Vzhledem k mnoha nejasnostem a nepřesnostem při
používání termínu euthanasie je v současnosti v Holandsku obsah tohoto pojmu vymezen
takto: Jedná se o úmyslné ukončení života osoby na její explicitní žádost
někým jiným než osobou samotnou. Tato definice, jíž se v úvaze přidržím,
zahrnuje tři důležité body:
1. Euthanasie je skutek, čin. Na tomto místě je třeba připomenout citát z přísahy
Hippokratovy: "Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani
nikomu tuto možnost nenavrhnu". V současnosti jsou mnohde některé aspekty
Hippokratovy přísahy kritizovány, a to především proto, že podporují lékařův
paternalistický přístup vůči nemocnému. "Práva nemocných", vyhlášená
i v naší zemi, jsou dokladem toho, že vůli nemocných respektovat chceme. Na druhé
straně si je však třeba uvědomit, že existuje i "paternalismus
hippokratovský", který si sám lékař nevymyslel. V lékařské etické
literatuře je spousta dokladů o tom, že revize a zneuznání zásad této přísahy
vede ke zhoubným následkům.
2. Euthanasie je definována jako chtěná, vyžádaná ze strany nemocného. Kandidát
pro euthanasii dle nejrůznějších modelů však vypadá takto: jedná se o vážně
nemocného, trpícího člověka, nejlépe v konečné fázi choroby s velmi špatnou
prognózou a s četnými těžkostmi, často doprovázenými depresí a nejrůznějšími
strachy: strachy z bolestí, z umírání, z opuštěnosti, ze zátěže, kterou způsobí
svým blízkým atd. Jistě je i pod vlivem léků, fyzicky i duševně vyčerpán,
většinou hospitalizován, bolestně vnímající mnohdy neosobní přístup personálu.
Zkušenosti u lůžka trpících a umírajících nasvědčují tomu, že takovýto
pacient není schopen mnoha elementárnějších rozhodnutí a přitom má rozhodnout o
svém bytí či nebytí. Uvažování o autonomii člověka jako o nejdůležitějším
argumentu pro aktivní euthanasii je etickou parodií.
3. Euthanasie je záměrné ukončení života. Záměr zabít je schvalován touto
definicí. Nebudu zde argumentovat posvátností a nedotknutelností každého lidského
života, argumentem naší kultury a naší civilizace. Zaměřím se však na rozbor tzv.
kluzkého svahu, termínu lékařské etiky (slippery slope). Všeobecná zkušenost nás
učí, že dovolíme-li sami sobě dělat něco, co bychom dělat nechtěli nebo neměli,
ihned se vyskytnou otázky, zda bychom si nemohli dovolit udělat i něco dalšího.
Jednou, když člověk nebo společnost nastoupí určitou kluzkou cestu, již sama
gravitace je stahuje dále a dále. V případě euthanasie to znamená, že pokud
dovolíme lékařům ukončovat životy umírajících na jejich vlastní žádost,
rozhodně to u toho neskončí. Budeme vtahováni stále dále apostupně bude tato
možnost rozšiřována. Dojde k ukončování životů lidí s těžkou chorobou, ale
dosud neumírajících, životů lidí s chorobami nevyléčitelnými, kteří by však
mohli být ještě dlouho živi, životů těžce postižených novorozenců, lidí
senilních nebo lidí s různým mentálním handicapem atd. Velká řada dokumentů z
Nizozemí svědčí o tom, že kluzký svah se zde stal skutečností a že mezi chtěnou
a nechtěnou euthanasií (nebo dokonce euthanasií proti chtění nemocného) je jen
krůček.
Jsem radikálním odpůrcem euthanasie. Současně jsem si však velmi dobře vědoma
toho, že bolestná a těžká umírání existují. Je však třeba proti nim bojovat
úplně jiným způsobem: dobrou paliativní péčí a rozvojem hospicového hnutí.
Doc. MUDr. Marta Munzarová, CSc.
vede Oddělení lékařské etiky
LF Masarykovy university v Brně |