 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Zmatky okolo poplatků u lékaře
|
ohrožují reformu českého zdravotnictví, píše RESPEKT. David Rath většinou nechodí pro silná slova daleko. Tentokrát bychom ale měli prohlášení stínového ministra zdravotnictví, že bude na své klinice bojkotovat povinné vybírání poplatků od pacientů, brát vážně. Vláda sice minulý týden prosadila ve sněmovně povinnost platit, ale zároveň není nikdo schopen vysvětlit, co ta citlivá a dlouho slibovaná revoluce pacientům a lékařům konkrétně přinese. Nejasnosti okolo poplatků navíc odhalují, že koalice navzdory slibům dodnes nemá jasno v tom, jak chce opravit špatně zorganizované a předražené české zdravotnictví.
Všechno to šlo trochu rychle. Dokonce tak rychle, že nezbyl čas ani na ty nejpodstatnější informace. „Mám z těch poplatků dodatečný příjem, či nikoli?“ ptá se Václav Chytil s pohledem upřeným na monitor počítače. „Dneska o tom přece něco bylo v novinách.“ Pan Chytil přitom rozhodně nepatří k těm, kteří by se detaily okolo zavádění poplatků měli dozvídat z novin. Tento vousatý internista už patnáct let provozuje ordinaci v pražské vilové čtvrti Košíře. Podle novely zákona o zdravotních pojišťovnách, kterou poslanci schválili v rámci „reformního batohu“ minulý týden, bude muset od 1. ledna vybírat 30 korun od každého pacienta, který projde dveřmi jeho ordinace. Do spuštění akce ještě zbývá nějaký čas, ale nervozita se hlásí ke slovu už teď. „Bohužel mi nikdo nevysvětlil, jak to má v praxi probíhat,“ zlobí se lékař. A podobně bezradně se tváří i mocnější hráči. „K poplatkům u lékaře se zatím vyjadřovat nemůžeme, nemáme informace,“ říká tisková mluvčí VZP Jana Víšková. Pojišťovna se přitom stará o dvě třetiny tuzemských pojištěnců.
Tam, kde ani největší aktéři neznají detaily, se však jen stěží může vést věcná debata. Není tedy divu, že se kolem poplatků v posledních týdnech rozpoutal trochu hysterický spor, jemuž vévodily obavy, že doktoři se budou soudit o 30 korun s rodiči puberťáků, kteří odmítnou zaplatit. Teď je ale nejvyšší čas, abychom se věnovali klíčové otázce: přispějí poplatky u lékaře ke zlepšení českého zdravotnického systému, či nikoli?
Debata okolo placení se zatím točí kolem věcí, které se bezprostředně týkají pacientů: dlouhá čekací doba v ordinaci, nedostatek informací, nevlídný personál. Jedním z důvodů těchto obtíží je i nedostatek financí v systému. Jsou to známé věci: podobně jako na Západě i v Česku výdaje na léčení rok co rok převyšují částky, které zdejší pojišťovny do systému vyberou. A tlak roste: možnosti se díky novým lékům a technologiím stále zlepšují – a jsou stále dražší. Zároveň stoupá počet lidí, kteří terapii využívají. „Za současného nastavení financování českého zdravotnictví bychom v roce 2050 nebyli schopni financovat téměř polovinu poskytované zdravotní péče,“ líčí situaci Tomáš Cikrt, tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví.
A tady je třeba připomenout, že poplatky nemusí být účinný nástroj, který postaví zdravotní péči na nohy. Přitom vypadají jako ideální řešení. Češi chodí k doktorovi v průměru 12,7krát za rok – to je dvakrát více, než činí průměr Evropské unie. Kdo u lékaře platí, ten si podle teorie rozmyslí, jestli jeho chřipka skutečně potřebuje posudek drahého experta. Zdravotní pojišťovny ušetří hodně peněz – a zároveň poplatky přinesou další peníze do systému. Praxe však vypadá trochu jinak. Vezměme si na pomoc země, kde už je zavedli. A podívejme se na chvíli i jinam než na Slovensko, jehož příklad v Česku táhne.
