 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Veřejné zdravotnictví přátelské k občanům
|
Dokument pod tímto názvem představil Svaz pacientů ČR. Pětatřicet bodů vzešlo ze společného jednání se zástupci politických stran kromě ODS u takzvaného Hranatého stolu a představuje protiváhu k reformním záměrům ministra Tomáše Julínka a jeho Kulatému stolu expertů. Čtěte dále – následuje celý dokument.
I. TEZE KONCEPCE VEŘEJNÉHO ZDRAVOTNICTVÍ
A) VÝCHODISKA A POŽADAVKY PLYNOUCÍ Z PRÁVNÍHO RÁMCE
1.
Vycházíme z článku 31 LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD: „ Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Z toho vyplývá, že v okamžiku poskytnutí péče se nic neplatí, ale péče je hrazena z pojistného veřejného zdravotního pojištění, které platí občané podle podmínek stanovených zákonem.
2.
Podle článku 3 ÚMLUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH A BIOMEDICINĚ: „Každý občan má právo na rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality“. Z toho vyplývá, že pojistné je třeba na základě solidarity bohatších s chudšími stanovit tak, abychom mohli dodržet ustanovení o patřičnosti péče rovně dostupné všem.
3.
Podle článku12, odstavec 1 MEZINÁRODNÍHO PAKTU O HOSPODÁŘSKÝCH, SOCIÁLNÍCH A KULTURNÍCH PRÁVECH: „Každý má právo na dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.“ Garantována je úplná zdravotní péče, kdybychom připustili možnost omezení rozsahu péče obyčejným zákonem, ztratila by garance vyšší právní normou zcela smysl.
4.
Podle ÚMLUVY O PRÁVECH DÍTĚTE mají děti a mládež do 18 let navíc: „právo na dosažení nejvyšší dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení“. Povinnost naplňovat toto právo je uložena státu a není vztažena k rodičům dítěte.
5.
Ústava ČR zavádí systém veřejného zdravotního pojištění a jeho fondů, které jsou veřejnými prostředky, podobně jako vybrané daně, a musí být používány hospodárně a být pod veřejnou kontrolou.
6.
Stát ručí za dostupnost zdravotní péče za pomoci veřejného majetku o který musí dobře pečovat a institucí, které zřizuje. Obojí musí mít pod kontrolou jako prostředek k realizaci záruk, kterými je povinen. Některé odpovědnosti může přenést na územní samosprávu, jinam být přeneseny nemohou.
7.
Společnému vlastnictví veřejného majetku náleží podle Ústavy ČR stejná ochrana, jako vlastnictví soukromému. Kdo ho spravuje, je povinen zacházet s ním jako dobrý hospodář a dbát, aby sloužilo svému účelu. Veřejná kontrola za účasti pojištěnců je nutná.
B) ÚPLNÁ ZDRAVOTNÍ PÉČE
8.
Chceme, aby v souladu s Ústavou ČR, mezinárodním právem i přáním většiny občanů, zákon o zdravotní péči garantoval úplnou zdravotní péči zahrnující všechno, co směřuje ke zlepšení zdravotního stavu nebo aspoň ke zmírnění utrpení pacienta. Tato péče musí být poskytována v patřičné kvalitě a hrazena solidárně z veřejného zdravotního pojištění. Minimální rozsah a kvalitu patřičné péče musí vymezovat úředně schválené standardy zdravotní péče. Nic z toho, co je nutné pro řádné řešení daného případu onemocnění, nesmí být vyčleněno z úhrady.
9.
Žádáme, aby do úplné zdravotní péče garantované Ústavou a hrazené z veřejného zdravotního pojištění byla zařazena také pohotovostní lékařská péče a patřičná stomatologická péče, rozšířená prevence a rehabilitace.
10.
Trváme na tom, aby byla opět uplatňována zásada, že terapie každé indikace musí být řešitelná bez doplatku aspoň v té míře, jak to zajišťoval § 16 zákona 48/97 Sb.
11.
Žádáme, aby byla obnovena účast odborné komise obsahující zástupce pojištěnců při rozhodování o úhradách léků ze zdravotního pojištění. Nejen výrobci, ale také pojištěnci mají právo požadovat průhlednost rozhodování a mají co říci ke kultivaci účelné farmakoterapie. Při hodnocení přínosu léku se musí vycházet z prospěšnosti pro pacienta a ne z výhodnosti pro pojišťovnu.
