 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Jak zaplatit zdraví
|
Odborníci z USA hodnotí české zdravotnictví a vyzývají k opatrnosti. Dva profesoři z Fakulty veřejného zdravotnictví Harvardovy univerzity v Bostonu píšou pro MF DNES svůj názor na reformu zdravotnictví. Tématu se věnují dlouhodobě, chtějí napsat práci o reformách v Česku a na Slovensku. Česká republika je pozoruhodně zdravá země. Můžeme si toho všimnout zvláště v posledních letech. Podívejme se jen na tato zajímavá fakta: průměrná délka života stoupla od roku 1990 o čtyři roky. Tedy na 76 let. Úmrtnost novorozenců a dětí klesla téměř o dvě třetiny. Úroveň ochrany lidí očkováním patří dnes mezi nejvyšší na světě. Naopak jedna z nejnižších na světě je úmrtnost novorozenců a dětí.
Reforma je nutná
Tyto pokroky však něco stojí. Výdaje na zdravotnictví vzrostly mezi lety 1990 a 2004 z pěti procent hrubého domácího produktu (HDP) na 7,3 procenta. Je to sice pod průměrem západoevropských zemí, ale o něco výše, než je průměr ve střední a východní Evropě.
Mnoho z těchto zvýšených výdajů má na svědomí přijetí systému povinného veřejného zdravotního pojištění v roce 1993. Devadesát procent veškerých zdrojů je v Česku veřejných, což řadí zemi na první místo v Evropě. Finanční situace zdravotních pojišťoven je napjatá a spíše se bude zhoršovat, pokud nedojde k nápravě systému.
Nepříjemnosti systému zdravotního pojištění způsobuje měnící se demografický profil. Česko má totiž jednu z nejnižších úrovní porodnosti na světě s průměrem 1,2 dítěte na ženu a navíc populace stárne. Momentálně jsou dva z deseti Čechů ve věku 60 let nebo starší.
Do roku 2030 to budou podle výhledů OSN tři z deseti a do roku 2050 už čtyři z deseti. Budou-li starší jedinci klást stále větší požadavky na zdravotnický systém, částky odváděné stávajícími pracujícími a jejich zaměstnavateli brzy nebudou stačit na pokrytí takovéto zdravotní péče, jakou Česko lidem nabízí.
Významnou šancí pro uvolňování napětí ve financování systému zdravotní péče je však ekonomický růst. Zvláště pokud by příjem na hlavu pokračoval v růstu měrou více než šesti procent ročně, jaká je v současnosti. Vyšší mzdy a zisky, jež charakterizují ekonomický růst, mohou pak být schopny financovat zdravotní péči pro všechny Čechy, i když populace bude stárnout.
Bylo by však nemoudré počítat se stálými vzrůsty v této výši, s ohledem na zkušenosti jiných zemí i výsledky české ekonomiky v poslední dekádě. Ekonomický růst nebude pokračovat bez výkyvů a stávající systém financování zdravotní péče bude potřebovat upravit.
Zdravotní péče dostupná pro všechny?
Právo na dostupnou zdravotní péči si Češi chrání. Je zaručeno i v Listině práv a svobod. Česká tradice solidarity navíc mluví pro zachování stejného přístupu a stejných služeb pro všechny.
Jestliže povolíme těm, kdo mají více prostředků, oficiálně platit za lepší služby (třeba za kvalitnější umělou kyčel), dvoucestný lékařský systém bude mít okamžitě dveře dokořán. A ten je v mnoha zemích považován za pohromu.
Musíme také vzít v úvahu fakt, že velký počet Čechů, možná celá polovina, už teď platí určitý poplatek za lepší či rychlejší ošetření, i když ne zcela oficiálně. Průhlednost a spravedlnost systému si žádá přestat s těmito zaběhlými praktikami, kdy lépe zaopatřená část společnosti používá možná ne zcela zákonných prostředků k získání lepší péče.
Pokud se pro změnu v tomto směru občané sami rozhodnou, pak může existovat v Česku tento dvoucestný systém jako oficiální. To si však vyžádá křišťálově čistou definici nekompromisní "standardní" kvality péče, stejně jako vyjasnění práva platit za vyšší úroveň.
Alternativou by bylo spočítat náklady na nejvyšší kvalitu péče dostupnou pro každého a pak zjistit, zda je zde veřejný konsenzus poskytovat takovouto úroveň péče za použití příjmů z daní.
Je systém zdravotní péče zneužíván?
