Vítejte na ZDRAV.cz
  Hledat

Rozšířené hledání

  Menu
· Všechna témata
· Archiv
· Statistiky
  Přihlášení
Uživatelské jméno

Heslo

Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled...
  Uživatelské menu

  Bezcigaret.cz
Do nového dne
uh, uh, uh
s cigaretou
  Redakce
· Reklama
· Redakce
· Prohlášení
  Archiv html
· Adresář firem
· Zákony a vyhlášky
· Marketing pro zdraví
  Zdrav.cz

Přidat zdrav.cz
do Oblíbených položek

Ikona na Vaše stránky
www.zdrav.cz

Zdrav.cz
jako Výchozí stránka

Středa, 18.Duben 2007 Články 

Občany chceme informovat, jakým způsobem se právě nyní pokoušíme připomínkovat návrh novely zákona o zdravotním pojištění, píše Vladimíra Bošková, Členka výboru pro lidská práva a biomedicínu a předsedkyně Občanského sdružení na ochranu pacientů, na stránkách www.boskova.bloguje. Její text obsahuje mnoho zajímavých informací. Především upozorňuje na nekorektnost argumentu , že máme výrazně vyšší počet kontaktů mezi lékařem a pacientem. Celý text následuje.



Právě nyní probíhá meziresortní připomínkové řízení k návrhu novel pojišťovenských zákonů. Zaslali jsme naše připomínky ministerstvu zdravotnictví, financí, vládnímu úřadu i dalším subjektům. Mj. znovu upozorňujeme na nekorektnost argumentu, že máme výrazně vyšší počet kontaktů mezi lékařem a pacientem.

Poplatky pacientů v rámci novel pojišťovenských zákonů

Finanční rovina

Lze se domnívat, že na úrovni MZ ČR nedošlo k dostatečné finanční analýze v souvislosti s očekávaným přínosem, ale i možnými problémy, pokud jde o rozšíření poplatků pacientů, a nebyly předloženy dostatečné argumenty pro předpoklad systémových úspor ve veřejném zdravotním pojištění. Navrhované částky 30, 60, 90 Kč negativně dopadnou zejména na občany nacházející se na úrovni životního minima, zpravidla jde o skupiny nejvíce nemocné (invalidní a starobní důchodci aj.), přitom u těchto skupin z důvodu vyšší míry nemocnosti převážně nemůže dojít ke snížení spotřeby zdravotní péče. Příjmově vyšší skupiny občanů čerpají péči méně často již dnes. Výběr poplatků na úrovni lékařů, lékáren a nemocnic bude představovat převážně osobní zisk poskytovatelů služeb, což nepřispěje k systémovým úsporám.. K těmto poznatkům ostatně dospělo i mnoho západních zemí, takže v minulosti po odzkoušení v praxi zase některé poplatky zrušily (např. Rakousko zrušilo poplatek v ambulancích nemocnic, Nizozemí poplatek u ambulantních specialistů apod.). Vyspělé státy EU převážně staví reformní zásahy na rušení nadbytečných lůžkových provozů a na omezování vstupu nových poskytovatelů péče do systému veřejného pojištění, dále se v řadě států vymáhá od farmaceutických firem snížení cen léčiv v oblasti solidárního pojištění – takovéto zásahy skutečně přinášejí vyšší systémové úspory, např. Německo díky rušení nemocnic postupně snižuje sazbu zdravotního a nemocenského pojištění. Ústav zdravotnických informací a statistiky dlouhodobě poukazuje na nevytíženost lůžek v českých nemocnicích (tato lůžka jsou více než čtvrtletí každoročně neobsazená pacienty, pro pojišťovny však představují finanční zátěž z důvodu nutnosti pokrývání fixních nákladů – úhrady z pojistného na údržbu budov, přístrojů, mzdy personálu apod.).

Argument MZ ČR, že v ČR dochází k vyšší míře kontaktů mezi pacientem a lékařem zpochybnili pracovníci Sdružení pro výzkum zdravotnické soustavy PhDr. Jaroš a MUDr. Kalina v publikaci pro OECD o českém zdravotnictví: česká statistika ohledně kontaktů s lékařem je metodologicky pojata odlišně než v západních zemích, u nás se počet kontaktů dospělých pacientů s lékařem a dětí s pediatrem sečetl dohromady, v západních zemích se tyto položky nesčítají, jen zprůměrňují, takže podle západní metodiky bychom měli jen evropský průměr zhruba šest až sedm kontaktů pacienta s lékařem za rok.

Pokud v západních či jiných postkomunistických zemích existuje širší spoluúčast pacientů, pak příslušná země vždy vybírá od občanů nižší sazbu pojistného, než je tomu u nás (např. v Polsku je to jen devět procent ze mzdy, zatímco u nás jde o 13,5 procenta ze mzdy).

Na úrovni MZ, MF a MPSV, ale i dalších resortů nedošlo k dostatečné spolupráci s cílem vyjasnit řešení některých skupin občanů, kteří z objektivních příčin nejsou schopni platit další poplatky ve zdravotnictví, jedná se zejména o osoby nacházející se na úrovni životního minima či dokonce pod touto hranicí, často trvale zdravotně postižené, kdy stát nemůže ukládat občanům povinnost, kterou nejsou schopni splnit z objektivních, jimi nezaviněných důvodů. Podle Českého statistického úřadu bylo u nás v r. 2000 kolem 3,4 procenta domácností pod hranicí životního minima, na úrovni životního minima se jednalo o deset procent domácností, 13 procent domácností dosahovalo 1,6násobku životního minima.