C) ÚKOLY STÁTNÍ SPRÁVY, KRAJSKÉ SAMOSPRÁVY A OBCÍ
12.
Základním úkolem Ministerstva zdravotnictví je zorganizovat hospodárné obstarávání dobré zdravotní péče pro všechny občany a její solidární hrazení tak, aby přeměna vkládaných prostředků na účelnou zdravotní péči byla efektivní. Ministerstvo musí dbát, aby byly využívány aktuální výsledky vědeckého poznání k optimálnímu uspokojování potřeb společnosti.
13.
Ministerstvo je povinno prosazovat, aby nedostatky ve veřejném zdravotnictví řešili profesionálové, kteří za ně odpovídají, a ne pacienti. Chceme, aby nemocní nebyli ohrožováni tak zvanými regulačními opatřeními a na ně svalovanou odpovědností za léčení. Žádáme, aby ministerstvo obnovilo osvětovou práci pro všechny zúčastněné, i lékaře a sestry, a podle dobrých příkladů ze zahraničí přispělo ke znalosti práv pacientů tím, že navrhne vydání zvláštního malého zákona o právech pacientů i přesto, že tato práva budou v některých zákonech určených pro odbornou veřejnost zmiňována. Jako minimum by měla přitom být chápána Evropská charta práv pacientů.
14.
Ministerstvo zdravotnictví musí, pověřeno zákonem, zajistit, aby byl podle objektivních podkladů a mezinárodního srovnávání sestaven úřední ceník výkonů zdravotní péče a agregovaných služeb včetně jeho každoroční inovace, který vymezí stropní ceny použitelné ve smlouvách o službách pro veřejné zdravotnictví. Mezi agregované služby je nutné zařadit i pohotovostní služby financované Veřejnou zdravotní pojišťovnou obdobně jako normální ordinace.
15.
Chceme, aby Ministerstvo dohlíželo, zda kraje a pojišťovna plní své úkoly směřující k dobré dostupnosti a kvalitě smluvně zajišťované péče a jejímu řádnému hrazení a požadovalo racionální zdůvodnění všech opatření. Aby byl důsledně uplatňován objektivizovaný ceník služeb, správná preskripce, a teprve v případě nutnosti aby ministerstvo navrhlo opatření na straně příjmů pojistného. V žádném případě nesmí zavádět individuální přímé platby nebo omezovat dostupnost potřebné péče.
16.
Chceme, aby Ministerstvo podporovalo vývoj metod předcházení chorobám a hledání účinných, ale méně nákladných postupů zejména tam, kde ceny léků jsou vysoké i při problematické účinnosti a přispívalo k řešení případů vzácnějších chorob, kde malá četnost pacientů brzdí zájem farmaceutických společností.
17.
Požadujeme, aby byl uzákoněn takový statut univerzitních nemocnic, jaký se v kulturních státech osvědčil. Chceme aby osnovy pro přípravu lékařů byly doplněny v oboru metod prevence a účelné farmakoterapie, a u praktické přípravy ve věci komunikace mezi lékařem a pacientem a chápání sociálních souvislostí.
18.
Požadujeme, aby státní správa a územní samosprávy byly povinny umožnit veřejné zdravotní pojišťovně uzavírat potřebné smlouvy tím, že v dosahu své působnosti zajistí existenci dostatečných kapacit poskytovatelů potřebných druhů, schopných, oprávněných a ochotných poskytovat hospodárně kvalitní zdravotní péči v žádaném rozsahu. Chceme, aby držely takové kapacity pod vlastnickou kontrolou a zabránily vzniku monopolů a kartelů soukromých subjektů.
19.
Dostatečnost kapacit pro poskytování zdravotní péče v daném území musí být posuzována podle normativu dostupnosti srovnatelného s vyspělými státy a schváleného Parlamentem. Požadujeme, aby kapacity chybějící v daném místě byly doplňovány státní správou a územní samosprávou za případné spolupráce s obcemi, a aby nebyly následně privatizovány.
20.
Za kvalitu a bezpečnost poskytování veškeré zdravotní péče musí ručit k tomu určené orgány státu a územních samospráv. Chceme, aby byly zákonem zavedeny přísné podmínky udělení a držení oprávnění k poskytování zdravotní péče, a aby byla prováděna průběžná kontrola jejich splňování.
21.
