Je nutné si uvědomit, že dle našeho právního řádu je euthanasie kvalifikována jako trestný čin vraždy podle § 219 trestního zákona a dále za trestně odpovědné jednání lze kvalifikovat i účast na sebevraždě podle § 230 trestního zákona, kde skutková podstata předpokládá jednání, které je způsobilé vyvolat v jiné osobě rozhodnutí sáhnout si na život. Může jít o přemlouvání, poučení o možnosti spáchat sebevraždu, schvalování takového činu, vše v úmyslu vzbudit u jiné osoby rozhodnutí tento čin spáchat. Stejně trestně odpovědná je i přímá fyzická pomoc k sebevraždě, jako např. opatřování prostředků, odstraňování překážek, včetně pomoci psychické, kterou lze kvalifikovat jako radu, utvrzování v předsevzetí čin realizovat apod.
V neposlední řadě je nezbytné zdůraznit, že součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod, která v hlavě druhé, oddílu prvním článku 6/2 uvádí, že "nikdo nesmí být zbaven života", což vylučuje aplikaci euthanasie.
Sebevrah za své jednání není trestně odpovědný, avšak takovéto chování se kvalifikuje v případě neúspěšného pokusu jako chování mimo normu a obligatorně je podmíněno psychiatrickým zkoumáním.
Z právnického hlediska je euthanasie naprosto protiprávní jednání, které by i v případě rigorózně stanovených podmínek s sebou neslo riziko zneužití. Jednak rozhodnutí nemocného nemůže být nikdy svobodné, neboť je činěno pod vědomím nemoci, bolesti. Z hlediska lékařského je akt euthanasie porušením Hippokratovy přísahy, neboť jde o podání smrtící látky. Z hlediska etického nelze vůbec hovořit o právu na důstojnou smrt, neboť člověk si sám život nedaroval a nemá tudíž ani právo jej ukončit, vůbec termín "právo" je z výše zmíněného hlediska naprosto absurdní.
Možnost zneužití z hlediska příbuzných, to je udělením souhlasu k euthanasii, nelze nikdy vyloučit právě z důvodů, že s okamžikem smrti lze spojovat i materiální výhody, např. dědictví.
Požadavek euthanasie je do jisté míry ovlivňován i stupněm poznání lékařské vědy, kdy bezvýchodnost léčby, jež by měla spíše stimulovat zkoumání odborných postupů a objevování medikamentů, jež odstraňují traumatizující průběh nemoci, než řešit tento nedostatek ukončením života.
Nejdůležitější hledisko je hledisko morální, neboť bolestné umírání lze zmírnit. Nelze však nikdy abstrahovat od morální povinnosti příbuzných ve vztahu k nemocnému a stejně tak od povinnosti lékařského stavu dostát své profesionální odpovědnosti ve vztahu k člověku, který má na kvalifikovanou pomoc nezadatelný nárok.
Z tohoto mravního imperativu vzniklo i hospicové hnutí, které je tím nejhumánnějším projevem úcty k životu.

JUDr. Štěpán Roman, advokát