Jde o témata, která v té či oné podobě, v té či oné intenzitě prolínala celým dosavadním vývojem oblasti péče o zdraví v naší společnosti. Máme na mysli některé výchozí pojmy a téze, které byly předmětem diskuze v nově se utvářejícím politickém, ekonomickém, sociálním a právním prostředí také bezprostředně po roce 1989.
Tenkrát sice tyto otázky na sebe soustředily žádoucí pozornost, avšak mnohé z nich pak byly postupně stále méně vnímány a začaly být překrývány jinými, na první pohled snad aktuálnějšími, avšak ve své podstatě často pouze odvozenými, zástupnými nebo dokonce zavádějícími.
V současné situaci, kdy předem nedostatečně ujasněný proces transformace soustavy péče o zdraví uvízl v nedořešených otázkách nezbytné legislativy, vlastnických vztahů či financování systému, je patrně třeba znovu obnovit kvalifikovanou diskuzi o některých bazálních pojmech a problémech, bez nichž nelze pokračovat v tvorbě a realizaci ani zdravotní politiky, ani koncepce samotného zdravotnictví. Bez ní a bez implementace jejích závěrů do funkce a struktury systému péče o zdraví zřejmě nelze docílit jeho stability ani jeho potřebného efektu.

Hodnota zdraví
Především bychom se asi měli znovu vrátit k tématu, zdánlivě pro dnešní situaci málo aktuálnímu a odtažitému a tudíž i opomíjenému, tj. k hodnotě zdraví.
Některé skupiny obyvatelstva si sice v nových socioekonomických podmínkách začaly více uvědomovat individuální hodnotu zdraví jako základního předpokladu své svobodné existence, své seberealizace, svého uplatnění, úspěchu i uspokojení. Avšak mnoho občanů dosud ulpívá v deformovaném pojetí zdraví jako jakéhosi nároku, jenž mu musí být přidělen bez vlastního aktivního přispění, bez vlastní odpovědnosti.
Na druhé straně pak jednostranně absolutizovaná představa o roli jednotlivce potlačila a zkreslila obraz společenské hodnoty zdraví jako veřejného statku v jeho významu i v jeho konsekvencích.
Není tedy na místě znovu obrátit pozornost k této kategorii zejména s přihlédnutím k podmínkám v naší zemi, kdy hodnota zdraví vyúsťuje přímo v existenční otázku perspektivy naší populace? Dominující charakteristiky zdravotního stavu, dané nejen vysokými hodnotami a některými nepříznivými tendencemi úmrtnosti, nejen ukazateli nemocnosti, ale také doutnajícím, ne zcela projeveným rizikem potenciálního vzestupu některých infekcí, metabolických poruch, psychoneurotických onemocnění, imunodeficiencí či závažných psychosomatických důsledků narkomanií, to vše spolu s neuspokojivými demografickými trendy by snad k tomu měly být dostatečným impulzem.

Zdravotní politika
Právě z těchto zorných úhlů vystupuje do popředí obsah vlastního pojmu zdravotní politiky jako vyjádření zájmu státu na ochraně a podpoře zdraví obyvatelstva. Je zde úplně jasno?
Zdravotní politika ze své podstaty přece nemůže být (na rozdíl od „politiky an sich“) určována krátkodobou periodicitou převahy té či oné politické strany mezi volebními obdobími. Jejím cílem a smyslem musí být soustavná, k mnohaletému horizontu upřená snaha o zlepšování zdravotního stavu veškeré populace. Její věcnou náplní by mělo být pozitivní ovlivňování determinant zdraví. To jsou procesy vesměs dlouhodobé a komplexní. Jejich povaha vyžaduje trvalou a systematickou konsenzuální kooperaci všech participujících subjektů od vlády a státních institucí až po komunitní a individuální občanskou iniciativu.
Primárním posláním zdravotní politiky není boj o moc, ale služba společnosti, vyúsťující v uspokojování jejich potřeb v oblasti péče o zdraví. To je úkol, jehož dimenze přesahují nejen obzor několika málo let, ale také akční rádius jednotlivých politických stran a také přirozeně rámec samotného zdravotnictví. Role státu by se proto měla uplatnit nejen v důrazu na tento pouhý resort, ale na celé spektrum zdravotní situace, prostředí, podmínek a životního způsobu lidí.