Chceme, aby stát a územní samosprávy byly povinny sestavovat v souladu s normativem dostupnosti a každoročně inovovat plán potřeby zdravotní péče, v němž musí být zahrnuty i pohotovostní služby dostupné pro občany bez náročné dopravy. Plán bude podkladem pro uzavírání smluv mezi Veřejnou zdravotní pojišťovnou a poskytovateli.
22.
Požadujeme, aby Vláda jako meziresortní úkol zajišťovala přípravu takového počtu všech druhů pracovníků oprávněných poskytovat zdravotní péči, aby bylo dost těch, kteří budou ochotni pracovat v rámci smlouvy o službách pro veřejné zdravotnictví.
D) VEŘEJNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA
23.
Chceme jednu veřejnou zdravotní pojišťovnu provádějící zákon. Je to nejhospodárnější a organizačně nejvýhodnější řešení, příjemné pro pojištěnce i poctivé poskytovatele a velmi účelné pro navazování smluvních vztahů..
24.
Chceme transformovat menší pojišťovny na regionální pobočky Veřejné zdravotní pojišťovny v regionech, kde mají významné postavení, a trváme na tom, aby jejich fondy byly použity k doplnění centrálních fondů. Jsou to peníze, které pojištěnci zaplatili do fondu veřejného zdravotního pojištění a je drzost chtít se jich zmocnit k jinému účelu.
25.
Požadujeme, aby Veřejná zdravotní pojišťovna uzavírala s oprávněnými poskytovateli smlouvy o službách pro veřejné zdravotnictví nejméně v rozsahu požadavků státní správy a samosprávy, spravovala fondy veřejného zdravotního pojištění jako společný majetek pojištěnců a platila z nich za účelně poskytnuté služby, léky a potřeby a náklady na vlastní činnost.
26.
Uzavřením potřebných smluv vznikne síť smluv o službách pro veřejné zdravotnictví, která účelně nahradí dřívější síť subjektů. Veřejná zdravotní pojišťovna nemůže sama odpovídat za dostupnost zdravotní péče. Odpovídá za uzavření smluv, ale stát a územní samosprávy se musí postarat, aby bylo dost subjektů ochotných uzavřít smlouvy o službách.
27.
Chceme zákonem stanovit závazný obsah smluv o službách pro veřejné zdravotnictví mezi pojišťovnou a poskytovateli tak, aby se uzavíraly se všemi oprávněnými subjekty na uskutečněné účelné poskytnutí zdravotní péče při úhradách limitovaných úředním ceníkem, aniž by se smlouva zabývala horní mezí počtu lůžek. Rozsah plnění od pojišťovny musí záviset na objemu pacienty vyžádané a jim účelně poskytnuté péče.
28.
Odmítáme používat výběrová řízení ke garantování kvality, kvalita musí být zaručena pomocí přísných podmínek oprávnění k činnosti, jejichž splňování musí být průběžně kontrolováno.
E) FINANCOVÁNÍ VEŘEJNÉHO ZDRAVOTNICTVÍ
29.
Chceme, aby celé veřejné zdravotnictví naplňující ústavní záruky ve věci zdravotní péče bylo financováno ze zákonem stanoveného pojistného placeného všemi povinnými osobami a státem a pomocí investičních a provozních příspěvků a dotací státu, územní samosprávy, obcí a případných sponzorů.
30.
Odmítáme individuální platby, spoluúčasti a poplatky, protože porušují ústavní princip solidárního hrazení péče a způsobují absolutní zvýšení nákladů, protože individuální obstarávání zdravotní péče přijde dráž. Připlácet se může jen za to, co není nutné pro řádné řešení případu a veřejná zdravotní pojišťovna to nehradí.
31.
Chceme udržet kvalitu zdravotní péče na úrovni srovnatelné s nejvyspělejšími státy a udržet kvalitní lékaře a sestry a přitom eliminovat individuální platby. Proto musíme zvýšit podíl zdravotnictví na HDP zvýšením pojistného placeného za některé pojištěnce státem, který velkou část svého hubeného příspěvku odčerpává zpět ve formě zvýšených daní, a lépe než dosud stanovit pojistné placené podnikateli a zrušit slevy pro bohaté.
32.
I když část deficitu příjmů vyrovnáme odstraněním existujících nepořádků, musíme obnovit možnost intervence ze státního rozpočtu v případě, kdyby ani správné hospodaření veřejného zdravotnictví nezabránilo deficitu Veřejné zdravotní pojišťovny.