Ve výboru pro lidská práva a biomedicínu jsme diskutovali o nutnosti vyřešit situaci nízkopříjmových starobních a invalidních důchodců, mladých rodin s dětmi, neúplných rodin s dětmi, ale i např. obyvatel domovů důchodců či ústavů sociální péče, dále dětí v dětských domovech nad tři roky věku, podobně i vězňů bez pracovní příležitosti a bez příjmů.

Výše uvedené a obdobné ústavy nejsou povinny hradit zdravotní péči za své klienty, kteří buď nemají žádné vlastní finanční prostředky nebo jen nepatrné kapesné, zákonní zástupci někdy neexistují, jindy rovněž nemají dostatečné finanční prostředky, viz např. připomínky MPSV.

Např. obyvatelé domovů důchodců či starobní důchodci ve vlastní domácnosti s nejnižším důchodem se trvale průběžně po celý rok pohybují mezi domovem / ústavem a nemocnicí, nebyli by schopni hradit měsíčně zhruba 1800 Kč za hospitalizaci (v ústavu na to nepostačuje jejich kapesné, ve vlastní domácnosti potřebují finančně udržet vlastní byt).

Právní rovina

Podle právního výkladu některých pracovníků pražské právnické fakulty, např. autorů publikace Ústava a ústavní právo ČR (prof. Pavlíček) garantuje čl. 31 ústavní Listiny základních práv a svobod právo občanů (všech bez rozdílu) čerpat zdravotní péči „bezplatně" v rámci pojistného, tj. nárok na věcné dávky veřejného pojištění. Podle tohoto právního výkladu nemůže zákon zrušit bezplatnost péče v okamžiku její spotřeby.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně garantuje našim občanům rovný přístup ke zdravotní péči náležité kvality bez rozdílu sociálního postavení.

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech v čl. 12 zavazuje státy – i ty, které nemají ve své ústavě vyjádřen pojem bezplatnost - k zajištění léčení nemocí, resp. K vytvoření podmínek, které zajistí všem občanům lékařskou péči v případě nemoci, dále státy musejí uznávat právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.

Právně vyspělé země, které nemají v ústavě vyjádřenu bezplatnost zdravotní péče a historickým vývojem zavedly některé poplatky pacientů, v rámci mezinárodního práva zakotvily do příslušných národních zákonů ochranu chudších občanů v podobě tzv. sociální klauzule, tzn. zejména vyjmutí z plateb nízkopříjmových skupin pacientů. Například Rakousko osvobodilo od poplatků ve zdravotnictví občany, jejichž měsíční příjem nepřesahuje tisíc eur (u dvojice jde o vyšší hranici), podobně Francie vyjmula z poplatků občany s nízkými příjmy či bez příjmů (zpravidla jde o jedince neschopné platit pojistné apod.), také SRN vyjmula z plateb příjemce sociálních dávek a učinila i další opatření, např. chronicky nemocní neplatí za rok více než jedno procento svého ročního příjmu. Stejně postupují i všechny další vyspělejší státy, ale i některé postkomunistické země už zakotvily tuto ochranu nemajetných, tzn. soukromé výdaje občanů se nejen limitují ročním limitem, ale jsou vyjmuti z poplatků ti, kteří by nebyli schopni je platit.

Je třeba dodat, že právně vyspělejší země přijaly řadu dalších doprovodných opatření pro ochranu zranitelnějších pacientů, např. tamější zákony ukládají nemocnicím povinnost osvobodit od poplatků jedince, kteří sice nejsou automaticky vyjmuti z plateb, ale v dané chvíli se nacházejí ve složité životní situaci. Některé země vybírané poplatky nevěnovaly lékařům či lékárnám, ale tyto prostředky jdou ve prospěch pojišťoven či úřadů za účelem zkvalitnit zdravotní péči či posílit její dostupnost. Řada zemí zvolila různá opatření, aby se výběr poplatků nemohl snadno zneužívat ze strany poskytovatelů, např. se vybírá poplatek za návštěvu u lékaře jen jednou za čtvrtletí, poplatek za hospitalizaci je časově omezen jen na čtrnáct dní v roce apod. V civilizovanějších zemích není občan také nucen chodit s penězi po ulici či k lékaři, účet je mu zasílán domů a platí až v době zdraví, nikoli v době nemoci. Ve všech vyspělejších státech, ale i už v některých postkomunistických zemích jsou ze zákona zavedeny účinnější mechanismy vyřizování stížností pacientů, vč. Reklamace účtů – zpravidla působí regionální ombudsmani pro zdravotní péči (např. Rakousko, Maďarsko) či zástupci pacientů přímo při pojišťovnách (např. Polsko).

Autorka: Vladimíra Bošková
Zdroj: boskovabloguje.cz


- Vytisknout stránku -

  Související odkazy
 Více z Tématu - Články