 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Pondělí, 21.Červenec 2008
|
Články
|
Úspory ministerstva zdravotnictví
|
Ministerstvo zdravotnictví ČR se od nástupu ministra Julínka rádo chlubí, jak šetří peníze na nákladnou léčbu. Výsledkem je mimo jiné více než 30 miliard korun na účtech zdravotních pojišťoven, zavedení 5000 Kč limitu na ceny léků a jiná opatření, která opticky a mediálně nevypadají vůbec špatně. Bohužel, podstata těchto opatření je poněkud jiná.
Je nutno si totiž uvědomit, že výchozí situací bylo univerzální krytí zdravotní péče pomocí veřejného zdravotního pojištění. Jakkoli tedy existovali pacienti, kteří např. na léky dopláceli větší částky a tato praxe jistě zasluhuje systémové řešení, jakkoli byly deficity zdravotních pojišťoven v minulosti problémem a jistě by zasluhovaly také systémové řešení, problém spočívá v tom, že tato potřeba systémového řešení nespočívá v praxi v nástrojích, které zavedl ministr Julínek.
Podívejme se proč, nejprve ohledně limitu na léky. Výchozí situace, kvůli které byl limit zaveden, byla taková, že někteří pacienti dopláceli na léky velké částky, a tyto pacienty nyní limit 5000 Kč „chrání“. Problém je ovšem v tom, že výši doplatků na léky určuje ministerstvo zdravotnictví. Navíc není jisté, zda všichni, kteří dopláceli na léky větší částky, spotřebovávali skutečně nejlevnější účinný lék, a nebo některou dražší variantu. Aby bylo jasné – nikomu nelze upřít, aby se po poradě s lékařem rozhodl pro lék s doplatkem, který bude třeba pro jeho léčbu komfortnější. Ale úhrady z veřejného pojištění se obecně řídí principem nejnižších nákladů při adekvátní účinnosti. Správný postup pro řešení situace pacientů s většími doplatky je tedy zcela jiný než zvolil ministr Julínek – pokud tito lidé skutečně dopláceli na lék větší částky ročně a neměli alternativu, pak by bylo správné zvýšit úhrady příslušného léčiva z veřejného zdravotního pojištění. Pokud alternativu měli, tak by mělo být po konzultaci s ošetřujícím lékařem, příp. revizním lékařem zváženo, zda je možné lék změnit na levnější, nebo zda pacient bude nadále užívat lék dražší z vlastního rozhodnutí a tedy bude mít větší doplatek – pak jde ale o jeho volbu a není důvod, aby ho stát před těmito doplatky chránil limitem.
Pokud se týče rezerv ve zdravotních pojišťovnách, je jejich existence zdůvodňována jako tvorba zdrojů na horší časy, podobně jako tomu je v pojišťovnách soukromých. Jenže to je naprosté nepochopení principu veřejného pojištění. Zde se žádná kapitálová rezerva nevytváří, navíc výdaje na zdravotní péči za posledních 50 let nikdy meziročně nerostly skokově, není tedy důvod vytvářet rezervy v tomto rozsahu na úrovni jednotlivých pojišťoven. V případě epidemie apod. je i tak povinen zvýšené náklady hradit stát. Jediným důvodem pro tvorbu takovýchto rezerv je zvýšit atraktivnost zdravotních pojišťoven při jejich „transformaci“ – rozuměj privatizaci.
Samozřejmě, že tyto peníze v systému chybí. Jakkoli také nejsem příznivcem plošného „rozpouštění“ těchto prostředků, tak je bohužel evidentní , že zejména co se týče platů zdravotníků a investic do zdravotnických zařízení je v ČR situace velmi špatná – konkrétním projevem je třeba situace zdravotních sester nebo lékařů absolventů. Zdravotnictví přestává být dobrým zaměstnavatelem, zdravotnická zařízení nemají peníze na investice a na rozvoj lidských zdrojů. Neplatí to samozřejmě absolutně a tak by alokace od pojišťoven jistě měla být i nadále řízená – to ale neznamená, že se řada věcí vyhodnotí jako neefektivní a pojišťovny si nechají peníze na účtech.
Při bližším pohledu tak působí opatření ministerstva zdravotnictví jako špatný vtip. V situaci, kdy ve zbytku ekonomiky rostou platy vzhledem k integračnímu procesu do evropské ekonomiky, v situaci, kdy obyvatelstvo stárne a je třeba zdravotnictví rozvíjet a adaptovat ho na nové podmínky, v situaci, kdy u řady lidí je problém naopak s nespotřebováváním dostatku zdravotní péče – v této situaci ministerstvo zdravotnictví zavádí limity na spoluúčast na lécích a ponechává vybrané prostředky na účtech pojišťoven. To nezní moc rozumně a také to rozumné není, pokud by ministerstvo chtělo skutečně dělat to, co má – tedy moderní zdravotní politiku založenou na důkazech, vědeckém poznání a celospolečenském konsensu. Místo toho bohužel připravuje pojišťovny na privatizaci, odrazuje občany od spotřeby zdravotní péče pomocí nepřehledných a nepraktických poplatků a vytváří atmosféru toho, že čerpání zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotní ho pojištění je jakýsi luxus, který dopřejeme jen přísně odůvodněným případům, zejména těm nejtěžším.
Tak to ale není. Zdravotní pojištění je systém, který si všichni občané platí proto, aby je zbavil strachu z nedostatečného ošetření, ekvalizoval podmínky pro přístup k péči v rámci tržní ekonomiky a šance na uzdravení, sdílel zdravotní riziko v rámci celé populace a dával jistotu, že v případě problémů každý z nás najde pomoc bez ohledu na to, kolik má zrovna v kapse. Jistě má i svoje chyby – je však třeba pracovat na jeho průběžném zlepšení tak, aby nebyla narušena jeho podstata, smysl a nesporné výsledky, kterých od doby svého vzniku nejen v ČR, ale v celé Evropě dosahuje.
21.7.2008
Autor: Jan Mertl
Zdroj: iDNES.cz
-  -
|
| |
|
|