F) KONTROLA A OPONENTURA V RÁMCI DEMOKRACIE
33.
Požadujeme, aby pojištěnci měli právo kontrolovat zacházení s fondy veřejného zdravotního pojištění na všech úrovních pomocí zástupců volených nezávisle na politické reprezentaci.
34.
Trváme na tom, aby bylo v duchu Lublaňské charty a Evropské charty práv pacientů respektováno právo organizací pacientů a pojištěnců na účast při všech jednáních o změnách ve veřejném zdravotnictví a v roli oponentů při rozhodovacích procesech v rámci jednotlivých zákonů.
35.
Důrazně odmítáme pokusy o zcizení společného majetku pojištěnců cestou privatizace nemocnic a pojišťoven a fondů veřejného zdravotního pojištění. Zákony k tomu směřující musí být odmítnuty. Fondy veřejného zdravotního pojištění a společný majetek sloužící veřejnému zdravotnictví musí zůstat v režimu veřejného práva a pod demokratickou kontrolou.
Za Prezidium Hranatého stolu – projekt reformy zdravotnictví podle pacientů předkládá:
Ing. Josef Mrázek CSc.,
koordinátor „Hranatého stolu“
e-mail: hranatystul@pacienti.cz
II. DŮVODOVÁ ZPRÁVA
Naše zdravotnictví obstarává zdravotní péči hrazenou podle Ústavy z veřejného zdravotního pojištění dost úplně a poměrně hospodárně, ale jen do jisté míry je splňován požadavek vyšších zákonů ve věci rovného přístupu k péči a solidarity při jejím hrazení. Slabými místy jsou, například, neodpovědnost krajů, úhradový systém, vady zákona o pojistném, pluralita pojišťoven, dostupnost stomatologické péče a další.
Místo napravování závad vláda připravila nové zákony, které chyby ponechávají a zavádějí nové, mnohem nebezpečnější, vydávající celé zdravotnictví do soukromých rukou a mimo jakoukoliv kontrolu jako předmět ziskového podnikání, které zdraží zdravotní péči, zhorší její kvalitu a dostupnost a těžce omezí solidaritu úhrad. Zástěrkou tohoto záměru je akce „Kulatý stůl“, pořádaná a placená Ministerstvem zdravotnictví. Nezávisle na jejích výstupech ministerstvo usiluje o nevratné privatizační kroky bezprostředně ohrožující pacienty. Vše je s rostoucí intenzitou zahalováno do lživých tvrzení. Jedním z nich je, že Julínkův projekt je jediný existující a tedy nejlepší a musí být přijat. Odpovídáme, že nesmí být přijat, měl by nevratné katastrofální sociální a ekonomické následky. Odpovídáme také, že užitečný projekt máme.
Svaz pacientů ČR připravil projekt: „VEŘEJNÉ ZDRAVOTNICTVÍ PŘÁTELSKÉ VŮČI OBČANŮM“, který popisuje, jak by se mělo zdravotnictví upravit, aby dobře obstarávalo zdravotní péči garantovanou Ústavou a vyššími zákony při respektování zájmů všech zúčastněných. Teze tohoto projektu byly projednávány na pěti kolech plenárního jednání a v e-mailové diskusi „HRANATÉHO STOLU“, diskusního fóra otevřeného širokému spektru odborných a společenských názorů. V následujících kapitolách je naznačeno ideové pojetí projektu. Stručný popis samotného projektu bude vydán jako samostatný dokument ve formě projednaných a schválených tezí.
HLEDAT PROBLÉMY TAM, KDE JSOU
Problémem není delší život nekuřáků, ale rostoucí počet mladých kuřáků
Strašení stárnutím obyvatelstva je jedna z metod, jak vymáhat další peníze a omezovat poskytování zdravotní péče. Délka období zvýšené nemocnosti končícího smrtí se ale při rostoucí celkové délce života moc nemění. Život prodlužuje hlavně delší věk prožitý v poměrně dobrém zdraví, během kterého nejsou náklady na léčení velké. Lze očekávat, že průměrný občan zaplatí během prodlouženého aktivního věku na pojistném o dost více, než dosud, a potom odčerpá v závěru života z fondů zdravotního pojištění podobnou úhradu, jako dosud. Slibovaná krize systému následkem rostoucího věku dožití se nedostaví, a ještě zbude rezerva na zdražování zdravotní péče. To ale také nehrozí tolik, jak se tvrdí. Není důvod používat nesmyslně drahé postupy, pokud nepřináší adekvátní výsledky, a skutečně účinná moderní léčba nemusí znamenat v celkové bilanci zdražení.
