 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Jedenáct mýtů o zdravotní péči
|
sepsal senátor PCŘ, stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS). Je zajímavé si je pozorně pročíst, zejména pro případ, že by se pan senátor stal třeba někdy ministrem zdravotnictví, což není vyloučeno. Senátor Julínek navrhuje abychom zdánlivě nevyvratitelné mýty zbourali. Zajímavé by bylo, co kromě bourání mýtů stínový ministr navrhuje. Jaký má recept pro naše churavé zdravotnictví to senátor prozatím neprozradil. Pravda je, že to dosud neudělala ani současná ministryně zdravotnictví Součková, která má koncepci zdravotnictví předložit po parlamentních prázdninách.
Jedenáct mýtů o zdravotní péči
Mnohé návrhy koncepcí zdravotnictví, politické postoje (zvláště z levého politického spektra), názory velké části poskytovatelů a samozřejmě odborářů jsou založeny na mýtech zakořeněných v našem myšlení. Mýty vznikají o mnoha lidských činnostech. Ve zdravotnictví se zdají nevyvratitelné. Prosím, zbourejme je.
1. mýtus - zdravotní péče je zadarmo
Zdravotní péče prý občané nesmějí či nemohou platit. Kde se pak vezme téměř 180 miliard korun na letošní rok? Téměř všechny tyto prostředky budou zaplaceny občany! Průměrně 18 tisíc korun na hlavu za rok! V současnosti je nám dovoleno rozhodovat o 1400 Kč z výše zmíněných 18 tisíc. Zároveň je dobré si uvědomit, že
s 16 600 Kč někdo disponuje!
2. mýtus - zdraví je veřejný statek
Není nic tak bytostně naše jako zdraví. Ze všech determinant na něj máme ten největší vliv my sami. Veřejné fondy jsou na zajištění těch rizik, před kterými se neumíme sami chránit. Zdraví jako soukromý statek nevylučuje solidaritu mezi námi a veřejnou kontrolu čerpání určité části našich peněz.
3. mýtus - poskytování zdravotní služby nepodléhá ekonomickým zákonitostem
Ekonomická teorie popisuje zvláštnosti trhu zdravotnických služeb. To však neznamená, že nepodléhá jeho zákonitostem! Přemrštěné regulace státu nebo dokonce snaha poskytované služby přímo plánovat, dimenzovat a řídit způsobují
nedostatek, deformaci cen, deficit fondu, šedou ekonomiku, tedy to, co zažíváme už dnes. Zdravotnická služba přes své zvláštnosti je službou jako každá jiná!
4. mýtus - zdravotní péče nemůže být ziskovou činností
Poskytování zdravotní péče bez zisku by znamenalo odumírání této služby bez obnovy kapacit. Zmatek způsobuje nesprávná interpretace výrazu nonprofitní. I "nonprofitní" zdravotnické zařízení je podnikem, který produkuje a prodává zdravotní službu, zisk je využit pro hlavní cíl organizace, přičemž hlavním cílem není zisk. Ovšem ani ve zdravotnictví není nemravné mít za hlavní cíl zisk.
5. mýtus - peníze proplácené zdravotnickému zařízení mají veřejný charakter
Zdravotnické zařízení fakturuje pojišťovně (nebo přímo pacientovi) péči a ta ji kupuje. Jakmile pojišťovna po prověření zaplatí za fakturovanou péči, nelze už hovořit o veřejných prostředcích. Navíc mnohá zařízení jsou už dnes podnikatelskými subjekty, tzn. jejich činnost je předmětem soukromoprávní oblasti.
6. mýtus - objektivizace potřeb, úhrad, objemu péče
Nelze objektivizovat potřebu, natož potřebu zdravotní péče! Obecně potřeba je výsostně individuální přání, které je realizováno formou poptávky. Úhrada je dána cenou, ale v našich podmínkách o ní nerozhoduje vztah nabídka - poptávka, ale čím dále více ministerstvo zdravotnictví. Objektivizace objemu péče je jinými slovy regulace nabídky. Ekonomická teorie popisuje přesně termíny potřeba, poptávka, cena, nabídka a jejich zákonitosti, včetně možnosti je objektivizovat.
7. mýtus - centrální informace, vědecké analýzy mohou sloužit k efektivnímu řízení zdravotnictví
Tento mýtus se neustále vrací jako lákavá možnost centrálně řídit. Výroku: "Kdyby tam seděl kvalitní ministr, tak by se vše jednoduše a rychle vyřešilo." věří stále neuvěřitelné množství lidí. Máme historické i současné důkazy, že je čas přestat věřit na osvíceného génia, který je schopen postihnout potřeby
miliónů lidí.
8. mýtus - veřejná služba vyžaduje veřejné či státní vlastnictví
Pro efektivitu vydávání veřejných prostředků je naopak důležité, aby byla jasně formulovaná veřejná zakázka, kontrola plnění. Právě tak tomu bývá a musí být mezi privátním subjektem a veřejnou institucí. Naopak je známo, že do veřejných institucí tečou velké peníze. Veřejné vlastnictví a účel organizace je údajně zárukou efektivity a naplnění veřejného zájmu. Odtud pochází zrůdnost zřizování a zřizovatelských funkcí, které jsou považovány za jediný možný prostředek realizace veřejného zájmu.
9. mýtus - veřejné zdravotnictví je zárukou rovného přístupu k čerpání zdravotní péče
Nic není více provázeno klientelismem jako veřejné systémy! Protekce, čekací listy, fronty jsou typickým prostředím pro černé peníze. Známý lékař, zprostředkovatel je už dnes důležitým prostředníkem. Ne všichni tuto možnost mají!
10. mýtus - podrobné zákony jsou zárukou fungování zdravotnictví
Opak je pravdou. Zákon má vymezit základní mantinely. Chránit jen před tím, před čím se nemohu ochránit sám. Přenormování našeho života se stává brzdou dynamického vývoje a kreativity. Obcházení zákona je pak logickým důsledkem.
11. mýtus - normy znamenají a priori kvalitu ve zdravotnictví
Normy znamenají především omezení, dávají moc kontrolorovi (obvykle úředník), omezují kreativitu a rozvoj, generují často neodůvodněné náklady, způsobují závislost a snižují odolnost toho, jenž jimi má být chráněn. Motorem kvality je především rovná soutěž!
6.5.2003
Autor: Tomáš Julínek
Zdroj: webové stránky ODS
-  -
|
| |
|
|
