 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
O zdravotnictví
|
a postavení pojištěnců (pacientů) a reformách systému píše Ivan David: „…celou tu legraci za 180 miliard ročně platí pojištěnci, ale změny se budou dít ve prospěch zájmových skupin, které jsou těmito penězi naopak placeny, jsou dobře organizovány a proto dokáží vytvořit na politiky potřebný tlak. Média pak pojištěncům - občanům v režii „odborníků“ vysvětlí, proč to mají znovu zaplatit.“ Zajímavý text uzavírá : „Pokud nebudou občané-pojištěnci řádně informováni o skutečné nabídce, skutečných cenách a reálných potřebách a pokud nezačnou tvrdě prosazovat svoje zájmy, zůstanou jen těmi, kteří platí a trpí. Záleží na nich i na politicích, jestli je v tom nechají bez pomoci.“ Celý text následuje…
Zdravotnictví: zamlčené předpoklady
Média, čekárny, ordinace i hospody jsou teď zase plné vášnivých diskusí o zdravotnictví. Mají jeden společný problém. Jsou postaveny na mnoha zamlčených předpokladech (premisách), z nichž velmi četné jsou chybné, vyvěrající více z intuice než poznání, více z přání nebo obav než z reality (katathymní). Ještě ke všemu se vzájemně potencují, aby se spojily v celkem všeobecně přijímané přesvědčení. Z chybných premis správný záměr nevyplyne ani za podmínky logicky korektního vyvozování. Analýza zmatků ze zamlčených předpokladů by vydala na disertační práci, zmíním se jen o některých nejpodstatnějších.
Zdravotnictví se dotýká snad nejcitlivěji ze všech resortů zájmů občanů, skupin i celé společnosti (pokud ještě existuje), je tedy záležitostí vrcholně politickou. Laická veřejnost (nezdravotníci a nepolitici) se kloní k přesvědčení, že by se politici „měli už konečně dohodnout a nepřekážet odborníkům v optimálním řešení“. Problém je v tom, že společnost je zájmově rozdělena, což má výraz v existenci politických stran a strany jsou od počátku od toho, aby se opřeni o voliče staraly o jejich zájmy. Jinak voliče ztrácejí a tím samy pozbývají smyslu.
„Nepolitická politika“ je na horním konci podvod a na dolním dětinskost. Každý politik by si rád přivlastnil „obecný zájem“, protože obecně jen s většinou může vyhrát a zůstat politikem. Je zásadním problémem, že politici vzdor mnohaleté diskusi o zdravotnictví objektivní zájmy svých voličů ani neznají. Subjektivní názory se po konfrontaci s novou realitou stejně změní.
Ještě horší je, že své zájmy neznají ani sami občané. Dovedou si reformy do všech důsledků představit ještě méně než politici, zato v nich hlodá úzkost, že pro ně dopadnou špatně. Na to se ostatně mohou téměř spolehnout. Ve skutečnosti je prostor pro nutnou politickou dohodu vymezen mantinely, které tvoří zejména:
míra solidarity, poměr mezi efektivitou a komfortem, v čí prospěch a na čí úkor se přerozdělí příjmy a jaký má být prostor pro konkurenci či monopolizaci (a tím také korupci).
Navzdory politickým proklamacím se reformy jako obvykle uskuteční cestou nejmenšího odporu. Ze všech zájmových skupin kladou nejmenší odpor právě pojištěnci. Sice celou tu legraci za 180 miliard ročně platí, ale změny se budou dít ve prospěch zájmových skupin, které jsou těmito penězi naopak placeny, jsou dobře organizovány a proto dokáží vytvořit na politiky potřebný tlak. Média pak pojištěncům - občanům v režii „odborníků“ vysvětlí, proč to mají znovu zaplatit.
Tvrzení jednotlivců reprezentujících často jiné zájmové skupiny, než to na první pohled vypadá, jsou v médiích prezentovány jako „odborná stanoviska“ dokonce v protikladu k „politickým“. Například věta z Lidových novin (12.3.2004): „Právě vyšší zapojení pacientů do financování zdravotní péče považují odborníci za jeden z rozhodujících kroků reformy, protože přiměje pacienty více šetřit.“, stojí za rozbor.
Zamlčovaná specifika zdravotnictví
Primitivní „revoluční“ pravdy zakotvené na jedné straně v hladu po ideích, a jednoduchých receptech na straně druhé ve snaze nakrmit lid novými frázemi a koncepty, z hlav pomalu vyvanuly, nicméně představa, že vše lze
linkovat podle jednoho pravítka přetrvává. Specifika zdravotnictví fungují bez ohledu na vůli ideologů. Pro zdravotnictví je to krom jmenované „političnosti“ ještě zejména mimořádná informační asymetrie mezi nabídkou a poptávkou, kdy nabídka ovládá poptávku a proto ji samozřejmě indukuje.
Nemocný pojištěnec má na spotřebu své péče pranepatrný vliv. I když je dotazován, je otázkami a tvrzeními veden k rozhodnutí, které maximalizuji prospěch druhé strany. Tou nemusí být primárně lékař, ale třeba výrobce či distributor (s lékařem občas totožný). Představa, že nemocný plný úzkosti v časové tísně správně rozhodne ve svůj prospěch, je nesmyslná. Velmi často vydá peníze za něco, co vlastně nepotřebuje, jindy se naopak „rozhodne nečerpat péči“, kterou dost nutně potřebuje.
„Odborníci“ jsou ochotni o tom nevědět, jestliže například reprezentují komerční pojišťovny svým úspěchem závislé na pocitu pojištěncova ohrožení. Budou tedy „odborně“ tlačit na maximální snížení „rozsah solidárně poskytované zdravotní péče“. Přál bych českým občanům, aby byli tak bohatí, aby si mohli dopřát vyšší přímé platby, protože ostatní své bazální potřeby mají zajištěny. Zatím však prý mají zůstat levnou pracovní silou či chudými důchodci. Jak asi bude naloženo s evropskou specifikou vysoké solidarity ve zdravotní péči a tradicí široce dostupné veřejné služby?
Pokud nebudou občané-pojištěnci řádně informováni o skutečné nabídce, skutečných cenách a reálných potřebách a pokud nezačnou tvrdě prosazovat svoje zájmy, zůstanou jen těmi, kteří platí a trpí. Záleží na nich i na politicích, jestli je v tom nechají bez pomoci.
14. března 2004
Autor: Ivan David
Zdroj: 4D
-  -
|
| |
|
|
