 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Čtvrtek, 05.Červen 2008
|
Články
|
Poplatky ve zdravotnictví jsou veřejné příjmy
|
píše na serveru www.blisty.cz Jan Mertl. Poplatky i ve zdravotnictví (!) jsou veřejné příjmy. Jdou ze soukromých kapes, ale určuje je stát. Poplatky jsou jako zdroj financování jisté, dokud se politická vůle nezmění ( jako nedávno). A když se mění, jejich příjemci protestují (v současné době pediatři). Nejde jim totiž o efektivnost. Cílem je privatizovat zisky, a současně apelovat na solidaritu a zdravotní stav populace. Totéž dělají ještě výrazněji zdravotní pojišťovny. Nikdo nemá zájem peníze „propouštět“ do léčby. Každý si je chce nechat. Pojišťovny i zdravotnická zařízení. A pacient jen platí, a platí dvakrát, jednou ze mzdy, jednou přímo u lékaře. Celý nezměněný text zajímavého článku následuje.
Tančíme s poplatky
Kouřová clona reforem zdravotnictví, tedy tzv. regulační poplatky, doznala po jednání koalice změn. Nevelkých a kosmetických. Jedná se o politické tance. Takhle to vypadá, když politici zasahují do koleček systému, kterým nerozumí.
Především se ale ukazuje pravý smysl poplatků. Soukromí lékaři, kterým se v důsledku změn sníží příjmy, se ozývají. Logicky. Pravým smyslem poplatků totiž není a nikdy nebylo regulovat nadspotřebu. Ta ve zdravotnictví existuje, ale v nastavené podobě na ni poplatky prakticky nemají vliv. Respektive mají – odradí starou babičku od konzultace u lékaře, odradí maminku od předpisu léku proti kašli pro své dítě, lékárník jí určitě prodá lepší, než by jí předepsal pan doktor, který dítě vyšetřil (!). Ale miliardy tečou dál. A lékaři mají méně pacientů za víc peněz. Celkově se ale náklady nesníží.
Pravý smysl poplatků v české podobě byl a je dvojí. Za prvé navýšit příjmy zdravotnických zařízení ze soukromých zdrojů namísto zdrojů veřejných. Ano, české zdravotnictví je podfinancováno – respektive životní úroveň jeho klíčových aktérů (zdravotníků) je v mezinárodním srovnání nízká. A naše liberální vláda těžko mohla volit jinou cestu než dodatečné soukromé zdroje. Bohužel však praktické provedení se neodrazí na platech a životní úrovni zdravotníků, ale na výnosech vlastníků. Jen tam, kde je vlastník a zdravotník jedna osoba, to bude mít žádoucí efekt.
Za druhé smysl poplatků spočívá v tom, dostatečně vyděsit českou populaci natolik, aby byla připravena na marketingové kampaně pojišťoven, jejichž vznik se předpokládá v druhé vlně „reforem“. Navíc to otevírá prostor pro nesmyslné produkty typu „pojištění pobytu v nemocnici“. Tyhle „produkty“ fungují jednoduše. To, co je nejprve hrazeno z veřejného pojištění, se omezí s tím, že se to zneužívá, je to neefektivní, není to takový problém zaplatit atd. Následně se oné „věci“ chopí soukromé pojišťovny, které dobře chápou, že pro řadu lidí je to problém, a vyrobí pojistný produkt, který - pochopitelně několikanásobně dráže a se ziskem – nabízejí na trhu. Tak (český) stát vytváří prostor pro čachry s lidským strachem o vlastní zdraví, což je jistě výnosný obchod.
Po pravdě řečeno, spoluúčast pacientů patří do nástrojů zdravotní politiky. Umí regulovat prokazatelně neefektivní chování. To ale není návštěva lékaře (který má právo kdykoli pacienta poučit, že návštěva byla zbytečná), ani lék na recept (jehož vystavení pacient neovlivní). To je třeba třetí konzultace na ten samý zdravotní problém. To je třeba pohyb pacienta mimo hierarchie zdravotnictví – třeba obcházení praktických lékařů nebo návštěvy nemocničních ambulancí bez vážného důvodu. V rámci svobody tohle nemůžeme nikomu upřít. Ale můžeme to zpoplatnit, protože v globálu to není účelné a efektivní hradit z veřejného pojištění.
Ale především jsou poplatky veřejné příjmy. Ano, jdou ze soukromých kapes, ale určuje je stát. Jako zdroj financování jsou tedy jisté, dokud se politická vůle nezmění. A když se mění, jejich příjemci protestují. Nejde jim totiž o efektivnost. Cílem je privatizovat zisky, a současně apelovat na solidaritu a zdravotní stav populace. Totéž dělají ještě výrazněji zdravotní pojišťovny. Na jejich účtech se kumuluje zaplacené pojistné. Úhrady zdravotní péče se ale adekvátně nemění. Tlak na veřejné příjmy tak roste, protože nikdo nemá zájem peníze „propouštět“ do léčby. Každý si je chce nechat. Pojišťovny i zdravotnická zařízení. A pacient jen platí, a platí dvakrát, jednou ze mzdy, jednou přímo u lékaře.
A tak bych doporučil jediné. Změnu filozofie. Ve zdravotnictví nemůže být cílem ušetřit a vydělat. Ve zdravotnictví musí být cílem poskytovat potřebnou péči a – je li to možné - vyléčit. Zdravý člověk totiž k lékaři – kromě prevence, která je ale levná – nechodí. A dokonce nespotřebovává ani žádné léky. Ušetříme tak rozhodně víc, než když budeme regulovat spotřebu nesmyslně nastavenými poplatky. Pokud tedy nechceme přistoupit na filozofii, že neodléčené nebo nerozpoznané diagnozy dříve – a levněji - zemřou. Jinak řečeno, tanec s poplatky není o regulaci zdravotnictví. Je to jen snaha zakrýt skutečné úkoly zdravotnictví závojem peněz a zisků a zmenšit rozsah toho, co občané dostanou na základě veřejného pojištění. A implantovat do úvah pacientů a lékařů ekonomické vidění světa. Jenže ono ve zdravotnictví neléčí. A to doslova.
5.6.2008
Autor:Jan Mertl
Zdroj: www.blisty.cz
-  -
|
| |
|
|
