 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Úterý, 01.Červenec 2008
|
Články
|
Ve zdravotnictví potřebujeme ceny, nikoli regulační poplatky
|
míní ekonom Jiří Kinkor na stránkách Neviditelného psa. Jeho zajímavý a celkem ojedinělý názor stojí za přečtení. Kritika Julínkova konceptu, tentokrát z úplně jiné strany jistě vybízí k zamyšlení.
Ve zdravotnictví potřebujeme ceny, nikoli regulační poplatky
Socialisté podle očekávání nesouhlasí s platbami u lékaře a žádají, aby se „regulační poplatky“ pro novorozence a děti zrušily. A mají samozřejmě pravdu, protože v případě novorozenců neplatí argument, na němž ODS v čele s ministrem Julínkem staví reformu zdravotnictví. Tzv. regulační poplatky mají omezit často zbytečné a nadměrné využívání lékařské péče, za niž lidé dosud neplatili podle míry její spotřeby, ale nezávisle na spotřebě prostřednictvím zdravotní daně. Poplatek nepochybně zajistí, že mnoho lidí lépe zváží, v jakých případech k lékaři zajít, což povede k omezení zbytečných návštěv. Novorozenci však v prvních hodinách či dnech svého života nutně péči vyžadují, nejde a nemůže u nich jít o žádné plýtvání, a tudíž u nich regulační poplatek nedává smysl. A samozřejmě se ukazuje, že i další skupiny nemohou svým chováním způsobovat plýtvání. Třeba staří lidé s chronickými chorobami nebo lidé, kteří si způsobili vážné úrazy a zranění. Sotva se kvůli třicetikorunovému poplatku rozhodnou k lékaři nejít. Julínek musí ustupovat, a jakmile jednou ustoupí, objeví se žádosti o další a další výjimky, o nichž se bude oprávněně tvrdit, že péčí neplýtvají.
Celý Julínkův koncept omezení plýtvání pomocí regulačních poplatků je totiž chybný. Reforma zdravotnictví, jakkoli má řadu dílčích pozitivních rysů, stále neopouští absurdní kolektivistické pojetí zdravotní péče, které chápe lékaře, ordinace, kliniky, nemocnice a pojišťovny nikoli jako soukromé autonomní subjekty, které normálně se svými zákazníky na ziskovém principu obchodují, ale jako součástky jednoho velkého socialistického zdravotního „systému“, za nějž nese odpovědnost stát, který ho musí nějak financovat, bilancovat jeho celkové příjmy a výdaje, hlídat, aby se „v systému“ neplýtvalo.
Reformu je však třeba postavit na úplně jiných argumentech. Zdravotnictví nesmí být žádným systémem. Který je organizován státem. Potřebuje nejenom privatizaci a deregulaci, ale hlavně postupné odstranění nesmyslného povinného veřejného „pojištění“ (které má s pojištěním málo společného) a přechod k normálnímu soukromému pojištění, přechod k normálnímu fungování cen. Platit za lékařskou péči regulační poplatek je stejně nesmyslné jako platit regulační poplatek za housku nebo za kadeřníka. Za housku platíme ne proto, abychom regulovali celonárodní spotřebu pečiva, ale proto, že pekař nám nabízí nějakou hodnotu a žádá za ni protihodnotu, cenu - peníze. Potraviny jsou stejně životně nezbytné jako zdravotní péče a také je produkují soukromí výrobci. Je to jediný morální a racionální způsob, jak lze jakoukoli hodnotu produktovat: soukromě a svobodně.
Dokud neodmítneme celou nesmyslnou koncepci „veřejného zdraví“ a hanebnou morálku údajné „solidarity“, podle níž máme systematicky obětovat své peníze ve prospěch „systému“, bude se zdravotnictví i nadále potácet v problémech, jejichž řešení se vždy oddálí státními finančními injekcemi z peněz daňových poplatníků. Prosperovat budou jen ty soukromé lékařské praxe, firmy a instituce, kterým se podaří alespoň částečně se vymanit ze „systému“ a které za svou péči budou žádat normální tržní ceny, nikoli absurdní regulační poplatky.
Neříkejte, že plně soukromé a tržní zdravotnictví by bylo mnoha lidem finančně nedostupné. Kdyby se do něj stát nevměšoval, bylo by mnohem efektivnější, lacinější a kvalitnější, úplně jiné než dnes. A v každém odvětví se poskytují produkty a služby základní, standardní a luxusní a bylo by tomu tak i ve zdravotnictví. Ne každý si může dovolit mercedes, ale levnější auta nebo jiné druhy dopravy jsou běžně dostupné každému. Není pravda, že si každý zaslouží nejkvalitnější péči na nejmodernějších přístrojích a klinikách. Každý si zaslouží takovou péči, na kterou má peníze. Žádný morální nárok na majetek ostatních neexistuje. Kdo žádá a prostřednictvím státního násilí nutí ostatní, aby mu přispívali na péči lepší, chová se jako parazit, nikoli jako člověk, který zaslouží solidaritu. Pojmy solidarita a právo byly úplně překrouceny a právě jejich narovnáním musí jakákoli smysluplná reforma začít. Bez zásadních morálních argumentů, které Julínkovi chybějí, bude bude reforma jen kosmetická.
Jiří Kinkor
e-mail kontakt : kin@pb.cz
Jiří Kinkor absolvoval v roce 1985 Vysokou školu ekonomickou v Praze. V letech 1990-91 studoval postgraduálně na Georgia Institute of Technology v Atlantě v USA. V letech 1991-97 pracoval jako poradce ministra financí (Václava Klause a Ivana Kočárníka). Externě přednášel na Vysoké škole ekonomické v Praze. V současné době pracuje jako finanční analytik v soukromé sféře. Publikoval v odborných časopisech Finance a úvěr, Politická ekonomie. Řada jeho článků vyšla v Lidových novinách, Mladé frontě dnes a časopise Ekonom. Je autorem knih Trh a Stát a Hayekova cesta do otroctví.
1.7.2008
Autor: Jiří Kinkor
Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz>
-  -
|
| |
|
|
