V pokoji svého darwinského domu dojedl Bob
Dent oběd, dopil sklenici piva a lehl si na pohovku. Na podlaze, tak aby na něho
neviděl, ležel přístroj se stříkačkou obsahující smrtící látku, napojený
nitrožilně do jeho těla. U lůžka čekala jeho žena Judy s ošetřujícím lékařem.
Telefon byl odpojený a ticho slunečného nedělního odpoledne rušil pouze tichý chod
přístroje. Vteřiny poté, co byla do Dentova rakovinou zasaženého těla vpravena
smrtící látka, pacient usnul a během několika minut se jeho srdce zastavilo. S
diagnózou rakoviny prostaty započal Bob Dent svoji cestu k pokojné smrti před
několika týdny. Poté, co získal tři nezbytné podpisy - od svého ošetřujícího
lékaře, specialisty na rakovinu a psychiatra - a ukončil devítidenní psychickou
přípravu, mohl si Dent svobodně zvolit čas pro svůj odchod ze života. V dopise
zveřejněném po své smrti apeluje Dent na ty, kteří jeho rozhodnutí odsuzují.
“Nesouhlasíte-li s dobrovolnou euthanasií, pak ji nevyužívejte, ale neodpírejte mi
právo využít ji, jestliže ji chci já sám,” napsal Dent. |
Nejvyšší soud australského spolkového státu Severní teritorium potvrdil v
červenci roku 1996 platnost prvního zákona o euthanasii na světě, který v květnu
předcházejícího roku schválili poslanci místního zákonodárného sboru. Euthanasie
zůstala v ostatních šesti australských státech nadále nelegální.
První australský občan a vůbec na planetě, využil legálně možnost euthanasie a za
asistence lékaře si dobrovolně vzal život 22. září loňského roku. Doktor Philip
Nitschke oznámil, že tesaři a křesťanskému misionáři Bobovi Dentovi (66) s
rakovinou prostaty vpíchnul na jeho žádost smrtící injekci. Podle premiéra
Severního Teritoria Marshalla Perrona, který zákon navrhl, se zdá, že “nakonec
tento postup nebude o nic výjimečnější nežli potrat.”
Horní sněmovna australského parlamentu ale euthanasii zrušila 24. března t. r.
Parlament Australského společenství tak využil svého práva měnit legislativu
jednotlivých států a teritorií. Senátoři hlasovali poměrem hlasů 38 ku 33 ve
prospěch návrhu na zrušení zmíněného zákona; tento návrh loni v prosinci
schválila také dolní sněmovna australského parlamentu. Podle některých poslanců je
od dobrovolného odchodu ze života k nedobrovolnému jen malý krok a hrozí nebezpečí,
že budou usmrcováni lidé, kteří nemohou k euthanasii dát svůj souhlas.Zákona
využili v Severním Teritoriu celkem čtyři lidé. Nejméně dva další nemocní,
kteří splnili stanovené požadavky, se nyní připravují na odchod ze života s
pomocí lékařů. Snahu o poskytnutí výjimky těmto dvěma pacientům senát rovněž
zamítl.
Lékař Philip Nitschke, který pomáhal všem čtyřem pacientům při odchodu ze
života, byl během debaty v senátu přítomen na galerii pro veřejnost. Po jejím
skončení na protest proti rozhodnutí senátorů demonstrativně spálil kopii návrhu
na zrušení zákona před budovou parlamentu. "Australský senát zradil
nevyléčitelně nemocné. Zradil zvláště ty dva lidi, kteří v Severním Teritoriu
dnes umírají," řekl Nitschke reportérům. Zrušením zákona o euthanasii
parlament odmítl postoj 75 procent Australanů, kteří právo nevyléčitelně
nemocného člověka na ukončení svého utrpení připouštějí.
