální stránce. Že tyto dvě stránky léčby spolu těsně souvisí a mají vliv na efektivnost léčby jako celku, to se sice ví, ale příliš se to nezdůrazňuje. Navíc, zdravější a perspektivnější pacienti se bez toho (někdy) obejdou, a ten zbytek můžeme klasifikovat jako ty, co chtějí „sociální péči“ nebo „sociální popovídání“. Že to tvoří integrální součást péče o pacienta, že psychická pohoda je důležitým faktorem uzdravování a že při takovém „sociálnu“ může sestra nebo i lékař získat cenné informace o anamnéze pacienta nebo jeho subjektivních pocitech např. z provedené operace, to už málokdo domyslí a málokdo na to také alokuje prostředky. Je to navíc umocněno obtížnou měřitelností těchto činností, což zpětně demotivuje příslušné zaměstnance, protože jejich původní poctivé snahy s pacienty komunikovat si nikdo nevšimne – úkoly plní a jaký z toho kdo má pocit je už skoro jedno, hlavně že jsou změřené teploty a úplné chorobopisy.
Po vyjmenování těchto příčin (a jistě by mě jiní doplnili ještě o další) to vypadá, že zlepšení stavu je v nedohlednu. Upřímně řečeno, ano, pokud se nezmění základní filozofie přístupu ke zdravotnictví a jeho financování. Je jasné, že samotná léčba (tedy diagnostika, léky a operace) je primární, bez ní nemá cenu uvažovat o péči související. Ale zároveň bychom měli akceptovat, že pacienti jsou různí a mělo by se jim dostat adekvátní péče také po stránce respektování jejich specifik. Zejména je pak nepříjemné, ale nutné koncentrovat zájem na ty, kteří jsou na tom nejhůře a jsou nejméně „efektivní“ – ti totiž trpí nejvíce. Otázkou je, zda se současné společnosti a konkrétně současnému zdravotnictví podaří nalézt zdroje (finanční, ale také lidské!) na péči o tyto nemocné, nebo budeme provozovat tichou formou přírodního výběru a ignorovat prožitky nemocných s poukazem na to, že děláme maximum z hlediska léčby samotné. Takový úkol není rozhodně triviální, protože kromě ekonomických a lidských hledisek se dostává – a to především – do rozporu s filozofií úspěchu, růstu a aktivity. Nebo bychom měli trochu zpochybnit i ji?
17.4.2007
Autor: Jan Mertl
Zdroj: Britské listy
-  -
|
| |
|
|