Víme, že jsou v Česku velkým problémem lidé, kteří jdou k doktorovi, sotva je ofoukne. Nemyslíme si, že společnost příliš vyhledávající lékařskou péči by byla dobrá, a divíme se, proč Češi chodí více k doktorovi než občané jiných zemí Evropské unie. Myslíme si, že země by se tímto směrem ubírat neměla. Z tohoto důvodu je dobře, že v navrhované reformě nebudou preventivní návštěvy lékaře předmětem poplatků. Silný důraz na prevenci je totiž klíčem ke snižování dlouhodobých výdajů do nemocných.
Jak kontrolovat výdaje?
Náklady jsou klíčovou složkou reformy. Celkové výdaje na zdravotnictví totiž rostly mezi lety 2000 a 2005 přibližně o 8 procent ročně. Objevují se snahy o systematické úsporné hospodaření (například snížení počtu lůžek, koncentrace specializované péče v menším počtu pracovišť atd.).
Zajištění životaschopnosti systému však také napomůže opatrný průzkum celé řady medicínských nákladů včetně výše plateb poskytovatelů zdravotnických služeb a nákladů za léky. Bude důležité zkontrolovat celý systém a odstranit veškeré neefektivní náklady. Jedním z nejpalčivějších problémů veřejně financovaných systémů je náročnost výdajů za velmi drahou péči, která se provádí u velmi malého počtu pacientů. To zřejmě zůstane klíčovým problémem pro reformu systému zdravotní péče.
Je výhodné soukromé zdravotnictví?
Privatizace ve zdravotnictví či v jiné oblasti může být v dané zemi vhodná, pokud může soukromý sektor zajišťovat služby efektivněji a se stejnou či vyšší kvalitou než stát.
České nemocnice už učinily podstatný krok směrem k privatizaci a soukromí poskytovatelé péče nyní dominují v primární či sekundární péči. Zdravotní pojišťovny zbývají snad jako hlavní oblast, ve které je možno ještě zvažovat výhody a nevýhody privatizace.
Není nám však jasné, zda by taková transformace vedla k větší odpovědnosti či efektivitě nebo k lepšímu řízení. Proto si myslíme, že se tímto tahem dosáhne velmi málo, pokud pojišťovny nehospodaří zcela neefektivně a nejsou zasaženy korupcí. Nicméně by bylo důležité přesně pochopit, proč Všeobecná zdravotní pojišťovna, jako plně státem kontrolovaná, vršila dluhy, zatímco subjekty na státu nezávislé ne. Podobná otázka se nyní řeší v Maďarsku: budou soukromé pojišťovny schopny kontrolovat náklady a současně i zvyšovat kvalitu?
V některých zemích za podobné situace mají zcela soukromí pojišťovatelé tendenci vybírat si jen relativně zdravé klienty. Což je praxe, která ve svých důsledcích vede k vyššímu břemenu na veřejně spravované pojištění - a ke zvyšování rozdílu mezi zdravím lidí bohatých a chudých. Rádi proto slyšíme, že v navrhované reformě bude mechanismus vyrovnávání rizik zajišťovat, aby se všechny zdravotní pojišťovny (bez ohledu na to, kdo je vlastní), tomuto problému vyhnuly.
I tak se dá říct, že zkušenost se zcela soukromými zdravotními pojišťovnami v USA (které se však lišily od námi nyní uvažovaných v Česku) neposkytuje dobrý vzor pro efektivní financování zdravotní péče. Velké sumy peněz z kapes pacientů se rozdělí do soukromých pokladen a výhoda pro někoho jiného než pro vlastníky pojišťoven zůstane nejistá.
Ve Spojených státech veřejně spravovaný systém Medicare má však naproti tomu velmi malé výdaje na vlastní administrativu, a proto velmi mnoho prostředků jde skutečně do péče o zdraví.
Je třeba spěchat?
Logika věci velí na první pohled jednat rychle. Pokud se nic nezmění, stárnutí populace si vyžádá možná až neúnosně vysoké prostředky. Jedna názorová škola tvrdí, že současní průměrně staří voliči mohou potřebné reformy podporovat. Ale pokud se reformy zpozdí, za pár let mohou tito (už starší) voliči snížení svých vlastních výhod bojkotovat.
Toto dovozování má však jednu trhlinu. Je založeno na podivné myšlence, že ti, kteří jsou dnes ve středním věku, si nejsou vědomi faktu, že v dohledné budoucnosti zestárnou. Ve skutečnosti je zde mnoho jasnozřivých voličů ve středním věku i starších: v roce 2010 bude podíl Čechů starších padesáti let 43 procent.
Lidé ve věku přes padesát let vědí, že jejich zájmy jsou bezprostředně závislé na jistotě zdravotní péče během důchodu. Proto, i když uvažují pouze krátkodobě, nenechají se zmást tak, aby volili proti zájmům "starých", tedy skupině, do níž budou brzy sami patřit.
