 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Pátek, 25.Červenec 2003
|
Články
|
Jaké změny chci ve zdravotnictví
|
"To, co chci, je, aby každý občan našeho státu  měl jistotu, že se mu dostane té nejlepší odborné péče, která je ve světě k dispozici. Nic víc, ale ani nic míň," zdůraznila ministryně zdravotnictví Marie Součková. Odmítám zdravotní systém z doby totality, kdy bylo dvojí zdravotnictví. Systém Sanopsu, nejnovějších léků jen pro úzkou skupinu vyvolených. Operace podle moderních metod jen někde a pro někoho včetně léčby v zahraničí. Možná jsme zapomněli, jak jsme pro své příbuzné hledali cesty pro propašování léku přes čáru a někdy se k nim ani nedostali, když byly poslány poštou k příjemci. Tak takové zdravotnictví skutečně nechci.
Proč se od revoluce nestalo zdravotnictví prioritou? Proč se neřešilo nebo se jakoby řešilo častou výměnou ministrů? Již v roce 1992 byl systém chybně nastaven, což vedlo k zavedení první regulace pojišťovnami u poskytovatelů zdravotnické péče. V letech 1995 a 1996 ODS nenašla politickou odvahu systém řešit. V zahledění se do populistických kroků obětovala zdravotnictví a spíše nesystémově přikročila k paušálním platbám, dovolila souběhy poskytovatelů a začal velký boom ve zřizování nových zdravotnických kapacit.
Neviditelná ruka trhu však spíše způsobila krach mnoha pojišťoven, které nebyly schopny za nasmlouvanou péči zaplatit. Místo v ambulancích se více začalo léčit na lůžku a počala se objevovat zadluženost nemocnic. Poprvé místo pojišťoven, které nedokázaly úspěšně vybrat pojistné a nežádaly zaplacení pohledávek za zaniklými státními podniky, křičeli dodavatelé léků a zdravotnického materiálu. Ve strachu o politickou volební prohru tehdejší koalice nemocnice oddlužila. Celý systém ale běžel dál. Finanční situace se nestabilizovala, regulace u poskytovatelů pokračovaly a s nimi se zvolna a nenápadně zvyšovala spoluúčast občanů. V tichosti, ale přece.
Pojišťovny zanikaly, dluhy narůstaly a platy se zvyšovaly. Liberalizace trhu nic nevyřešila. Jen se navyšovala síť a zpožďovaly se platby zdravotnickým zařízením, rostlo procento nemocných, za které do systému nikdo nepřispíval, a rostlo i procento skupiny pojištěnců, za něž platí stát. Kde jsme dnes? Pojišťovny v honbě za pojištěncem nasmlouvají kdeco a za cokoli, přičemž není při stejné nemoci stejná finanční úhrada za léčení. Není pak ani dostatek peněz na zaplacení poskytnuté péče, nemocnice jsou předlužené, není dostatečně dostupná zdravotní péče a její kvalita. Nechci, aby české zdravotnictví šlo ke dnu. Pouze systémové kroky nastaví jeho stabilitu. První krok se týká příjmů a transparentnosti hospodaření pojišťoven. Znamená to posílit kontrolu nás občanů, kteří si prostřednictvím pojišťoven platíme na zdravotní služby. Druhým krokem je optimalizace sítě zdravotnických zařízení, která směřuje k tomu, aby služby byly dostupné, kvalitní a s nepřetržitým provozem.
Do tří let je nutné snížit nejen počet akutních lůžek a zvětšit počet lůžek následné péče, ale i zavést lůžka sociálně zdravotní. Až po nastavení takového systému může zhruba v roce 2006 přijít krok třetí - regulace na straně uživatele. To jsou ty nyní tak diskutované poplatky. Dnes každý z nás doplácí ročně částku cca 1300 Kč. Oněch diskutovaných 2000 Kč by byla načítaná částka, která by znamenala poplatek za návštěvu u praktického lékaře, specialisty, poplatek za recept apod., což by znamenalo, že s uplatněním sociální klauzule by neplatily děti, důchodci s nízkými příjmy apod. Není tím myšleno, že by každý z nás na počátku roku zaplatil 2000 Kč. Jen kdyby se šlo na vyšetření nebo se vyzvedával například recept. Každý by si sledoval, jak vysokou částku zaplatil. Po dovršení limitu 2000 Kč už by se neplatilo vůbec nic. Prakticky by se tak uplatnil princip plné solidarity, a navíc by i každý z nás více pečoval o své zdraví, nevytvářel si nadbytečné zásoby léků a zbylo by i více finančních prostředku na prevence. To, co chci, je, aby každý občan našeho státu měl jistotu, že se mu dostane té nejlepší odborné péče, která je ve světě k dispozici. Nic víc, ale ani nic míň.
21.07.03
Autor: Marie Součková, ministryně zdravotnictví ČR
Zdroj: ČSSD/Právo
-  -
|
| |
|
|