Cíl naší zdravotní politiky
Má však naše zdravotní politika dostatečně ujasněný svůj skutečný cíl? Tento cíl musí nesporně spočívat ve zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva. Avšak jeví se obrysy tohoto cíle již dnes zcela zřetelně?
Analýzy celkové úmrtnosti i mortality v některých skupinách nemocí (zvl. kardiovaskulárních) prokazují ve svém vývoji po roce 1990 některé pozitivní tendence, směřující k možnému dostižení průměru vyspělých zemí EU během příštích 15 - 25 let. A to alespoň v globálních indikátorech zdravotního stavu, jakými jsou celková standardizovaná úmrtnost a střední očekávaná délka života.

To by mohl a zřejmě měl být cíl pro naši zdravotní politiku zcela konkrétní a dohledný. Je to cíl, jenž má svou jasnou logiku. Má-li totiž naše země během příštích několika let dosáhnout kompatibility se státy EU v legislativě, v dotacích na zemědělské výrobky nebo ve vzhledu dopravních značek, pak by snad měla být zcela oprávněná potřeba a snaha dosáhnout kompatibility také v potenciálu zdraví obyvatelstva. Onoho lidského kapitálu, jenž je vlastním zdrojem i smyslem celého socioekonomického rozvoje.

Potřeba informací a jejich kvalifikovaných analýz
Má však naše zdravotní politika vytvořeny potřebné předpoklady k tomu, aby mohla své cíle správně vymezit a správně k jejich dosažení stanovit svou strategii, nástroje a jejich po-užití? K tomu by především měla mít k dispozici kvalifikované analýzy všech faktorů a procesů, které se zde uplatňují.
Pouze na základě jejich sledování, studia a hodnocení může vyjevovat jejich reálnou validitu, jejich dynamiku a jejich vztahy, jejich působení i jejich příští možný vliv.

K tomu by přirozeně měla mít potřebné informace. Odpovídá dnešní informační systém těmto potřebám?
Přispívá k tomu dosavadní výklad a aplikace zákona o státní statistice? Mezi utajované informace jsou zařazovány údaje, které by měly být zcela bezpodmínečně otevřené jak pro odbornou analytickou činnost, tak ve své většině pro veřejnost. Ta by měla být patřičně informována, jak o cílech a cestách zdravotní politiky, tak o vynakládání veřejných prostředků, určených na péči o zdraví.

Vztah ekonomiky a péče o zdraví
S tím souvisí i odpověď na otázku, v čem spočívají vztahy ekonomiky a péče o zdraví. Je zdravotnictví pouze jedním ze subsystémů ekonomiky, či jde o svébytné systémy propojené specifickými vzájemnými vazbami?
Jistě, že jedním ze základních předpokladů správného vymezení a využití těchto vztahů je kvalifikovaná konfrontace odborných požadavků a nároků s reálnými ekonomickými možnostmi. Je tento požadavek naplňován natolik, aby téze zdravotní politiky nezůstávaly pouhými proklamacemi? Aby mohly být transponovány do konkrétních státních garancí, do definovaných kompetencí, standardů a jiných opěrných bodů, bez nichž nelze hovořit ani o reálné zdravotní politice, ani o koncepci péče o zdraví?

Komunikace
Odpovídá těmto nárokům současná úroveň komunikace? Komunikace mezi vládou, parlamentem a zdravotnictvím, mezi státem a občanem, mezi zdravotnictvím a veřejností, mezi zdravotníky a zdravotníky?

Potřeba odborné diskuze
Výzva k obnovení odborné diskuze o zmíněných i některých dalších obecných otázkách české zdravotní politiky není požadavkem k samoúčelnému návratu, tím méně pak k dalšímu zdržování již tak pokulhávající transformace systému péče o zdraví.
Právě naopak zanedbání této diskuze a její přehlušení zdánlivě naléhavějšími „aktualitami“ (jejichž řešení je přirozeně také nezbytné, ovšem v prostředí vyjasněných zásadních otázek) bylo patrně jednou z podstatných příčin zdržení a nedokrevnosti transformace našeho zdravotnictví.
Teprve nové oživení odborné a zasvěcené rozpravy o stěžejních koncepčních otaznících naší zdravotní politiky může vytvořit atmosféru, v níž bude možné vypracovat vskutku kvalifikované podklady jak pro její cíle, tak pro legislativu a ostatní nástroje, jimiž by se měla a mohla účinně prosadit a projevit.

doc. MUDr. Ctibor Drbal, CSc., je expertem v oblasti veřejného zdravotnictví