 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
|
Pátek, 08.Prosinec 2000
|
Články
|
Ad "Jedněm více, znamená druhým méně"
|
Princip veřejného zdravotnictví je garantován Ústavou právě proto, aby i sociálně slabší občané měli kvalitní a úplnou zdravotní péči. Ti by připlácet neměli. A ti bohatší? Proč by měli ještě znova připlácet lépe placení zaměstnanci, když se na tvorbě fondů zdravotního pojištění podílejí nejvíce?
S takto formulovaným otázkami lze v zásadě souhlasit. Problém je ale v tom, že se peněz ve zdravotnictví stále ještě jaksi nedostává a Ústava garantuje něco, na co přidělené peníze nestačí. Zdravotníci (nejen lékaři) jsou nespokojeni se svými platy, nedávno se ukázalo, že zdravotnictví jako celek dluží za léky několik miliard korun (!), o rozsahu ostatní dluhů, včetně nespočitatelných vnitřních, se můžeme jen dohadovat. Pacienti se celkem právem obávají, že při nedostatku peněz na zdravotní služby nezbude právě na ty nejchudší. Na druhé straně existuje dost lidí, kteří by do zdravotnictví peníze vnesli, pokud by za ně dostali něco navíc. To ovšem zákon zakazuje. Oni ale ve frontě s ostatními čekat nebudou, obě strany (lékaři i pacienti) mají dost zkušeností, jak to zařídit, aby čekat nemuseli. Korupce byla v nedávných dobách běžnou součástí socialistického zdravotnictví, víme, že neexistuje síla, která by jí dokázala zabránit v situaci nedostatku financí a v době, kdy se lékaři cítí být nedoceněni. V Evropě je situace taková, že většina států pojem korupce ve zdravotnictví v podstatě nezná, v některých státech jižní Evropy je ale samozřejmé, že pacient sebou na operaci a na jiné zdravotní výkony nese nemalou finanční částku. Všichni to vědí a nikdo nic proti tomu nedělá, protože je to běžnou součástí jejich zdravotnického systému. My dnes stojíme na křižovatce. Buď nalezneme účinný systém, který korupci odstraní, nebo se k nám vrátí, a tentokrát již natrvalo.
Proti korupci nelze bojovat tak, že potencionálního příjemce černých peněz postavíme pod kuratelu. Jestliže pacient chce dát a lékař chce přijmout, není síla, která by tomu zabránila. Najdou si spolu chvíli na předání peněz a český lékař ví, jak dodat zdání odborné naléhavosti u upřednostněného pacienta. Možná, že by skutečně bylo lepší a) na nějaký čas,
b) s vědomím, že to není konečné řešení, udělat inventář služeb navíc, které by bylo možné legálně poskytnout za příslušný příplatek. Vymyslet pravidla pro takovou delikátní věc by jistě nebylo snadné, taková pravidla by musela vzejít z nezaujatého a co nejširšího a otevřeného dialogu. Lékaři mohou navrhovat konkrétní platitelné služby, pacienti by pak měli zvažovat a debatovat jejich různá rizika. Jako protiváhu povolených plateb lékařům navíc by mohli pacienti získat větší průhlednost poskytování zdravotních služeb. S tím, jak by zdravotnický systém dostával více a více peněz, by se postupně mohly placené služby redukovat. Průhlednost systému by již nejspíše zůstala. Současný stav, kdy lékaři navrhují různá řešení a odpovědí je dokonce i neochota se o těchto řešeních seriosně bavit, není nadlouho udržitelný.
Strach ze dvou zdravotnictví, jednoho pro bohaté, druhého pro chudé, je jistě oprávněný. Existují ale čísla, která v těchto kontextech stojí za zamyšlení. V tuto chvíli nemám citaci, ale kdesi spočítali, jak drahé léky dostávají ti chudí ve dvou oblastech. V jedné oblasti byla převaha chudých, ve druhé bylo vedle chudých i dost bohatých občanů. Samozřejmě, že chudí dostali více, když byli sami mezi sebou. V té druhé oblasti si bohatí zařídili, že dostali více oni a na chudé zbylo méně, než tam, kde se s bohatými nemuseli dělit. A to jsou čísla ze země se standardní západní demokracií!! Poněkud oddělit, ale především průhledným způsobem, služby poskytované těm kdo mají dost peněz a těm kdo nemají, by paradoxně mohlo vést ke zlepšení na obou stranách. V západních zemích pro taková nestandardní řešení ovšem vzory nenajdeme, jsou prostě bohatší a do zdravotnictví dávají podstatně více peněz. Měli bychom proto najít odvahu k hledání vlastních řešení. Riziko dvojího zdravotnictví ale stojí i před jejich dveřmi, možná, že by naše nestandardní postupy mohly být v blízké budoucnosti inspirací i pro ně.
Ve veřejném zdravotnictví jde o to, aby se finanční prostředky, které na toto zdravotnictví padnou, účelně použily a proměnily na zdravotní péči o obyvatelstvo, optimální kvalitou i rozsahem. Peníze by se přitom měly spravedlivě rozdělit, a zdravotníci by za ně měli poskytnout tolik péče, kolik se po nich dá spravedlivě žádat za situace, kdy s námi žijí v našem společném ekonomickém prostředí. Přitom víme, že jde o vybranou složku obyvatelstva, která má nárok na přiměřeně vyšší příjmy, jak to odpovídá mimořádnému vzdělání, přípravě a odpovědnosti, kterou toto povolání vyžaduje.
Také s tímto tvrzením můžeme všichni souhlasit. Shoda není pouze v cestě jak tohoto cíle dosáhnout. Lékaři se vší vážností upozorňují, že za určitých podmínek nemohou ručit za všechny své kolegy, a že nedostatečné finance prostě účelně použít a proměnit na zdravotní péči o obyvatelstvo, optimální kvalitou i rozsahem není možné. Čím méně peněz, tím urputnější zápas o jejich využití pro sebe. Že v tomto zápase pravidelně prohrávají ti nejchudší, je snad již dostatečně známo. Proto snahu lékařů o zlegalizování a zprůhlednění toku peněz do zdravotnictví nad rámec dnešními zákony stanovených plateb nemusíme vidět jen jako snahu o vlastní obohacení, ale také jako starost o to, aby mohli s čistým svědomím splnit to, co je ve zmíněném citátu požadováno a s čím se zcela ztotožňují.
2000-12-08
Jiří Šimek, Ústav lékařské etiky 3. LF UK
-  -
|
| |
|
| |