Kouzlo nulového efektu
„Poplatky jsme zavedli už v roce 1997,“ říká Dieter Holzweber, tiskový mluvčí Svazu rakouských veřejných pojišťoven. Po dlouhá desetiletí bezplatné zdravotní péče museli Rakušané najednou za každou návštěvu lékaře platit 50 šilinků (v přepočtu zhruba 100 korun). Nikoho to ale neodradilo. „Nezaregistrovali jsme žádné změny v chování pacientů.“ Ještě zajímavější je, že podobné zkušenosti mají i v Německu, kde lidé chodí k lékaři ještě častěji než v Čechách (podle statistik 16krát za rok). Od 1. ledna 2004 se při libovolném počtu návštěv lékaře platí za čtvrtletí 10 eur. Pokud pacient během kvartálu lékaře nevyhledá, tento poplatek nemusí platit. Bezprostředně po zavedení nového systému počet pacientů klesl o deset procent. Podle údajů z několika pojišťoven a organizací lékařů (oficiální statistika ještě neexistuje) se však tento trend loni obrátil a čísla jsou zase na stejné úrovni jako před zavedením poplatku. A ani na Slovensku, které čeští politici vytrvale uvádějí jako příklad úspěšného modelu, nepanuje shoda v tom, jestli částka 20 korun, kterou tamní pacienti museli v ordinacích platit od roku 2003 (než poplatek premiér Fico loni zrušil), měla nějaký efekt. Bratislavské ministerstvo zdravotnictví v aktuální zprávě říká, že návštěvnost v ordinacích neklesla, „otcové“ tamní reformy ale trvají na opaku. Nikdo však nemá k dispozici čísla, jimiž by svou jistotu doložil. A problematická je i naděje, že poplatky zaručí příliv nových peněz do systému: V roce 2004 získaly díky poplatkům německé pojišťovny 1,7 miliardy eur – což odpovídalo 1,2 procenta celkových příjmů. A čtyři miliardy korun, které podle odhadů ministerstva zdravotnictví budou ročně platit Češi, nepředstavují víc než 2 procenta zdravotnického rozpočtu.
Tohle všechno koneckonců vědí i na ministerstvu. Tým Tomáše Julínka už dlouho Čechy přesvědčuje, že poplatky hrají hlavně psychologickou roli. „Nejdůležitějším efektem je prolomení bariéry bezplatného zdravotnictví v okamžiku spotřeby zdravotní péče,“ píše v e-mailu Tomáš Cikrt. S tím nelze nesouhlasit – poplatky by skutečně mohly pacienty připravit na zásadní reformu, které se nevyhneme. Potíž je v tom, že pár měsíců před jejich zavedením nikdo není schopen vysvětlit, jak bude ten radikální řez vypadat. „Dosud jsme sbírali reformní návrhy, které tady za posledních léta z různých stran zazněly,“ říká Ondřej Mátl, koordinátor kulatého stolu pro diskusi o budoucnosti financování zdravotnictví, který na jaře zřídila vláda. „Momentálně se zabýváme mapováním aktuálního stavu českého zdravotnictví. Diskuse o konkrétních reformních krocích začne až v prosinci.“ Na ministerstvu zatím neznají ani přesnou velikost dluhu, který s sebou zdravotnický systém táhne. Víme jen, že už léta jde řádově o miliardy.
Lze si představit, že ministr protlačil sněmovnou poplatky už teď prostě proto, že nepříjemné změny se prosazují nejlépe na začátku vládnutí. V tuto chvíli ale není jasné, zda spěch celé věci spíše neuškodí. Česká verze poplatků totiž přinese řadu zbytečných komplikací, které mohou srazit už tak problematickou podporu pro radikální řez.