Jinými slovy, i kdyby zde někdy byl demograficky inspirovaný důvod, aby se s reformou zdravotnictví spěchalo kvůli výhodám pro starší, tento moment už pominul. Praktickým důsledkem je, že zajištění veřejné podpory pro reformu bude spíše vyžadovat zachování plně financované zdravotní péče pro starší. I ve Spojených státech je systém Medicare, jenž hradí velký podíl zdravotní péče za starší občany, velmi populární.
Důležitá je dobrá příprava a nic neuspěchat
Musíme také poukázat na to, že rozsáhlé reformy lze zpětně těžko upravit, a proto je tak podstatná příprava. Po mnoha diskusích, které se odehrály v Česku, může teď přijít čas pro určité malé zkoušky navrhované reformy. Takové testy mohou přinést řadu cenných informací, jež se dlouhodobě mohou velmi hodit.
Shrneme-li naše odpovědi na výše uvedené otázky, vidíme dvě možné cesty, jež autoři zdravotní reformy musí vzít v úvahu.
Bude-li ekonomický růst pokračovat stejným tempem, pak kontrola nákladů, odstraňování neefektivity a alespoň mírné snížení dosavadního zneužívání systému zdravotní péče může pomoci výrazně snížit růst výdajů. Podle tohoto scénáře by reformy mohly být docela malé.
Jenže to je zřejmě příliš optimistický pohled, který přichází navíc za situace, kdy zde existuje nízká porodnost a stárnoucí populace.
Víme-li, že pokračování stávajícího ekonomického růstu není vůbec jisté, velí nám opatrnost uvažovat i o jiné cestě. Je pravděpodobné, že stávající systém financování zdravotní péče bude mít za výsledek stále větší nerovnováhu mezi objemem peněz a náklady. A stárnoucí populace představuje velké problémy z hlediska výdajů v brzké budoucnosti. Nejlepší rozhodnutí dělají dobře informovaní lidé. Každá z výše uvedených otázek je důležitá. A jejich vyřešení bude mít dlouhodobé dopady. Komise sestavená na nejvyšší úrovni, složená z dobře informovaných, důvěryhodných lidí s rozmanitými názory, by měla být schopna navrhnout řadu podrobných variant, o kterých se může debatovat jak po celé zemi, tak v parlamentu. A výsledek se svými klady i zápory může být poučením i pro jiné země, které se budou dívat a možná se jednou i učit z české zkušenosti.
Jen opatrně...
Závěrem vybízíme k velké opatrnosti: Češi jsou zdraví a celková úroveň výdajů, jež je klíčem k zachování jejich zdraví, není přehnaná.
Měřeno výsledky je to systém, jenž až dosud pracoval dobře. Přestože je zde důvod ke znepokojení, postupné reformy budou vhodnější nežli velké strukturální změny. Víme, že mezi českými politickými stranami panují neshody týkající se nutnosti určitých reforem v blízké budoucnosti.
Nadcházející debaty by měly mít za cíl vytvoření celospolečenského konsenzu o rozsahu stávajících a předpokládaných budoucích problémů, o metodě financování zdravotní péče či o změnách, jež pomohou zajistit, aby vložené finanční prostředky byly vynaloženy opravdu efektivně. A stejně tak o důsledcích možného dvoucestného systému, či naopak o zachování přístupu všech občanů k dobré zdravotní péči.
Mezitím je čas pro opatrné částečné změny, které by měly vést ke kontrole a snížení výdajů. To může být klidně vše, co je potřeba.
Fakta o zdravotnictví
Ročně jde do zdravotnictví v Česku zhruba 180 miliard korun, což činí něco mezi 7 až 8 procenty HDP. Česko je mírně pod průměrem Evropské unie.
Z těchto peněz přes 130 miliard korun "proteče" největší pojišťovnou -Všeobecnou zdravotní. Ta zaplatí přes polovinu peněz, které má k přerozdělení, za péči v nemocnicích.
Čeští pacienti chodí k lékaři spolu s Francouzi a Japonci bezkonkurenčně nejčastěji na světě. Průměrný počet návštěv u lékaře činí 12,7 na rok a osobu. Průměr zemí Evropské unie je 8 návštěv.
Spoluúčast pacientů na léčbě a na lécích je u nás nejnižší v Evropě: pouhých deset procent doplácíme průměrně na léky, zatímco sousedé v Evropské unii trojnásobek.
31.8.2007
Zdroj: DNES
Autoři :
DAVID E. BLOOM Profesor ekonomie a demografie. Působil jako konzultant Světové banky a WHO, je držitelem řady cen, mimo jiné Galbraith Award za kvalitu výuky ekonomie.
LARRY ROSENBERG Spolupracovník Davida E. Blooma z Harvardu.
-  -
|
| |
|
|