Jsou tu ale jiné problémy, které jsou neprávem přehlíženy. Například, velmi těžko zvladatelné závislosti na kouření podléhá v České republice stále více mladých lidí, vlastně ještě dětí a velmi málo z nich se z této pasti dostane. Je to způsobeno osudně špatnou prací ministra zdravotnictví a následně Parlamentu, který není schopen navázat na úspěchy dosažené v méně prohnilých státech. Statistiky dokazují, že věk dožití soustavného kuřáka je o deset až patnáct let kratší, než u nekuřáka. A zvýšená nemocnost provází celý jeho život. To je závažný problém patřící do prognostických úvah, a místo jeho řešení se vedou nesprávné úvahy o následcích prodloužení věku dožití nekuřáků.
MINISTERSTVO MUSÍ HÁJIT OBČANY, A NE NĚČÍ ZISKY
Systém zdravotní péče chceme kultivovat, nikoliv vydat kořistníkům
Zdravotní péče se musí samozřejmě obstarat pro všechny a musí se řádně zaplatit. Není to problém. Když bude po odstranění odhalitelných chyb stále ještě peněz málo, můžeme zvětšit podíl zdravotnictví na HDP na rozumnou úroveň, například 8.5% HDP, zvýšením pojistného placeného státem. Také můžeme zřídit jednu veřejnoprávní pojišťovnu, obstarávající všechno za 3% obratu a zabráníme tak parazitům v odsávání bezdůvodných zisků z veřejných fondů.
Nedovolíme komerční řešení jakékoliv části úplné péče, ani různé formy spoluúčasti, protože obojí porušuje solidaritu úhrad a zároveň to vede ke zvýšení nákladů. Právě absence těchto chyb byla hlavní příčinou nízké
nákladovosti českého zdravotnictví. Přitom nákladnost se musí posuzovat z pohledu občana, ne pojišťovny, nebo dokonce „majitelů“ zdravotnictví. Takže vyloučit některé léky z preskripce a uvolnit je zároveň z regulace ceny a zákazu reklamy, není úspora, ale zvýšení nákladů, občan za to zaplatí o hodně více a navíc individuálně, bez solidarity. A to je tu ještě nehrazení skoro ničeho v oboru stomatologie, velká mezera v systému, který byl na začátku slušně solidární.
Veřejná zdravotní pojišťovna musí být jedna, protože chceme, aby její úkoly byly plněny co nejhospodárněji a nejefektivněji. Nejde jen o náklady na její činnost, ale také o problémy s uzavíráním smluv a o to, že pluralita pojišťoven přináší, místo údajného prospěchu z konkurence, škody. Každá rozdílnost pojistných plánů vyúsťuje v konečném důsledku v porušení solidarity úhrad.
A falešná konkurence pojišťoven vedla u nás k neefektivnosti a k rozpadu kontrolního systému.
Veřejná zdravotní pojišťovna nemůže být soukromým subjektem, protože je nástrojem k provádění zákona, který zajišťuje naplňování z ústavy vyplývající povinnosti hradit každému úplnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění. Pojistné tohoto pojištění nemůže být stanoveno podle pojistného rizika, jako u komerčního pojištění, protože podle Úmluvy o lidských právech a biomedicině musí mít každý rovný přístup ke zdravotní péči a s ohledem na neschopnost některých občanů platit, by tato péče měla nulový rozsah. Proto musí zákon stanovit pojistné s přihlédnutím ke schopnosti platit. Takto stanovené povinné pojistné má charakter daně a institut, který tuto daň vybírá a spravuje (veřejná zdravotní pojišťovna), je obdobou finančního úřadu.
Privatizovat pojišťovny provádějící veřejné zdravotní pojištění a jejich fondy je totéž, jako privatizovat finanční úřady, a daně použít k soukromému podnikání. Jsou i další argumenty, jako porušení zásady dobrého hospodaření s veřejnými prostředky odváděním bezdůvodného zisku zbytečnému majiteli zdravotnictví, ale těch snad již ani není třeba.