Medvědí služba
Protesty proti poplatkům opravdu mají určité opodstatnění. Od 1. ledna by měl každý lékař od každého pacienta vybírat 30 korun za návštěvu. Aby celý systém vůbec mohl fungovat, musí lékař pečlivě zdokumentovat, kolik vybral. Sestry v ordinaci internisty Chytila tak budou muset zhruba šedesátkrát denně přijmout platbu a vracet drobné. Zároveň by měly zaznamenat, kdo zaplatil, kdo ne a proč. Navzdory počítačům to znamená spoustu času a nervů – což potvrzují zkušenosti z Německa, kde „procedura“ placení probíhá pouze jednou za čtvrtletí. Je tedy otázka, jestli je smysluplné, aby pacient platil každou jednotlivou návštěvu u lékaře, jestli tento systém nezpůsobí až nepřiměřenou byrokracii.
Hlavní problém je však v tom, že – na rozdíl třeba od Německa, ale také Rakouska – poplatky v Česku nejsou příjmem pojišťoven, ale lékařů. Německý lékař, který vybral dejme tomu 500 eur na poplatcích, prostě dostane z pojišťovny o tuto částku méně. V Čechách zatím není model jasný. „Pojišťovny mohou vybírání poplatků zohlednit při návrzích na růst prostředků pro ten který segment zdravotní péče,“ říká Tomáš Cikrt z ministerstva. Co tato věta opravdu znamená, tedy jak poplatky ovlivní příjmy lékařů či nemocnic, zřejmě závisí pouze na názoru dané pojišťovny. Nejhorší však je, že tento systém může vést spíše ke zhoršení kvality péče než k jejímu zlepšení: Jelikož poplatky neobdrží pojišťovny, ale lékaři, automaticky nastane mezi doktory soutěž o pacienty, kteří co nejvíce „přinesou“ – a to jsou poměrně zdraví, a především solventní lidé, které mohou v ordinaci co nejrychleji „odbavit“.
Shrnuto: pokud špatně nastavený systém vyvolá nepříjemnou náladu sester, nejistotu lékařů a nespokojenost u pacientů, může to reformu zdravotnictví citelně zkomplikovat ještě předtím, než skutečně začne.
Pacienti každopádně během nadcházejících měsíců nutně potřebují, aby jim stát pomohl zjistit, které z drahých služeb svých lékařů mohou vynechat. Pojišťovny se o to snaží – minimálně slibem, že budou pacientům posílat každý rok seznam, jakou léčbu podstoupili a kolik to stálo peněz. Stát nám všem v tomto směru zatím dost dluží.
Jak se platí jinde
Hlavním smyslem poplatků vždycky bylo, aby si pacienti uvědomili, že zdravotní péče je drahá záležitost. Jaké jsou tedy nejzajímavější alternativy k českému modelu?
Ve Francii pacient většinou platí nejen poplatek, ale celý účet za ošetření u lékaře na místě z vlastní kapsy. Teprve potom žádá pojišťovnu o proplacení. Tento systém posouvá odpovědnost za peníze z lékaře na pacienta a všichni, kdo přispívají na společné pojištění, snadno na „vlastní kůži“ pocítí, co zdravotní péče stojí.
Ve střední Evropě je těžké prosadit podobný model. I tady však lze nalézt inteligentní řešení. V Rakousku si od roku 2005 všichni pojištěnci musí koupit tzv. e-card. Stojí 10 eur za rok a člověk s ní u lékaře už žádné další poplatky neplatí. Peníze na e-card vybírají zpravidla zaměstnavatelé (nikoli lékaři) a odvádí je pojišťovnám. Pacienti dostávají jednou ročně zprávu od pojišťovny, ze které se dozvědí, kolik peněz za ně pojišťovna v předchozím roce zaplatila.
26.8.2007
Zdroj: Respekt
-  -
|
| |
|
|
