 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Akceptování požadavků Rady Evropy = revoluce!?
|
Se zájmem jsem si přečetla, jak jeden z čtenářů reagoval na "transplantační"návrhy Občanského sdružení na ochranu pacientů zhruba těmito slovy: Pokud bychom se přizpůsobili Radě Evropy, byla by to pro nás příliš velká revoluce.
A jsme právě u jádra věci: jedině v diktátorských či totalitních režimech může "bezchybně", v podstatě se stoprocentní "úspěšností" fungovat odnímání orgánů zemřelým osobám bez jakékoli komunikace s pozůstalými. Ve vyspělých zemích opomíjení kontaktu s rodinou umírajícího či zesnulého prostě možné není. Už proto, že v zemích nepoznamenaných komunismem (neúctou k člověku) je pro personál lůžkových zařízení samozřejmostí přivolat rodinu ještě v době před úmrtím - aby se mohla se svým členem rozloučit a také případně předat lékařům poslední vůli pacienta.
Zápis do registru prohlášení občanů k dárcovství orgánů nikde ve světě není povinný, takže vždy je nutné (když v registru není žádné vyjádření) dohledávat ve spolupráci s rodinou případně jiné písemné vyslovení vůle pacienta. Občan v západních státech totiž může zanechat své prohlášení například u notáře či rodinného advokáta, anebo ho svěřit známému mimo svou rodinu. Své rozhodnutí ohledně dárcovství může také kdykoli během svého života měnit. Ale u nás se s žádnou touto výše uvedenou možností nepočítá - pomíjíme možnost existence písemných stanovisek občanů, uložených na jiných místech, než je registr, pomíjíme možnost změny písemného prohlášení (např. těsně před smrtí v kruhu rodiny, kdy se již nestihne odeslat nové prohlášení do registru) a chystáme se - tak jak nás to naučili komunisti - dále "válcovat" city či přesvědčení (náboženské, filozofické) pozůstalých...
Skutečně půjde o revoluci, neboť ta "sametová" v roce 1989 zjevně nestačila odstranit vše, co nás odděluje od práva a zvyků vyspělejších společností. Smutně jen konstatuji, že oblast zdravotnictví svými právními předpisy setrvává před rokem 1989 mnohem vydatněji než snad všechny ostatní resorty. Pokud nás politici z komunistické legislativy v nejbližších měsících skutečně nevymaní, měli by do transplantačního zákona alespoň zapracovat větu o tom, že se tento nový předpis nevztahuje na cizince. Všude ve světě jsou totiž cizinci zvyklí (a kromě nás jim to nikdo neupírá), že při pobytu na území cizího státu se s nimi musí v oblasti zdravotnictví zacházet tak, jak jsou zvyklí doma - to znamená podle jejich práva. Takže pokud zemřelému cizinci odejmeme orgány v rozporu s právem jeho domovské země (vždy se počítá s komunikací s rodinou pacienta), pak nás potěš pámbu - příslušnou nemocnici to bude stát hodně peněz a ministr si vyslouží mezinárodní ostudu na základě prohraného soudního sporu.
2001-03-06
Vladimíra Bošková Občanské sdružení na ochranu pacientů
-  -
|
| |
|
| |
