 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Mezinárodní den seniorů
|
o seniorech, Alzheimerově chorobě, pozitivním myšlení a internetu
i když už je za námi je dobrým důvodem k zamyšlení nad tím, zda se u nás dělá pro seniory dost. Konec konců, pokud děláme něco pro seniory, děláme to také pro sebe. Zajímavé je, co se pro ně dělá ve Velké Británi a kolik prostředků se tam vynaloží třeba jen na metlu stáří Alzheimerovu chorobu. Kolik to asi dělá v českých zemích?
Netroufám si dělat takové odhady. Nedávno jsem ale mluvil s jednou známou, která má matku postiženou demencí a je nucena se o ni starat celé dny. Trochu si mi stěžovala, že psychiatr, ke kterému s matkou chodí, neudal žádnou přesnou diagnózu. Rodina si myslí, že matka trpí Alzheimerovou chorobou. Po sdělení Alzheimerovské společnosti o moderních lécích ze skupiny kognitiv a možnostech jejich úhrady v indikovaných případech, tlačili na lékaře, aby se jednoznačně vyjádřil, zda se jedná o Alzheimerovu chorobu nebo ne. Psychiatrovi se podařilo příbuzným vysvětlit, že jednoznačnosti diagnózy demence a zlomené nohy je značný rozdíl a že jejich naděje ohledně medikamentózní léčby je zřejmě lichá. Postižená paní je již ve stadiu, kdy léky nepomohou.
Domníval jsem se bláhově, že dcera, která pečuje o postiženou matku dostává od státu nějakou slušnou finanční podporu. Jak jsem se dozvěděl, je to k pláči. Podpora činí asi 3000,-Kč/měsíčně, přičteme-li k tomu důchod staré paní, dělá to dohromady něco kolem 9000,-Kč. Na pražské poměry je to pro dvě osoby málo. Moje známá má to štěstí v neštěstí, že si mohla vzít slušně placenou práci domů. Vydělává a zároveň může celý den pečovat o matku. Tím ovšem na podporu nebo "přiměřenou" odměnu za péči o nemocnou matku ztrácí nárok. Ani ty zmíněné tři tisíce.
Kolik je ovšem takových "šťastlivců", kteří si mohou vydělávat slušné peníze z domu? Těm, co to štěstí nemají, nezbývá než nuzovat za státní a nebo se pokusit umístit demencí postiženého příbuzného do nějakého ústavu. To ovšem čeká i moji známou. Až jí dojdou síly a nebude schopna se starat o stále se zhoršující matku, nezbude, než hledat pro ni nějaký vhodný azyl.
Tam už to nemusí trvat tak dlouho, jak jsem se doslechl. Záleží na tom, lidově řečeno, "komu padne do rukou".
Nedávno mi jedna dáma řekla, že bych se měl pokusit myslet pozitivně. Ten den ráno byla tma, chladno a pršelo. Neměl jsem náladu. "Pozitivní" dáma mi radila, abych se radoval z toho, že mi prší na zahrádku, což je na podzim zapotřebí.
Pokusím se myslet pozitivně i v případě mé známé. Její dementní matka je fyzicky zdravá, má dobrou domácí péči a vypadá to ještě na dlouhý život. Jenže její dceři, postupně jak se maminka bude zhoršovat, dojdou síly a nebude jiného zbytí, než matku dát do nějakého zařízení. Tam už ovšem nebude poměr pacient:ošetřovatel 1:1. Také bude záležet, jak jsme se už zmínili, "komu padne do rukou". Takže z dlouhého života se stane kratší, nebo velmi krátký život.
Jistě se ptáte, co je na tom pozitivního? Dcera konečně bude žít tak jako ostatní, pokud ovšem toho bude ještě schopna (to abych nebyl zase tak moc pozitivní). Určitě si oddychne a odpadne jí spousta starostí.
Ale teď jsem si uvědomil, že to mělo být o seniorech. A zatím píšu těch, které to teprve čeká. Ale co, pokud děláme něco pro seniory, děláme to také pro sebe. Zajímavé je, kolik prostředků se vynaloží na metlu stáří Alzheimerovu chorobu ve Velké Britanii. U nás je to lacinější a možná i rychlejší. Tak co pořád má ta Světová banka, že moc utrácíme na zdravotnictví.
A ještě něco pozitivního. Ta známá, co to o ní píšu, nemá internet. Takže když jí to nikdo neřekne nebude nic vědět. A to je taky možná pozitivní.
2000-10-02
-  -
|
| |
|
| |
