 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Proč chybějí léky
|
V ideálním světě by bylo množství peněz vynaložených na lékařský výzkum, jehož cílem je předejít určitému onemocnění nebo jej léčit, úměrné jeho závažnosti a počtu lidí, kteří jím trpí. Ve skutečném světě se 90 % peněz utratí za lékařský výzkum zaměřený na obtíže, na něž připadá jen 10 % případů úmrtí a postižení celosvětově způsobených nemocemi.
Jinými slovy, chorobám, jež způsobují devět desetin problému, který Světová zdravotnická organizace označuje za „globální břemeno nemocí“, se věnuje jen jedna desetina světového úsilí v lékařském výzkumu. V důsledku toho miliony lidí každoročně zemřou na nemoci, u nichž se žádné léky nechystají, zatímco farmaceutické společnosti nalévají miliardy do vývoje léků proti erektilní dysfunkci a plešatění.
Kdo je na vině
Dávat to za vinu farmaceutickým firmám je ale příliš jednoduchá odpověď. Firmy nemohou ospravedlnit vývoj nových léků, nemohou-li očekávat, že si své výdaje vynahradí tržbami. Když se zaměřují na nemoci postihující movité lidi nebo lidi žijící v zemích se státním zdravotním pojištěním, mohou si nové léky, které objeví, patentovat. Po dvacet let trvání patentu budou mít monopol na prodej léku a budou si moci stanovit vysokou cenu.
Kdyby se farmaceutické firmy zaměřovaly na nemoci postihující jen ty, kdo nemohou platit vysoké ceny za léky, nemohly by očekávat, že pokryjí náklady na výzkum, natož že budou ziskové. I kdyby se jejich ředitelé chtěli sebevíc věnovat nemocem, které usmrtí nejvíc lidí, současný systém finančních pobídek znamená, že pokud by tak učinili, buď by je jejich akcionáři odvolali, anebo by jejich firmy zakrátko zkrachovaly.
Nezisková organizace Incentives for Global Health, kterou řídí Aidan Hollis, profesor ekonomie na Calgarské univerzitě, a Thomas Pogge, profesor filozofie a mezinárodních záležitostí na Yaleově univerzitě, na srpnové schůzce v Oslu předložila radikální nový návrh na změnu pobídek, na jejichž základě jsou firmy za vývoj nových léčiv odměňovány. Podle návrhu by vlády přispívaly do Fondu vlivu na zdraví, který by farmaceutickým firmám vyplácel sumy v rozsahu, v jakém jejich výrobky snižují globální břemeno nemocí.
Tento fond by nenahrazoval stávající patentové zákony, ale nabídl by alternativu k nim. Farmaceutické společnosti by mohly nadále patentovat a prodávat své výrobky tak jako dosud. Anebo by mohly svůj nový lék zaregistrovat u Fondu vlivu na zdraví, který by stanovil nízkou cenu, založenou na výrobních nákladech léku.
Firma by nevydělávala na prodeji léku za vysoké ceny, ale získala by právo na podíl ze všech výplat, které by fond během dalších deseti let učinil. Velikost podílu by se vypočítala dle posouzení toho, nakolik lék přispívá k úbytku úmrtí a invalidity.
Může to fungovat
Krása tohoto plánu spočívá v tom, že dodává ekonomickou oporu myšlence, že životy všech lidí mají tutéž hodnotu. U produktů, které by si výrobci léčiv zaregistrovali u Fondu vlivu na zdraví, by firmy dostávaly tutéž odměnu za záchranu životů Afričanů žijících v krajní bídě stejně jako za záchranu životů movitých občanů bohatých států.
Potenciálně nejlukrativnějšími cíli by se staly nemoci, jež připraví o život nejvíce lidí, protože právě tam by průlomový lék mohl mít největší vliv na globální zdraví. Firmy by navíc měly pobídku vyrábět a distribuovat léky za co nejnižší možnou cenu, protože lék by zachránil nejvyšší možný počet lidí, jedině pokud by jej chudí používali.
Hollis a Pogge odhadují, že by bylo zapotřebí asi šest miliard dolarů ročně, aby fond dokázal vytvořit dostatečnou pobídku pro farmaceutické firmy k registraci produktů zaměřených na nemoci chudých. Této sumy by bylo dosaženo, kdyby státy představující třetinu globálního hospodářství – řekněme většina evropských zemí, Spojené státy a jeden či dva malé bohaté státy – přispívaly 0,03 % svého hrubého domácího produktu čili třemi centy z každého sta dolarů, které vydělají. Není to sice bezvýznamná částka, ale není ani mimo možnosti, obzvlášť uvážíme-li, že bohaté národy by také profitovaly z levnějších léků a z lékařského výzkumu, který by se zaměřoval na potlačování nemocí spíš než na maximalizaci zisku.
27.9.2008
Zdroj: Respekt
Autor: Peter Winter (1946) je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě a profesorem laureátem na Melbournské univerzitě, kde působí ve výzkumném týmu zabývájícím se etickými aspekty práv k duševnímu vlastnictví u léčiv. Napsal mimo jiné knihy How Are We to Live? (Jak máme žít?) a Writings on an Ethical Life (Stati o etickém životě).
-  -
|
| |
|
|
