 | Registrací získáte možnost přispívat, diskutovat, měnit vzhled... |
|
 |
Frederik Grant Banting
|
* 14. 11. 1891 Aliston/Kanada
+ 21. 2. 1941 Newfoundland/Kanada
Nobelova cena za medicínu a fyziologii 1923
"za objevy o funkci neuronů". Spolu s ním byl oceněn J. J. R. Macleod.
Narodil se jako nejmladší z pěti dětí rodičů W.T. Bantinga a S.S. Grant. Po ukončení středoškolského vzdělání v Alistonu odešel do Toronta, kde začal na univerzitě studovat teologii.  Brzy však přešel na medicínu a v roce 1916 získal titul bakaláře medicíny. Vzápětí nastoupil ke zdravotní službě kanadské armády a během I. sv. války sloužil ve Francii. Ve velké bitvě u Cambrai (severní Francie) byl raněn a v roce 1919 vyznamenán za statečnost.
Po skončení války se vrátil do Kanady, krátce pracoval jako praktik v městě London v Ontariu, věnoval se studiu ortopedie, v období 1919 - 1920 pracoval jako chirurg v dětské nemocnici v Torontu. Další rok učil na částečný úvazek ortopedii na Londonské univerzitě a potom se také věnoval výuce farmakologie na univerzitě v Torontu. V roce 1922 získal doktorát medicíny spolu se zlatou medailí univerzity za dosažené výsledky.
Mezitím se již také velmi intezivně zabýval problematikou diabetu. V té době již byly v USA i v Kanadě k dispozici výsledky pokusů M. Barrona, které potvrdily dvacet let starou teorii ruského vědce Soboleva, že Langerhansovy ostrůvky, které obsahuje slinivka břišní, se chovají jako žláza s vnitřní sekrecí. Bantingovi byly také známy výsledky pokusů, které v devadesátých letech 19. století prováděli především na psech J. Mering, O. Minkowski a další, a které prokázaly přímou souvislost mezi činností pankreatu a výskytem cukrovky. Již se také vědělo, že Langerhansovy ostrůvky produkují peptický hormon, který byl pojmenován "insulin" a jehož nepřítomnost v organismu působí smrtelné onemocnění - cukrovku (Diabetes mellitus).
To byl směr, kterým se ve svém bádání Banting vydal. Na základě všech těchto poznatků věděl, že je nutné získat hormon - insulin, který ovlivňuje hospodaření organismu s cukrem, nějakým šetrným způsobem z pankreatu, což se před ním ještě nikomu s úspěchem nepodařilo.
Při předešlých pokusech, kdy byl pokusnému zvířeti (nejčastěji psu) vyoperován k dalšímu zpracování pankreas, byl insulin destruován enzymem trypsinem, také produktem pankreatu.
Banting tedy navázal na Sobolevovu techniku a podvazoval psům pankreas a čekal tak dlouho, až došlo k atrofii pankreatu, tím i k potlačení produkce trypsinu, přitom ale činnost Langerhansových ostrůvků zůstala zachována. Z takto připraveného vyjmutého pankreatu pak
byl insulin dále extrahován a čištěn, vstřikován psům a byla sledována jejich reakce a hladina cukru v jejich krvi.
To Banting samozřejmě nedělal sám. Pro svoji myšlenku se mu podařilo získat tehdejšího ředitele Fyziologického ústavu v Torontu - J. J. Richarda McLeoda, který v létě 1921 poskytl k pokusům laboratoř, psi a velmi šikovného asistenta, studenta medicíny - Charlese H. Besta. Best kromě jiného uměl měřit hladiny cukru v krvi, což byla v tu dobu dost obtížná záležitost.
Výsledky této spolupráce byly slibné, a tak ředitel ústavu McLeod do dalších prací, které se hlavně týkaly izolace, čištění a dalšího zkoušení insulinu zapojil celý vědecký tým. Oříškem byla standardizace insulinu, aby po jeho aplikaci byl účinek dostatečný, ale aby nezpůsoboval hypoglykemicku reakci. Celkem komplikovaně byla stanovena jednotka insulinu, od které se dávkování odvozovalo.
Po četných pokusech na psech a na sobě, začátkem roku 1922 začali podávat insulin z léčebných důvodů čtrnáctiletému pacientovi, který byl v kritickém stavu přivezen do nemocnice. Chlapce se jim podařilo zachránit.
V roce 1923 byla Fredericu G. Bantingovi a J. J. Richardu McLeodovi udělena Nobelova cena za objev insulinu. Obecně se mínilo, že Charles H. Best byl při udílení Nobelovy ceny neprávem opomenut.
Banting byl jmenován v témže roce profesorem na Torontské univerzitě, získal doktorát věd a následně mnoho čestných funkcí a titulů v Kanadě i v zahraničí. Kanadská vláda mu přiřkla životní rentu, v roce 1934 byl povýšen do šlechtického stavu. Byl dvakrát ženat, z prvního manželství (1924) se narodil syn (1928), podruhé se oženil v roce 1937.
Banting pracoval vědecky, pedagogicky, klinicky dále. Zajímala ho problematika silikóz, rakoviny a když začala II. sv. válka, tak se zabýval zdravotními problémy pilotů, které souvisely s létáním, hlavně se stavy dočasné ztráty vědomí. Sám také v této válce působil jako styčný důstojník mezi Britskou a Severoamerickou zdravotní službou. Při výkonu této služby také 21. února 1941 tragicky zahynul při letecké nehodě v Newfounlandu .
Jeho objevy přispěly k odstartování nové epochy v oboru medicíny a farmacie, a sice umožnily péči o do té doby odsouzené pacienty k smrti, o diabetiky.
-  -
|
| |
|
| |