ZA PLNĚNÍ ÚSTAVNÍCH ZÁRUK ODPOVÍDÁ STÁT A KRAJE
Veřejná zdravotní pojišťovna je servisní orgán, pomocí kterého stát provádí zákon. Pojišťovna musí uzavřít v dostatečném rozsahu smlouvy s poskytovateli o poskytování péče a jejím hrazení. To může splnit jen
v případě existence dostatku potřebných poskytovatelů v požadované lokalitě. Pojišťovna nemá jiný nástroj, jak způsobit, aby chybějící kapacita poskytovatelů vznikla, než nabídku velkého zvýšení úhrady za péči, což by vedlo ke zhroucení systému. Investiční činností není pojišťovna nadána. V tom jí musí pomoci krajské zastupitelstvo, na které byla tato povinnost zákonem přenesena, nebo na centrální úrovni státní správa (ministerstvo zdravotnictví). Úkolem pojišťovny je smluvně zajistit poskytnutí úplné péče o pojištěnce za regulované ceny, jak je to ve světě zavedeno, a za účelně poskytnutou péči zaplatit smluvenou úhradu.
Činnost Veřejné zdravotní pojišťovny musí být kontrolována tím, kdo odpovídá za působnosti, které pojišťovna jako servisní orgán pomáhá vykonávat. To je Ministerstvo zdravotnictví a u přenesených působností kraje. Podle zásad o zacházení s veřejnými fondy a praxe, která se osvědčila ve vyspělých evropských státech, musí být v kontrolních orgánech zastoupeni občané, z jejichž produktivní činnosti jsou fondy veřejného zdravotního pojištění naplňovány.V žádném případě nemůže být kontrola veřejného zdravotního pojištění svěřena Julínkem navrženému Úřadu pro dohled, který sám nepodléhá žádné kontrole, ani parlamentní, a jeví se jako orgán nežádoucího majitele zdravotnictví, určený k zajišťování jeho maximálních zisků.
ŽÁDNÉ PŘÍMÉ PLATBY A ŽÁDNÉ SOUKROMÉ PENÍZE
Celé veřejné zdravotnictví naplňující ústavní záruky ve věci zdravotní péče musí být financováno ze zákonem stanoveného pojistného placeného všemi povinnými osobami a státem a pomocí investičních a provozních příspěvků a dotací státu, územní samosprávy, obcí a případných sponzorů. V zájmu udržení solidárního charakteru úhrad a minimalizovaných nákladů je nutné usilovat o co nejúplnější vyloučení individuálních plateb. Nechceme žádné množení kapitálu zneužíváním veřejného zdravotnictví.
Všechny řeči o tom, jak se musí přivést do zdravotnictví soukromé peníze, slouží jen k tomu, aby se zakryl základní cíl, vytáhnout další peníze z pacientů a umožnit jejich ukradení v nepřehledném zmatku. K témuž cíli směřují plány, jak neposkytnout všechnu potřebnou péči a tu zbylou jen v horší kvalitě, aby se výtěžku mohli zmocnit zadavatelé Julínkova projektu. Tyto věci charakterizují podstatu „reformy“. Na druhou stranu chybí popis průhledné organizační struktury a nezbytného kontrolního systému. Potřebujeme přece instituci vydávající, na základě
přesně definovaných podmínek zaručujících bezpečnost a kvalitu, oprávnění k poskytování zdravotní péče a sledující průběžné splňování těchto podmínek.
CO JE ŘÁDNÁ ODMĚNA ZA POSKYTNUTÍ ZDRAVOTNÍ PÉČE
Hlavním zdrojem fondů veřejného zdravotního pojištění z kterých je hrazena zdravotní péče poskytnutá na základě smlouvy s pojišťovnou je výdělečná činnost občanů a je tedy přirozené a spravedlivé, aby odměna za činnost lékaře nebo sestry byla v odpovídající relaci vůči průměrné mzdě ve státě. Touto relací myslíme v kulturních státech pro daný druh a kvalitu pracovníka obvyklý násobek průměrné mzdy. Tedy žádný libovolný zisk poskytovatele péče, ale ekonomicky vzato příjem na úrovni „nákladů příležitosti“, které neobsahují složku kryjící riziko podnikání, neboť toto riziko je u tohoto smluvního vztahu minimální. V uvedeném případě je odměňování poskytovatelů i příjemců péče vyvážené na základě respektování náročnosti práce každého z nich.