Liberální legislativa v USA
Kontroverzní americký lékař Jack Kevorkian 9. října 1996 asistoval u
sebevraždy nevyléčitelně nemocného pacienta. Jednalo se o 69letého Wallace Josepha
Spolara trpícího těžkou sklerózou mutliplex, který se stal již 42. člověkem,
jemuž Kevorkian pomohl zemřít. Tělo mrtvého Texasana poté známý lékař přivezl v
časných ranních hodinách do nemocnice Williama Beaumonta v Royal Oaku ve státě
Michigan. “Pohotovosti u dveří řekl, že má na zadním sedadle pacienta, a předal
lékařům zprávu od zemřelého,” řekla mluvčí nemocnice Yvette Monetová. Podle
ní nebyly učiněny žádné pokusy o resuscitaci a lékaři brzy nato konstatovali
exitus. Kevorkianův právník Geoffrey Fieger sdělil novinářům, že pacient byl
dlouhá léta ochrnutý nemocí, na kterou by nakonec nevyhnutelně umřel. Podle Fiegera
však byli v Michiganu další pacienti, jimž “Doktor Smrt” pomohl zemřít
soukromě. Za svou účast při sebevraždách byl Kevorkian již vícekrát obviněn,
avšak nakonec vždy zproštěn viny.
Jsou Nizozemci manipulováni k euthanasii?
Když se Frans Swarttouw, bývalý ředitel jedné z největších holandských
společností, rozhodl vzdát svůj boj s rakovinou plic, jeho lékař souhlasil a poskytl
mu smrtící injekci. Tato v Nizozemí nikterak neobvyklá a v televizním interview
předem ohlášená událost, se zdála být dalším potvrzením vysoké míry
civilizovanosti, s jakou se v zemi podařilo zvládnout palčivý problém jak skoncovat s
utrpením nevyléčitelně nemocných. Některé nové poznatky však tento idylický
obraz podle jednoho březnového vydání britského listu The Sunday Times narušují.
Newyorský psychiatr a odborník na prevenci sebevražd Herbert Hendin nizozemskou
praxi tzv. zabití z milosrdenství několik let studoval. Došel k závěru, že každý
rok jsou ukončeny životy přibližně 3000 Nizozemců, kteří k tomu předem nedali
svolení. "Euthanasie se čím dál více stává zvykem a rutinou. Lékař z jedné
nemocnice si mi dokonce stěžoval, že jeho kolega zabil pacienta, protože potřeboval
lůžko." Euthanasie je v Nizozemsku technicky ilegální a může být trestána až
12 lety vězení. Pokud se však lékař při jejím provádění drží přísných
předpisů, není obžalován. Mezi podmínkami při jejichž dodržení je euthanasie
možná, je nejdůležitější "opakovaná a vědomá žádost pacienta, který
trpí nesnesitelnou a neodstranitelnou bolestí." Podle posledních dostupných
statistik došlo v roce 1995 k 3600 případům euthanasie nebo asistované sebevraždy. V
dalších 19 000 případech, což představuje téměř pětinu všech úmrtí, lékaři
přerušili léčbu, případně nemocným poskytli silné dávky tišících
prostředků, které mohly zkrátit délku jejich života.
Nizozemská vláda připouští, že došlo k případům "ukončení pacientova
života bez jeho výslovného souhlasu", tvrdí však, že jich bylo 900 a ne 2900
jak tvrdí Hendin. Více než 50 000 Nizozemců dnes s sebou nosí průkazku, jež
potvrzuje, že její držitel sepsal poslední vůli, v níž upřesňuje za jakých
okolností může být zbaven života. Mnozí z těch, kteří souhlasili s euthanasií
tak podle Hendina učinili na nátlak lékařů, zčásti i kvůli nedostatku míst v
hospicech a dalších možností péče o nevyléčitelně nemocné. "Právní
zástupce jedné organizace stoupenců euthanasie mi vyprávěl o případu jeptišky,
která umírala na rakovinu a velmi při tom trpěla. Kvůli svému přesvědčení však
odmítala předčasnou smrt," vypráví Hendin. "Doktor ji nakonec ze soucitu
zabil. Lékaři, kteří praktikují euthanasii nakonec dospějí k takové mentalitě.
Mají pocit, že vědí, jaký život si zaslouží pokračování a jaký ne."
(Lgtt) |