Co s tím? Předně je žádoucí upřesnit, co se euthanasií vlastně míní. Pro vymezení euthanasie se nabízí řada definic a není třeba je zde všechny rozebírat; ve všech se ovšem vyskytuje právě ona autonomie nemocného. Teprve v případě, že pacient si přeje urychlit svou smrt a svůj život tak zkrátit, lze o euthanasii vůbec zahájit rozpravu. Je tudíž zbytečné vyvracet argumenty obviňující obhájce euthanasie z toho, že jsou ochotni vyvražďovat ty, jejichž život se jim zdá již bez ceny a bez prospěchu pro společnost i pro ně samotné. Podobně euthanasií není ani smrt v případě, že se léčba odmítne z ryze medicínských důvodů či že pro další léčbu pacienta nejsou finanční prostředky; z tohoto důvodu je euthanasie otázkou jen bohatých společností. Je ovšem třeba připustit, že s euthanasií hraničí některé problémy týkající se alokace vzácných zdrojů.
Avšak zpět k euthanasii samotné! Sotva bude některý lékař pochybovat o tom, že pokud kompetentní pacient další léčbu odmítá, je třeba mu vyhovět, a to i za cenu toho, že taková žádost pacienta postrádá racionální důvody a že za takových okolností choroba dotyčného brzy zahubí. Bývalé prezidenty Nixona a Mitterranda lze těžko pokládat za šílence jen proto, že odmítli špičkovou léčbu a krátce na to skonali. Palčivou otázkou ovšem je, kudy vede dělící čára mezi tím, co lékař smí připustit či udělat, a tím, co musí rozhodně zavrhnout.
Ve snaze nakreslit onu čáru mezi morálně špatným a dobrým se do lékařské etiky zavádějí další a další termíny s očekáváním, že pouhým pojmenováním určitých prostředků či způsobů chování se podaří definovat to, k čemu lékař může přitakat. Jedna z nomenklatur vztahuje pojmenování euthanasie na zabíjení z milosti (mercy killing) a proti tomu hodnotí kladně to, že pacient se za určitých okolností nechá zemřít (letting die) bez dalšího zákroku; poněvadž takové počínání závisí na míře angažovaného jednání, rozděluje se euthanasie někdy též na pasivní a aktivní; aktivní euthanasie je pak tím, co je morálně zvrhlé. Vzápětí se ovšem vynoří problém další, spočívající v tom, že je svízelné vymezit, kde chování aktivní končí a pasivní začíná: podle kterého kriteria se tak má dít? Jde o fyzickou námahu, spotřebovanou energii, technické potíže či finanční nákladnost?
Tyto otázky si ovšem klade lékař vždycky, když řeší, jestli život zachraňující léčbu (life sustaining treatment) vůbec nezahájit (withholding) či jestli ji zahájit a pak ukončit (withdrawing) v případě, že bude bez úspěchu: co z toho je morálně správné?
Dalšími kategoriemi sloužícími k rozlišení morálního chování lékaře a jeho opaku jsou například: právo na život či na smrt, mimořádné a řádné prostředky, nepřímá a přímá euthanasie, euthanasie nonvoluntární a involuntární, asistované suicidium, dokument do-not-resuscitute, living will a podobně. Všechny takové kategorie ovšem zákonitě selhávají, poněvadž jim uniká to klíčové; klíčovým pro morální hodnocení totiž vždycky je, jestli a nakolik měl dotyčný možnost jednat jinak. Pokud je někdo k určitému chování přinucen násilím jiných, svou slabostí či tím, že postrádá dovednosti a znalosti, avšak i tím, že se z různých důvodů snaží udělat maximum pro druhého, pak ho akuzovat nelze, poněvadž právě není autonomní bytostí. Z toho vyplývá, že by se nemělo zaměňovat zavinění a zapřičinění určité události: někdy něco zapřičiníme bez zavinění (například když se operace z různých důvodů nepodaří) a někdy něco zaviníme bez zapřičinění (například když při havarii neposkytneme první pomoc a dotyčný zahyne).
Ukazuje se tudíž, že vnější popis je v případě euthanasie k ničemu. Pak se ovšem nabízí již jen tradice a zvyk: některé jednání lékaře bývalo pokládáno za špatné a za špatné ho tudíž budeme pokládat i nadále: v našem kulturním okruhu například se nikdy nepodávalo KCl či něco tomu podobného a z toho důvodu se KCl vyhneme. Avšak taková rezignace na racionalitu je zhoubná. Co zbývá?
Na problém euthanasie se lze ovšem podívat i jinak. S každou morálkou by jistě bylo v rozporu a nabývalo by přímo kriminální povahy, kdyby se někdo, kdo si chce sáhnout na život z důvodů duševní choroby, osamělosti, zoufalství a případně i kdo si na život sáhne náhodou, ponechal svému osudu. Avšak morálce se musí příčit i snaha zabránit někomu vykonat oběť ve prospěch vznešené myšlenky či druhých osob, jež je přece vrcholem morálního počínání. Tyto alternativy ovšem nelze vztáhnout k žádnému typu chování; chování může být stejné, a přece je třeba hodnotit ho po morální stránce různě. Tím jediným, čím lze oba typy počínání rozlišit je, pouhá pohnutka a potažmo vůle; vůle je ovšem obvykle směsí pohnutek a někdy je obtížné tyto pohnutky roztřídit; budiž v této souvislosti zmíněn Jan Palach.
Avšak porozumět pohnutkám druhého vyžaduje jiné vzdělání než to, jež jsme si všichni ve školách osvojili. Troufám si dokonce tvrdit, že naše civilizace je v tomto směru těžce dementní či retardovaná a primitivní i navzdory všem svým technickým úspěchům. Vždyť sotva kdo pořádně znáz hermeneutiky i jen její název, natož aby znal rozmanité zákony tohoto prastarého oboru. Dokud tudíž hermeneutiku v čisté i aplikované podobě nevstřebáme a dále nerozvineme, nebudeme s to otázkou euthanasie vůbec řešit. Avšak i naopak, na euthanasii budeme možná jednou vděčně vzpomínat, totiž pokud se díky ní začneme uměním porozumět druhým lidem hlouběji zabývat.

MUDr. PhMgr. Jan Payne
je přednostou Ústavu
pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK