Pro transformující se ekonomiku je velmi důležitý pohled dynamický. Spíše než o komparaci konkrétních hodnot by tedy mělo jít o komparaci vývojových tendencí, tedy o komparativní analýzu časových trendů. Současně se ukazuje, že uvažovat o vývoji izolovaných veličin nestačí, takže je nutné vždy analyzovat dynamiku celých komplexů veličin, které jsou spolu vázány. Snížíme-li tedy procento výdajů za léky, dojde patrně okamžitě ke zvýšení výdajů v některém jiném sektoru zdravotnického systému. Chceme proto čtenáře alespoň rámcově informovat o trendech vývoje nákladů za nemocniční péči, ambulantní péči a za spotřebu léků v zemích OECD v letech 1970 - 90. Tyto tři sektory v mnoha státech spotřebovávají více než 90 % veškerých výdajů na zdravotnictví. Údaje čerpáme z databáze zdravotnických údajů ze zemí OECD, kterou v r. 1994 vydala pařížská centrála OECD. Neuvádíme však údaje v nějaké měnové jednotce, nýbrž každý z uvedených nákladů budeme charakterizovat procentem z celkových zdravotnických výdajů.
Vývoj těchto údajů je znázorněn na připojeném obrázku, kde na ose x probíhá čas od r. 1970 do r. 1990 a jednotkou osy y je procento z celkových výdajů na zdravotnictví. Je okamžitě vidět, že zatímco v některých zemích, např. v Dánsku, Holandsku, Německu, Rakousku, Kanadě, USA a Austrálii, se udržují poměry mezi nemocniční, ambulantní a lékovou spotřebou téměř konstantní, v jiných zemích, jako je Španělsko a Itálie, podléhají tyto poměry značným výkyvům, či sledují dlouhodobé tendence. Zdravotnický systém ve Finsku systematicky posiluje svou ambulantní složku, a proto procento výdajů za ambulantní péči po celých 20 let rostlo. Řecko zase snižovalo systematicky své lékové výdaje.
Všimněme si, že s výjimkou Belgie, Švýcarska, Lucemburska a Japonska spotřebovávají zdravotnické systémy nejvyšší procento svých výdajů na nemocniční péči. V Norsku tato spotřeba dosáhla na přelomu 70. a 80. let téměř 75 %, spotřeba v Dánsku je trvale nad 60 %, což je hodnota, kterou ostatní státy buď v průběhu 20 let vůbec nedosáhly, či se k ní přiblížily jen na krátkou dobu.
Jestliže předchozí charakteristikou nelze popsat jednotně všechny státy, lze nyní zdůraznit, že bez výjimky se na léky ve všech zemích v osmdesátých letech spotřebovávalo v uvedených třech kategoriích nejnižší procento z celkových zdravotnických výdajů. Na počátku 70. let vydávalo Řecko za léky přes 40 % svých zdravotnických výdajů. Ty však systematicky klesaly až na současných 23 % (1992). I když v závěru 80. let došlo v několika zemích k malému nárůstu procenta výdajů spotřebovaných za léky (Itálie, Kanada), převažující tendenci v období 1970 - 90 lze charakterisovat jako pokles. Jinými slovy, v zemích OECD se výdaje spíše přesouvaly do nemocniční a ambulantní péče. Lze stejnou tendenci očekávat i u nás?
Odpověď na tuto otázku nelze přesvědčivě vyvodit z dlouhodobých tendencí zemí OECD, neboť ty neprošly onou proměnou hodnot, a s nimi souvisejícími strukturními změnami, které stále ještě doznívají v zemích střední a východní Evropy. Nicméně přesto lze mít za to, že zmíněná tendence se začne prosazovat i u nás.Podle údajů OECD dosáhly v r. 1994 naše výdaje za léky 81 USD na hlavu. Ve stejném roce činily britské výdaje 186 USD, portugalské pak 168, v severských zemích překračovaly lehce 200 USD. Velmi zhruba lze tedy rozdíl mezi zdejšími výdaji a výdaji v uvedených zemích charakterizovat částkou cca 100 USD, o které je naše spotřeba nižší. Právě tato částka do jisté míry charakterizuje tlak na další zvýšení spotřeby. Kdybychom výdaje za léky vyjádřili v dolarech přepočítaných podle kupní síly (power purchasing parity) a nikoliv v běžných cenách, pak databáze OECD uvádí naše výdaje za léky ve výši 205 USD (PPP), výdaje v severských zemích se pohybují mezi 150 až 200 USD (PPP), tedy hodnota naší spotřeby může být dokonce vyšší, než je tomu u řady západních zemí. Jestliže enormní výdaje německé překračovaly v 90. letech 400 USD v běžných cenách, přepočteny podle kupní síly byly jen málo nad 300 USD (PPP). Vše naznačuje, že naše spotřeba tedy už nečiní jen zanedbatelný zlomek spotřeby v mnoha západních státech, nýbrž přiblížila se téměř k polovině hodnoty, kterou uvádí Dánsko a další severské státy. Jelikož je spotřeba léků z velké části kryta dovozem, lze považovat toto přiblížení se (alespoň některým) západním zemím za předzvěst poklesu tlaku na další zvýšení výdajů za léky.
Ve státech OECD v posledních 20 letech vesměs nedocházelo ke snížení celkových výdajů na zdravotnictví, nýbrž, jak naznačují uvedené grafy, se proměňovala jejich struktura. Ani u nás nelze očekávat, že se celkové výdaje sníží. Sníží-li se procento výdajů za léky, bude to patrně v důsledku toho, že v druhých dvou sektorech, tj. v nemocniční a ambulantní péči náklady porostou rychleji, neboť ty jsou „taženy podstatně vyšším finančním rozdílem mezi námi a západní Evropou, než je onen stodolarový u spotřeby léků“.

RNDr. Vladimír Albrecht, CSc.,
Styčná kancelář WHO v ČR
Reference: OECD Health Data, OECD, Paris, 1994