 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Ne reforma, ale deformace zdravotnictví
|
V souvislosti s návrhem ministra Julínka o reformě zdravotnictví je třeba jasně říci, že nejde o reformu, ale o deformaci českého zdravotnictví. Na návrzích ministra Julínka není správného nic. Ignorují Ústavu i ratifikované vysoké právní normy, jako Úmluvu o lidských právech a biomedicině a Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ignorují i přání velké většiny obyvatel České republiky. Navržená opatření jsou navíc také ekonomicky nepotřebná. Stačí odstranit aspoň největší nepořádky na straně zdravotnických profesionálů a zastavit nápory některých neomezeného zisku chtivých profesních organizací a podnikatelských kruhů ohrožujících hospodárnost veřejného zdravotnictví.
Ukážeme si to na případu údajně regulačních a výchovných poplatků a doplatků.
Tvrzení, že je nutné je zavést, protože je zneužívána zdravotní péče a léky, je zcela nepravdivé ve všech směrech. Návštěv u lékaře není v průměru třináct na pacienta a rok, ale započitatelných podle statistiky ÚZISu není víc než sedm. Ale i kdyby jich bylo více, pro pacienta musí platit, že při každé pochybnosti se má poradit s lékařem. A když by to bylo tak snadné poznat, že o nic nejde, tak stačí dobré slovo místo receptu. Ale rozhodnutí musí být na lékaři. A hlavně, jde o výsledky. Japonci mají skutečně 15,6 návštěvy na pacienta a rok a dožívají se také nejvyššího věku. A zbytečné léky? Je na lékaři, aby předepsal jen co je potřeba, a když se to napoprvé nepovede, nebo pacient zemře, neměli bychom se divit, že léky zbyly, nebo dokonce účelově vykřikovat. A počet léků u chroniků? Optimalizace terapie vyžaduje péči a čas a nemusí ani tak vadit větší počet léků, jako nevyladění dávek na správnou hladinu. To vše je ale v rukou lékařů.
Falešným obviněním pacientů má být zdůvodněno, že se má individuálně připlácet na kde co, a tím se má porušovat ustanovení článku 31 LZPS, který patří do Ústavy. Tento článek říká, že veškerá zdravotní péče se hradí solidárně cestou veřejného pojištění a na tom nic nemění lživé výklady článku 31. Individuální platby jsou porušením nezbytné solidarity, ale také jsou v rozporu s Úmluvou a článkem 12 Paktu, porušují rovný přístup ke zdravotní péči. Pro bohaté nejsou žádnou překážkou, ale vždy existují lidé, pro které již je poplatek vážnou překážkou v přístupu k péči. Úplně hloupé jsou řeči odmítající solidaritu bohatých s chudými. Při pouhé solidaritě zdravých s nemocnými by žádné veřejné zdravotnictví nemohlo existovat. Kdyby totiž platili bohatí stejně, jako chudí, neplatil by nikdo nic, stejně jako nejchudší.
Návrh novely zákona 48/97 Sb. jasně říká, že poplatky u lékaře jsou příjmem dané ordinace. Podle posledních údajů v LN připadá na praktika průměrně 1960 pacientů a tedy měsíčně 124 600 Kč plateb. K tomu připočtěme při pouze šesti návštěvách na pacienta a rok dalších 29 400 Kč za poplatky. Ze součtu ve výši 154 000 Kč zbude po odečtení nákladů, odvodů a daní jistě aspoň těch 70 000 Kč čistého příjmu, jak jsme usuzovali. Je to v nepoměru k takovému násobku průměrné mzdy ve státě, který je v zahraničí obvyklý. Takže to navýšení cestou poplatků se nedá zdůvodnit. Zmínka v Právu, že by se ty poplatky daly použít jinak, neřeší problém. Šlo by o peníze mimo Ústavou předpokládaný solidární systém úhrad. Záměr přihrát další miliardy dobře placeným ambulantním lékařům i z peněz chudých a nemocných je další ranou pro pacienty poté, co minulý ministr neregulérním postupem změnil indexy pro cenu práce lékařů, takže pojišťovna víc peněz nevyplatí, ale pojištěnci dostanou za své peníze méně péče.
Neméně nepřijatelné jsou poplatky za každou položku na receptu. To také představuje asi 4 miliardy Kč, podobně, jako zvýšení DPH. Přitom na začátku pojišťovenského systému v devadesátých letech se ještě dbalo Ústavy, takže každou indikaci bylo možné řešit plně hrazenými léky. Postupně byly tyto možnosti omezovány a velká část spoluúčasti je spoluúčast vynucená. Tím spíše jsou poplatky za položku na receptu jen dalším porušením principu solidarity. Ani lékárníci je nechtějí vybírat a není žádný důvod k jejich zavádění. Místo toho by se měl systém úhrad zrevidovat a vrátit k původnímu pojetí.
Limitní úhrny poplatků nemohou uvedené zásadní rozpory odstranit. I ve státech, kde není článek 31 LZPS tak přísně formulován, jako u nás, jsou sociálně slabší občané účinně chráněni tak, že neplatí žádné poplatky. Návrh ODS zpoplatňuje i ty, kteří na to vůbec nemají, a umožňuje vyloučení z péče i těch, kteří by neměli na dlouhodobé zálohování poplatků překračujících limit.
Novela zákona 48/97 obsahuje jen jeden správný bod, jinak je nutné celý její obsah odmítnout.
23.4.2007
Zdroj: Svaz pacientů ČR
Autor: Ing. Josef Mrázek, CSc.
viceprezident svazu
-  -
|
| |
|
|
