Tato definice, jíž se v úvaze přidržím, zahrnuje tři důležité body:
1. Euthanasie je skutek, čin. Na tomto místě je třeba připomenout citát z přísahy Hippokratovy: "Nepodám nikomu smrtící látku, i kdyby ji ode mne žádal, a ani nikomu tuto možnost nenavrhnu". V současnosti jsou mnohde některé aspekty Hippokratovy přísahy kritizovány, a to především proto, že podporují lékařův paternalistický přístup vůči nemocnému. "Práva nemocných", vyhlášená i v naší zemi, jsou dokladem toho, že vůli nemocných respektovat chceme. Na druhé straně si je však třeba uvědomit, že existuje i "paternalismus hippokratovský", který si sám lékař nevymyslel. V lékařské etické literatuře je spousta dokladů o tom, že revize a zneuznání zásad této přísahy vede ke zhoubným následkům.
2. Euthanasie je definována jako chtěná, vyžádaná ze strany nemocného. Kandidát pro euthanasii dle nejrůznějších modelů však vypadá takto: jedná se o vážně nemocného, trpícího člověka, nejlépe v konečné fázi choroby s velmi špatnou prognózou a s četnými těžkostmi, často doprovázenými depresí a nejrůznějšími strachy: strachy z bolestí, z umírání, z opuštěnosti, ze zátěže, kterou způsobí svým blízkým atd. Jistě je i pod vlivem léků, fyzicky i duševně vyčerpán, většinou hospitalizován, bolestně vnímající mnohdy neosobní přístup personálu. Zkušenosti u lůžka trpících a umírajících nasvědčují tomu, že takovýto pacient není schopen mnoha elementárnějších rozhodnutí a přitom má rozhodnout o svém bytí či nebytí. Uvažování o autonomii člověka jako o nejdůležitějším argumentu pro aktivní euthanasii je etickou parodií.
3. Euthanasie je záměrné ukončení života. Záměr zabít je schvalován touto definicí. Nebudu zde argumentovat posvátností a nedotknutelností každého lidského života, argumentem naší kultury a naší civilizace. Zaměřím se však na rozbor tzv. kluzkého svahu, termínu lékařské etiky (slippery slope). Všeobecná zkušenost nás učí, že dovolíme-li sami sobě dělat něco, co bychom dělat nechtěli nebo neměli, ihned se vyskytnou otázky, zda bychom si nemohli dovolit udělat i něco dalšího. Jednou, když člověk nebo společnost nastoupí určitou kluzkou cestu, již sama gravitace je stahuje dále a dále. V případě euthanasie to znamená, že pokud dovolíme lékařům ukončovat životy umírajících na jejich vlastní žádost, rozhodně to u toho neskončí. Budeme vtahováni stále dále apostupně bude tato možnost rozšiřována. Dojde k ukončování životů lidí s těžkou chorobou, ale dosud neumírajících, životů lidí s chorobami nevyléčitelnými, kteří by však mohli být ještě dlouho živi, životů těžce postižených novorozenců, lidí senilních nebo lidí s různým mentálním handicapem atd. Velká řada dokumentů z Nizozemí svědčí o tom, že kluzký svah se zde stal skutečností a že mezi chtěnou a nechtěnou euthanasií (nebo dokonce euthanasií proti chtění nemocného) je jen krůček.
Jsem radikálním odpůrcem euthanasie. Současně jsem si však velmi dobře vědoma toho, že bolestná a těžká umírání existují. Je však třeba proti nim bojovat úplně jiným způsobem: dobrou paliativní péčí a rozvojem hospicového hnutí.

Doc. MUDr. Marta Munzarová, CSc.
vede Oddělení lékařské etiky
LF Masarykovy university v Brně