Na tomto principu, po doplnění nákladových položek odvozených z objektivních podkladů, lze stanovit regulované stropní ceny zdravotních služeb a agregovaných služeb pro účely sestavování smluv, které zakotvují odměňování na neziskovém principu a jsou použitelné nezávisle na statutu poskytovatele služeb.
Výše naznačeným způsobem lze získávat za stejnou cenu stejné služby od všech druhů subjektů, státních, krajských, obecních, církevních i zcela soukromých, pokud vstoupí do stejného smluvního vztahu. Dá se to plně zaručit jen u subjektů, které jsou pod kontrolou státní správy nebo územní samosprávy. To je závažný důvod, proč je nutné odmítnout jakoukoliv další privatizaci nemocnic a dokonce i jejich převádění na obce bez zvláštních opatření, ohrožuje to plnění ústavních záruk dostupnosti hospodárně poskytované zdravotní péče.
Důležitým stabilizačním prvkem veřejného zdravotnictví byly veřejné okresní nemocnice nejen ve své funkci lůžkového zařízení, ale také jako záruka dostupnosti nejnutnější péče v případě výpadku plně privatizované ambulantní péče. Po neodpovědném rozbití dostatečně husté sítě veřejných nemocnic je zvláště důležité vybudovat dostatečně hustou síť lékařských pohotovostních ordinací pracujících v normálním ordinačním režimu a plně placených pojišťovnou a schopných řešit všechny naléhavé případy. Zároveň je třeba zabránit degradaci
zdravotnických služeb, která hrozí v důsledku vytváření monopolů všech typů ovládaných soukromými vlastníky.
POSTAVENÍ PACIENTA A LÉKAŘE A JEJICH VZTAH
Větší nebo menší úlohu mají skoro ve všech problémech zdravotní praxe poruchy komunikace mezi lékaři a pacienty. Výrazně na to upozorní konfliktní situace, ale často velké škody vznikají celkem nenápadně. Špatná komunikace mezi lékařem a pacientem ohrožuje i při absenci sporu úspěšnost léčby. Počínaje od stanovení diagnózy, kdy nebývají využity informace, které lze od pacienta získat dokonce bez nákladů na vyšetření, dále přes informovaný souhlas, kde skutečná informovanost nebývá obvyklá, až po dodržování léčebného režimu a medikace, kde nedostatky domluvy mohou znamenat marnost vynaložených nákladů a nebezpečí pro pacienta. Není správné přičítat stejnou vinu lékaři i pacientovi. Jejich vztah je nesymetrický. Lékař je v této situaci v roli profesionála a především on je odpovědný za selhání komunikace.
Základem dobrého vztahu k lékaři ze strany pacienta není jen důvěra ke konkrétnímu lékaři, ale něco vyššího, víra v lékařský stav. Je to víra, že zdravotničtí profesionálové udělají to nejlepší, co se udělat dá. Tak to bývalo a chceme, aby to tak zase bylo. Ale na scénu vstupují pravidla řízené péče a zbavují lékaře svobody léčit podle svědomí a svobodně rozhodnout, co se má udělat, aby se daný problém konkrétního pacienta správně řešil. Ta svoboda zanikne, když postavíme bariéry, že řešení musí být laciné, jen pro někoho, a zavedeme šetření tím, že se neudělá, co se udělat má. Není pravda, že by nákladná péče poskytovaná všem, kteří ji potřebují, spotřebovala nekonečně peněz. Lékař obvykle ví, co ještě má smysl udělat, to většinou není extrémně drahé a když je, tak takových případů nebývá mnoho.
ZÁVĚREM
Samozřejmě, že všechno je dražší než dřív, ale také výběr pojistného roste, a na kontech pojišťoven jsou přebytky. A hlavně – žádné majitele zdravotnictví nepotřebujeme a místo jejich bezdůvodných zisků lépe zaplatíme lékaře a sestry. Ale možná ani ty peníze nemusí být to hlavní.
Hlavní by mělo být přesvědčení všech zúčastněných, že se dělá všechno tak, jak je to potřeba dělat. Pacienti zase získají víru v lékařský stav, a lékaři a sestry pocit, že naplňují poslání, kvůli kterému si většina z nich zvolila tuto náročnou řeholi.
-  -
|
| |
|
|
