Termín zneužívání zdravotních služeb - prý o 30 procent - je opakovaně užíván v hantýrce vládních činitelů. V poslední době speciálně jako argument pro zvýšení finanční spoluúčasti pacientů. Používají ho ovšem převážně laici - premiér, ministr Stráský, bývalý náměstek ministra zdravotnictví A. Dvouletý - kteří nemají žádné medicínské vědomosti, žádné praktické zkušenosti s nemocnými lidmi, žádné znalosti o mentalitě pacientů. Pojem zneužívání také nijak nevymezili a nekonkretizovali. Jestliže své tvrzeni dedukuji ze skutečnosti o vysokém „konsumu“ poskytovaných služeb, snad vyšším než v jiných evropských státech, pak jde o simplifikaci problematiky, bez analýzy významných i rozhodujících faktorů demografických, hygienických, bez porovnání morbidity, také však bez respektu ke skutečnostem psychologickým i k tradici české medicíny. Ovšem z povrchní „dojmologie" vyvozovat argumenty pro zdravotní politiku a speciálně záměr na finanční regulaci zdravotních služeb stoprocentním zvýšením spoluúčasti, je víc než troufalé. Pracuji ve zdravotnictví bezmála šedesát let. Pokusy o zneužiti zdravotnictví znám jen ze strany podvodníků - simulantů. Ty však jakkoli vysoká finanční spoluúčast neodradí, protože jejich zájem je mířen na podstatně lukrativnější, medicínsky neoprávněný cíl - dlouhodobá neschopnost, invalidní důchod, uznání pracovního úrazu, uznání choroby z povolání apod. Jediným regulátorem v těchto případech může být lékař, lékařská obec opírající se o odbornost, etiku a společenskou odpovědnost.
Každá jiná „regulace" vnáší do zdravotnictví cizorodý organizační prvek s řadou závažných důsledků a s minimálním ekonomickým efektem.
Podle bývalého náměstka ministerstva zdravotnictví Dvouletého (Právo 16. srpna 1997) "dokáže člověk v řadě případů povahu choroby posoudit sám.“ Toto tvrzeni jen dokazuje namyšlenou ignoranci vládního činitele a je v naprostém rozporu s pravdou. Každý zkušenější lékař ví, kolik pacientů se zachránilo tím, že přišli do ordinace s „banální“, „bezvýznamnou“ obtíží. Rozsah článku bohužel nedovoluje podrobnější konkrétní ilustraci. Uvedu jen dva příklady. Právník „jen tak pro jistotu" přišel s tím, že ho brní levá noha, „že to zřejmě nic není“. Byl v poslední hodině operován pro arterosklerotickou stenózu krkavice. Hrozila bezprostřední úplná obliterace s následnou rozsáhlou encefalomalacií. Desítky pacientů si stěžovaly, že mají v poslední době časté „migrény”. Byli úspěšně odoperováni pro nezhoubný nitrolební nádor. Stovky analogických případů by mohli uvést představitelé různých lékařských oborů, speciálně onkologové. To je tedy jedna kategorie možných zneuživatelů.
Druhou, kterou mohou mít naši regulátoři na mysli, jsou afektivně labilní spoluobčané - neurotici, psychosomatici. Úzkostní, ev. hypochondričtí, přitom bázliví i šetřiví. Těm má být znesnadněn přistup k lékaři, který jim svou odborností je oporou, vrací jim klid a duševní rovnováhu? Či snad opuštění, depresivní jedinci, kteří u lékaře hledají pochopení, empatii, několik útěšných vět, ev. předpis vhodného psychofarmaka? Nebo snad staří občané s jejich multimorbiditou a řadou „nicotných", pro ně však velmi tíživých zdravotních obtíží? Uvědomili si naši regulátoři, jakým psychickým utrpením je pro starého, sociálně slabého občana, je-li postaven před dilema potřeby lékařské konzultace a významného finančního vydání? Analogické dilema by ovšem vznikalo i u sociálně slabších rodin při zatížení zdravotní péče o děti. V rozporu s evropskými soustavami zdravotního pojištění, jež má sociální klauzuli vyjímající finanční spoluúčast u osob s nízkými příjmy, nebo osob, u nichž by byla finanční spoluúčast na závadu, připravuje naše ministerstvo zdravotnictví zvýšení spoluúčasti o sto procent bez výjimek. Navrhované snížení zdravotního pojištění je klasickým příkladem negace principu občanské solidarity - nástroje občanské equity (rovnosti) poskytování zdravotních služeb. Úleva půl procenta významná jen pro občany s vysokými příjmy, má být kompenzována zvýšením finančního tlaku na sociálně nejslabší - děti a staré lidi. Rozpor s ústavním zákonem zajištěnou bezplatnou zdravotní péčí a aktuálními záměry vlády se snaží vládní činitelé sofisticky obejít poukazem na článek 41. Listiny práv a svobod, který říká, že meze bezplatné péče stanoví zákon. Tato formulace však nemůže přece popřít článek 31. Listiny. Vylučuje jediné určité medicínské úkony, které nejsou léčebnou péčí i když je provádí lékař. To však nemá se stoprocentním zvýšením finanční spoluúčasti žádnou logickou souvislost. Ano, peněz je ve zdravotnictví málo při současné dezorganizaci, při úniku finančních prostředků do černých děr privátních zařízení, vysokých nájmů ordinací, vysokých úroků za neracionální nákup nesmírně drahé moderní techniky. Je přímo paradoxem, jestliže vedoucí představitel ministerstva zdravotnictví prohlásil, že „zdraví není žádný veřejný statek, ale individuální záležitost každého z nás ..." (Právo 16. srpna 1997). Je triviální pravdou, že zdraví je věci individuálního zájmu. Je však současně i nesmírně významným veřejným statkem. Kolektivní zdraví je vysokou společenskou hodnotou, péče o něj pak jedním ze základních předpokladů produktivního způsobu života občanů a tím prosperity státu - i důležitým společenským stabilizátorem, nástrojem občanské rovnosti a sociálního míru demokratického státu. Proto všechny evropské demokracie s nesmírnou starostlivostí a vědeckou přesností utvářejí zdravotnické sektory jako integrující veřejnoprávní instituce.

Prof. MUDr. Zdeněk Macek, CSc., neurolog